Boje na Ukrajině pokračují už sedmnáctý měsíc, aktuálně zase intenzivněji
Petr JedličkaVývoj v posledních měsících připomíná sinusoidu s kolísavou intenzitou střetů i počty obětí. Obě strany zároveň stále jednají, nalézt kompromis v nejdůležitějších bodech se jim však nedaří. Pře se vede též stále nad otázkou ruského angažmá.
Již rok a půl trvají na Ukrajině boje mezi pravidelnou armádou a polovojenskými skupinami na jedné straně a povstaleckými ozbrojenci, ruskou armádou a bojovníky z Kavkazu na straně druhé. Válčí se v různých obdobích různě intenzivně — jednou po celé délce fronty, jindy jen v několika oblastech. Zástupci obou stran se zároveň setkávají od podepsání druhé dohody v Minsku v únoru 2015 k takřka pravidelným jednáním v rámci takzvané kontaktní skupiny, po nichž se boje a dělostřelecké výměny zase přechodně utlumují.
Aktuálně je konflikt opět v intenzivnější fázi. Po červnové eskalaci a relativně klidnějším červenci začaly proruské síly minulý týden palbu u přístavu Mariupol. Ukrajinské jednotky útočí naopak na Horlivku u Doněcku a některé povstalecké pozice na severu v Luhanské oblasti.
Zástupci obou stran vydávají varování, že právě ta druhá shromáždila u fronty nezvyklé množství techniky a že se chystá k ofenzívě. Podle pozorovatelů OBSE nedodržuje dohodnuté podmínky ani jedna strana.
„Vývoj událostí v posledních měsících připomíná sinusoidu, přičemž kolísá jak intenzita střetů, tak počet obětí (...) Na rozdíl od loňského srpna či letošního ledna se nyní nepodnikají velké armádní útoky a protiútoky. Také obětí jsou kolísavě malé a velké desítky za týden, či spíše měsíc, ne stovky jako loni (...) Bojuje se ovšem neustále,“ řekl k situaci v úterý jeden z pracovníků OBSE německé stanici Deustche Welle.
Vyhlídky na příměří
Obě strany deklarují, že se pouze brání, že mají zájem na udržení alespoň relativního klidu a že chtějí vyjednávat. Další jednání v rámci kontaktní skupiny by mělo proběhnout do týdne, jen málokdo ale očekává více než obnovení klidu zbraní, opět přechodné.
Programu schůzek přitom už od jara dominují dva body minských závazků, jež nejsou stále důsledně naplněné — stažení těžkých zbraní na kontrolovatelná místa v dostatečné vzdálenosti od fronty a uzavření dílčí dohody mezi kyjevskou vládou a povstalci o donbaské autonomii a změně volebního systému.
Pozorovatelé OBSE už několikrát konstatovali, že jedna i druhá strana velkou část zbraní stáhla. Když se však situace začne vyhrocovat, jak povstalci, tak ukrajinská armáda přesunou techniku zase zpět.
Jednání o autonomii a volební reformě jsou pak složitá z toho důvodu, že povstalecká reprezentace není v požadavcích jednotná (nebo dle některých pozorovatelů jednání schválně blokuje — jedna z největších skupin povstalců totiž chce širokou autonomii s garantovanou výší dotací, obojí zaručené ústavním dodatkem, zatímco druhá největší skupina žádá úplnou nezávislost). Problém je ovšem i na kyjevské straně, neboť ta zákony o autonomii a volebních změnách sice schvaluje, avšak jednostranně, tedy bez náležité konzultace s povstalci, jíž dohody z Minsku předpokládají rovněž.
Zákon o autonomii Donbasu prošel v polovině srpna prvním parlamentním čtením. Poslední normy měnící volební systém pak vstoupily v platnost na začátku měsíce.
Znalci se shodují, že pokud se podaří současné střety opět utlumit, bude se v následujících týdnech jednat zejména o blížících se místních volbách. Ty jsou plánovány na říjen, povstalci si je však chtějí zorganizovat samostatně 18. října, zatímco kyjevská vláda chystá hlasování na 25. října.
Otázka vlivu Ruska
Znalci a komentátoři též stále debatují nad mírou a povahou vlivu, který má na vývoj na Ukrajině ruská vláda. Oficiálně se Rusko připojuje v poslední době ke všem výzvám na zastavení bojů či dalšímu jednání, neoficiálně, respektive polooficiálně však povstalce vyzbrojuje a podle mnohých názorů i řídí.
Prezident Vladimir Putin, který byl v posledních dnech na návštěvě na Krymu, zkritizoval v pondělí opět kyjevskou vládu, že upadá pod stále větší zahraniční vliv a obsazuje vysoké úřady cizinci. Uvedl také, že Rusové a Ukrajinci tvoří dle jeho názoru jeden národ.
Premiér několika ukrajinských vlád za éry Viktora Janukoviče Mykola Azarov mezitím ve svém moskevském exilu ohlásil sestavení stínové ukrajinské vlády, což část pozorovatelů vnímá jako další znepokojivé znamení.
O tom, kolik má Rusko na Donbase pravidelných vojáků, se vedou spory už více než rok takřka neustále.
Oběti
Podle čerstvě aktualizovaných statistik a kvalifikovaných odhadů bylo v bojích na Donbase zabito od dubna 2014 do konce července 6832 osob. Přibližně 17 tisíc dalších bylo zraněno.
Ozbrojenců bojujících na straně Ukrajiny padlo přibližně 2500, ozbrojenců na povstalecké straně asi o 200 více. Zbytek celkového počtu obětí tvoří civilisté. Mezi zabitými civilisty je i 68 dětí.
Z oblasti bojů uprchlo celkem 2,4 milionu lidí, přičemž 1,4 milionu zůstává dále na Ukrajině, milion utekl do zahraničí. Přibližně 750 tisíc uprchlíků z tohoto milionu žije dnes v Rusku a 81 tisíc v Bělorusku. Ze západních zemí jich přijalo nejvíce Německo — zhruba 4600.
Šedesát procent všech donbaských uprchlíků tvoří důchodci, dvanáct procent pak děti.
Další informace:
BBC News Shelling in east Ukraine kills nine as clashes escalate
RFE/RL Intense Artillery Duel Rocks Ukraine's Coastal City Of Mariupol
Bloomberg Ukraine Warns of New Rebel Offensive as Shelling Intensifies
Deutsche Welle Both sides in Ukraine conflict hinder observers, OSCE says
Al-Džazíra Russia warns of Ukraine offensive amid deadly shelling
IBT European Observers Hint Russia Connection In Eastern Ukraine Shelling
http://www.evropskehodnoty.cz/wp-content/uploads/2015/08/Nej%C4%8Dast%C4%9Bj%C5%A1%C3%AD-rusk%C3%A9-myty-a-l%C5%BEi-o-ukrajinsk%C3%A9-krizi1.pdf
Je dost stručná a(le) v podstatě se s ní dá souhlasit.
Jen dvě poznámky:
----- Pokud jde o události v Kyjevě, dost mi tam chybí zmínky o dvou věcech:
A/ o uniklém seznamu BUDOUCÍ ukrajinské vlády Victorie "Fuck the EU" Nulandové, --protože to je vážně síla a dnes už se to prostě přechází pokrčením ramen
B/ o přítomnosti zbraní v pomajdanovském, ve studii dost kritizovaném parlamentu -- protože pomajdanovské zákony schvalovali naprosto titíž lidé, kteří schválili 16.ledna tzv. "diktátorské zákony".
Ale chápu, že se to moc nehodilo.
----- Pokud jde o Krym, je zde patrná až křečovitá snaha ukázat rozdíl mezi Kosovem a Krymem. Naprostý souhlas s tím, že tam ten rozdíl je, skutečně v případě Kosova šlo o ukončení etnického násilí, což na Krymu samozřejmě nebylo. Nicméně etnické násilí přece není jediný typ mezinárodního konfliktu. Krym se podobá Kosovu jen vnějškově (odtržení území suverénního státu), vnitřně se spíš podobá kubánské krizi z počátku šedesátých let. Stejně jako v ní jde o překračování tzv. červených čar.
((( Bohužel Kosovo se moc nepovedlo, předat moc jedné z nejhorších teroristických organizací v Evropě prostě nebylo šťastné a co se tam děje dnes je skutečně bída, uvidíme co bude s Krymem.................. )))
*****************
Pokud jde o dnešní Donbas, zdá se mi, že permanentní potíže působí blízkost linie fronty u Doněcka, do kterého jde z ukrajinské strany snadno dostřelit - možná měly minské protokoly stanovit linii dál od města, nešlo by o nějakou spravedlnost nebo nespravedlnost, jen o praktické rozhodnutí zmírňující napětí.
Na druhou stranu dohody se stejně vůbec nedaří naplňovat, takže je to možná jedno.
Z Kosova je samostatný stát, není součástí Albánie. Krym se stal součástí Ruské federace, byl k ní připojen.
V případě Kosova předcházelo odebrání autonomie, konflikt (nejprve v širším prostoru) a posléze snahy o mezinárodní zprostředkování. Na Krymu se situace nikterak nezměnila, ale Rusko připravovalo v utajení anexi (jakmile skončí ZOH v Soči). Motivace připojení Krymu k Rusku připomíná spíše starší motivaci anexe Falkland (Malvín) Argentinou. Obdobná je v obou případech také historická logika nároku.
Ztráta Kosova pro Srbsko přišla v důsledku katastrofální politiky dožívajícího Miloševičova režimu. Ztráta Krymu je naopak důsledkem vnitropolitické změny na Ukrajině, jež byla počata zdola.
Osamostatněním Kosova a jeho pozvolným uznáváním skončily jugoslávské občanské války. Zmenšené Srbsko je samostatným státem s demokraticky výměňovanými vládami. Země spolupracuje s mezinárodním společenstvím a přední tvůrci reflektují staré viny. Anexí Krymu byla vybuzena válka na východní Ukrajině, sestřelení civilního letadla, další glajchšaltování veřejného mínění v Rusku.
Je asi lepší studovat historii než naslouchat thinktanku Evropské hodnoty, ale je velmi záhodno být velice opatrný při vyvozování závěrů z historie pro současnost. Kromě problémů s výběrem podstatných skutečností, kterým se nevyhneme ani tam, kde s velkou mírou jistoty víme, jaké byly skutečnosti, a nemusíme řešit nepříjemnou otázku, co je a co není pravda, je tu i problém s jen velmi volnou vazbou mezi tím, co se stalo před sto lety, před rokem, anebo včera, a tím, co se děje právě teď. Rozvodový spor o rozdělení majetku se sotva vyřeší hádkou, kdo komu ukradl v dětství kuličky, a například debatovat v předvečer bitvy u Slavkova o shodách a rozdílech mezi dobytím Bastilly a první pražskou defenestrací sotva pomůže tu bitvu vyhrát, natož rozhodnout, zda je v právu Napoleon nebo ruský car.
Nápadná podobnost mezi ruskou anexí Krymu a americkým osvobozením Kosova, která svádí k tak častému srovnávání, je především v tom, že došlo k porušení mezinárodního práva násilnou změnou hranic suverénního státu. Rusové v této souvislosti připomínají, že dlouhodobě a opakovaně volali po dodržování mezinárodního práva, zatímco Západ v čele s USA je dlouhodobě a opakovaně porušoval, kromě Kosova zejména v Afghánistánu a Iráku; Rusko může velmi věrohodně argumentovat, že samo sáhlo k otevřenému porušení mezinárodního práva až v době, kdy Západ již zavedl jako ustálenou praxi, že vojenská a hospodářská síla jsou mezinárodnímu právu nadřazeny.
Další shodou je zájem obyvatelstva: o návrat do Ukrajiny stojí obyvatelé Krymu stejně málo jako obyvatelé Kosova o návrat do Srbska, možná i méně. V Kosovu aspoň mnoho lidí využívá možnosti požádat o srbský pas, i když jen proto, že doufají, že ze Srbska se jim podaří snáze proniknout do Evropské unie. Hospodářská situace v Kosovu je zoufalá, spíše jsme je vysáli, než že bychom mu poskytli upřímnou a účinnou hospodářskou pomoc, a legální přístup na pracovní trh EU občanům Kosova neumožňujeme. Čtvrtina žadatelů o azyl v Německu dnes pochází z Kosova. Přesto není pravděpodobné, že by v případném referendu měl návrat Kosova do Srbska šanci, oč by lidé v Kosovu stáli, je vstup do Evropské unie. Pro Krym připojení k Rusku neznamená takovou hospodářskou katastrofu jako pro Kosovo samostatnost. Lidé na Krymu si stěžují na velké problémy se svobodou slova v Rusku, a kdyby to bylo geopoliticky možné, dali by přednost samostatnosti, přesto má spojení Krymu s Ruskem na Krymu mnohem větší podporu než jeho spojení s Ukrajinou.
Názorem obyvatelstva se Krym podobá i Falklandům neboli Malvínám, o kterých píše Ivo Horák, jen v právě opačném smyslu, než je porovnává on. Dokonce i historický nárok Británie, nikoliv Argentiny, na Falklandy je obdobou historického nároku Ruska na Krym. Tuším, že tyto ostrovy ani neměly původní obyvatele z předkolumbovské éry, spíše než pro život se hodí k provozování strategicky významné námořní základny, a tak po osídlení prvními evropskými kolonisty měnily několikrát vlajku, jak se přelévaly zájmy a síly námořních velmocí, až se ostrovy staly součástí Britské koruny. Podle mapy patří Malvíny k Argentině stejně jednoznačně jako Krym k Ukrajině, ale obyvatelstvo Falkland se hlásí k Velké Británii, a obyvatelstvo Krymu v drtivé většině upřednostňuje Rusko.
K důležitým rozdílům mezi Krymem a Kosovem, na které se západně od Kyjeva často zapomíná, pak patří míra násilnosti. Ruská anexe Krymu se obešla bez obětí, byla méně násilná, než „bratrská pomoc‟ armád Varšavské smlouvy u nás v šedesátém osmém. A dokonce ani ve své podpoře východoukrajinským separatistům v probíhající ukrajinské občanské válce Rusko dosud nezašlo tak daleko, aby „humanitárně‟ bombardovalo Kyjev.
Co z toho vyplývá? Především snad to, že svět není rozdělený na padouchy a hrdiny a dosáhnout lepšího světa nelze tím, že hrdinové postřílejí padouchy.
Myslím, že je nutné hlavně zastavit válku. Je třeba ukončit zabíjení a spory o to, kdo si začal a kdo komu ukradl kuličky, dostat ze zákopů k jednacímu stolu. Dále pak považuji za velmi žádoucí, aby rozhodující slovo při jednáních dostali vždycky ti lidé, kterých se to týká.
Ukrajinský prezident Petro Porošenko se nechal aktuálně slyšet, že země právě zažila po dlouhé době týden bez použité těžkého dělostřelectva a tanků. Stále prý dochází k „provokační střelbě“ z ručních zbraní. Zatímco před 1. zářím však bývalo zaznamenáno prý 200 podobných útoků za den, nyní jde přibližně o 10 denně.