Kousek stínu v horkém létě

Lukáš Jelínek

Lukáš Jelínek coby jeden z radních mapuje aktuální situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho fungování se navzdory řadě odpůrců podařilo ustálit.

Nejeden autor dostává od svých čtenářů výtky, že se pořád jen v něčem rejpá, hledá hnidy, rozmazává kauzy a přitom o tom dobrém, co se povedlo, mlčí.

Vím, jaký je to pocit. Taky jsem čtenář. Navíc sedím v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů…

I mně v tom už tak horkém létě ještě pár komentátorů dopálilo. Jeden v Respektu shovívavě uznal, že v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) ani po změně vedení dětí nejedí, ba se poctivě věnují své práci, ačkoli jsou mezi radními nedůvěryhodné levicové elementy.

Jiný na vlnách Českého rozhlasu Plus po přečtení Respektu zalitoval, že jeden z radních, Michal Uhl, prosadil nové trendy, takže koncepční materiály ÚSTR již používají jiné pojmy než totalita. Je to ale jen jeho škoda, nesleduje-li vývoj sémantiky v historické vědě, myslí-li si, že „tvrdit, že komunistický režim nebyl po celou dobu svého trvání totalitní“ je ahistorické, a domnívá-li se, že „strana, která Michala Uhla do Rady vyslala, by se ke všemu měla vyjádřit“, aniž by dodal která, když radní nenominují strany — zelení, členství u nichž přerušil a kteří se k němu moc nehlásí, nebo snad některá z těch, co mu v senátní tajné volbě daly hlasy?

Čert to vem. Poslední dva měsíce totiž přinesly mnohem lepší zprávy — zprávy o tom, že se vlny kolem ÚSTR uklidňují a že nestrannému zkoumání historie nic nebrání.

Vezměme to proti proudu času. Dne 5. srpna 2005 prvoinstanční Obvodní soud pro Prahu 3 odmítl kvůli absenci „naléhavého právního zájmu“ žalobu jednoho neúspěšného uchazeče o funkci ředitele ÚSTR. Adrian Portmann pak na Facebook napsal, že „je to exemplární případ soudního bezpráví — v roce 2015, nikoliv snad v roce 1955 nebo 1975, jak se nám přítomným chvilkami zdálo“. No aspoň se vyhnul osobnímu srovnání s Miladou Horákovou. Je to holt současná móda, že lidé, co se jim u soudu nevede, hovoří o bezpráví nebo politických procesech.

Poslední dva měsíce totiž přinesly dobré zprávy. O tom, že se vlny kolem ÚSTR uklidňují a že nestrannému zkoumání historie nic nebrání. Foto Archiv redakce

Dne 22. července Senát PČR vzal na vědomí Výroční zprávu Ústavu pro studium totalitních režimů za rok 2014. Pro hlasovala jednoznačná většina — 51 z 66 přítomných senátorů, jen tři byli proti. Senátoři předsedkyni rady Emilii Benešovou grilovali dlouho a důkladně (z některých vystoupení nešlo nemít dojem, že řečník sám úplně nechápe, jakéže připravené otázky to klade), ale nakonec se zachovali adekvátně důstojnosti zákonodárného tělesa i potřebě zklidnit atmosféru kolem ÚSTR.

Občas došlo k faulům. Například od senátora Tomáše Grulicha (ODS): „Když jsme projednávali tuto zprávu ještě za ředitelování předchozího vedení, tak nám bylo řečeno, že toto předchozí vedení včetně současné paní předsedkyně odevzdává tuto zprávu příliš pozdě a že se zavazují, že ji budou odevzdávat vždy v 1. čtvrtletí. Je, prosím, červenec.“ Byly ale vyvráceny. Miroslav Nenutil (ČSSD): „Musím se paní předsedkyně zastat, protože zpráva přišla sem na Senát 1. dubna letošního roku a bylo, řekněme, naší vinou, že jsme minimálně dvakrát tuto zprávu odročovali. Takže podali výroční zprávu dříve, než tomu bylo v letech předcházejících.“ A předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) shrnul: „Jsem přesvědčen, že předkládací zpráva a vůbec to vystoupení paní předsedkyně bylo pravděpodobně nejkvalitnější vystoupení, které tady ke zprávě o činnosti ÚSTRu bylo předneseno. Kolegyně a kolegové ruku na srdce, když tady vystupovala paní Kavalírová, ke které jsme měli řada z nás úctu, většinou na žádný dotaz skoro nereagovala.“

Senátoři předsedkyni rady Emilii Benešovou grilovali dlouho a důkladně, ale nakonec se zachovali adekvátně důstojnosti zákonodárného tělesa i potřebě zklidnit atmosféru kolem ÚSTR. Repro DR

Drobné špičkování je ale normální. Zvlášť když se jedná o instituci, která byla bohužel zřízena na politickou objednávku, má bohužel jiný ráz než suverénní akademická pracoviště a bohužel přitahuje zájem celé řady skupin politických aktivistů a obchodníků s historií.

Tím spíš stojí za vyzdvižení 26. červen. V ten den Rada ÚSTR (a to i hlasem někdejšího náměstka odvolaného ředitele Hermana Eduarda Stehlíka) schválila Koncepci dlouhodobého vědeckého rozvoje Ústavu pro studium totalitních režimů, kterou předtím již projednala a odsouhlasila i Vědecká rada ÚSTR vedená prof. Detlefem Brandesem.

Koncepce vypracovaná náměstkem ředitele Ondřejem Matějkou vychází z předpokladu, že „s lepším poznáním principů, na kterých bylo postaveno ovládání společnosti v minulosti, budeme schopni lépe se bránit současným i budoucím hrozbám omezování lidských práv a demokracie“ a uvádí, že „posláním Ústavu je přispívat k otevřenému dialogu o smyslu naší minulosti. Proto se nemůže spokojit s potvrzováním ustálených výkladů nacistické a komunistické diktatury. Nesmí také podceňovat vnitřní, společenské kořeny protidemokratických tendencí. Poznání minulosti by mělo napomáhat co nejlepšímu porozumění aktuálním rizikům pro lidská práva a demokracii.“

Při popisu vědeckého profilu ÚSTR koncepce mimo jiné deklaruje, že „pracovníci ÚSTR nejsou ve své vědecké činnosti vázáni žádnými předem danými interpretacemi minulosti, a ve své práci postupují především v souladu se standardními zásadami a metodami vědecké práce. ÚSTR ve svých výzkumech pojímá diktaturu jako vzájemný vztah mezi vládnoucími a ovládanými — jako vztah moci (panství) a společnosti. Tento vztah musí být zkoumán jako mnohovrstevnatý celek, vzájemně provázaný a často také rozporuplný. Otevřenou represi vůči konkrétním skupinám společnosti, prováděnou represivními složkami, pokládáme za jednu z těchto vrstev — sice velmi důležitou, ale nikoli jedinou. Za srovnatelně důležitou považujeme analýzu širších společenských souvislostí, které represi umožňovaly, a postojů, které ji legitimizovaly. K tomu patří i posouzení vnitřních a vnějších vlivů na vznik různých forem ovládání v české společnosti. Podstatným rozměrem ve výzkumu vztahu vládnoucích a ovládaných je poznat původ a charakter onoho ovládání, a to nejen kvůli rozpoznávání rozdílů či případných kontinuit mezi nacistickou diktaturou na našem území a diktaturou KSČ, ale také z hlediska zachycení téhož u různých vývojových fází obou režimů.“

Ke čtyřem klíčovým výzkumným okruhům ústavu nyní patří analýza převzetí moci a jejího udržování, represe v období nacistické okupace a diktatury KSČ, rezistence a proměny společnosti v období nacistické okupace a diktatury KSČ.

Výzkum, analýzu, osvětu. Co víc může pracoviště orientované na nejsmutnější období československých dějin nabídnout? Není náhoda, že rámec, v němž se nyní bude ÚSTR pohybovat, se nesetkal s žádnými zásadními výhradami. ČTK pouze přinesla kritiku jednoho ze zaměstnanců ústavu, který pracuje se skenerem a který za vším vidí komplot „skrytých revizionistů“.

Možná to coby „insider“ prožívám příliš. Přesto mám pocit, že čerstvé dění okolo Ústavu pro studium totalitních režimů představuje kus poctivého stínu ve žhavých letních měsících. Stínu, na němž mají podstatnou zásluhu zaměstnanci ÚSTR i politici, kteří nechtějí mařit náročnou misi ústavu v komplikované době.

Demokratické zřízení to schytává zleva zprava, sílí populisté, v politice profitují marketingové projekty a mezinárodní dění skýtá jeden otřes za druhým. Za těchto okolností by ti, co odmítají vypuštění dávných džinů z nebezpečných lahví, měli dokázat táhnout za jeden provaz. Bez nálepek, pitoreskních sporů a postranních zájmů.

    Diskuse
    August 16, 2015 v 8.12
    Nahlédnutí pod pokličku ÚSTR, jež umožnil Lukáš Jelínek, je potřebné
    Před více než deseti lety postupně vznikal státní úřad, mající „nestranně“, ale autoritativně a s konečnou platností posuzovat čs. dějiny – hlavně ovšem pro účely voleb do veřejných funkcí. Nakonec se to stalo, a to přes odpor jen části sociální demokracie, kterou proti novému úřadu marně mobilizoval poslanec Zdeněk Jičínský, hlavně „zásluhou“ tehdy zelené poslankyně Kateřiny Jacques, historika Petra Blažka a „díky“ úsilí Marka a Patrika Bendových (synů Václava Bendy). Zákon o státním Institutu paměti národa se nakonec přejmenoval na zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů, tedy neméně ideologicky. Jan Frolík, archivář, historik a můj kamarád ještě z dob Hnutí revoluční mládeže, který byl sám dva roky vězněm svědomí státněsocialistické dikatury a mým soudruhem ze společné lavice obžalovaných z roku 1971, toto úsilí zhodnotil výrokem „ostatně však myslím, že ÚSTR musí být zrušen“. A každý svůj další dopis, byť by třeba s ÚSTR nesouvisel, touto parafrází požadavku senátora Catona mladšího také zakončil. Laskavý čtenář si povšimne, že Frolík nepožadoval ÚSTRum delendum esse, tedy jeho zničení, nýbrž pouze abrogandum esse, jeho zrušení.

    S úctou a sympatiemi připomínám další hlasy odporu proti ÚSTR – senátorů Petra Pitharta za KDU-ČSL (http://denikreferendum.cz/clanek/6164-pravdu-o-minulosti-nelze-definovat-zakonem ) a tehdy již velmi nemocného Jiřího Dienstbiera staršího zvoleného za ČSSD (http://denikreferendum.cz/autor/320-jiri-dienstbier) v rozpravě v Senátu při přijímání antikomunistického zákona o „třetím odboji“. Ten působnost ústavu-úřadu ÚSTR upevňoval, přinejmenším normalizačně, tedy autoritářsky, ne-li už totalitářsky.

    Je moc dobře, že člen (a místopředseda) Rady ÚSTR Lukáš Jelínek dal nyní čtenářům DR nahlédnout pod pokličku postupné, nyní již tři roky trvající přeměny ÚSTR. A je dobře, že ocenil zásluhy Ondřeje Matějky, náměstka ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry, jinak absolventa prestižních ženevských a pařížských společenskovědních škol, a že pochválil i činnost současné předsedkyně rady ÚSTR, archivářky Emilie Benešové. Primitivní, až infantilní černo-bílý obraz nesmiřitelného boje v ÚSTR a v jeho radě, který se české veřejnosti předkládal z mocensko-stranických pozic pod praporem antikomunismu, dnes nevykresluje snad už ani bohoslovec a římskokatolický kněz z 80. let, později ředitel ÚSTR a nyní lidovecký a stále pravicově předpojatý ministr kultury Daniel Herman.

    Lukáš Jelínek nezmínil své úsilí v radě ÚSTR, jež velmi přispělo k postupnému oslabování mediálního pravolevého boje, tolik připomínajícího třídní boj z přelomu 4. a 5. desetiletí minulého století. Kromě Lukáše Jelínka a člena rady ÚSTR Michala Uhla a zmíněné Emilie Benešové se o to zasloužili i další členové sedmičlenné rady – historik Jan Bureš a českobratrský duchovní Zdeněk Bárta a hlavně Petruška Šustrová, jejíž pětiletý mandát členky rady a tím i její předsedkyně skončil v říjnu 2012. Ti lidé dokázali překonat vzájemné ideové rozpory, z funkce ředitele ÚSTR odvolali Daniela Hermana a spolupracovali i s přechodnou ředitelkou Pavlou Foglovou, která připravila cestu novému vedení ÚSTR Zdeňka Hazdry a Ondřeje Matějky.

    Zbývá Frolíkovo katonovské „ceterum autem censeo“, které jsem si osvojil i já. Text Lukáše Jelínka ve mně opět vyvolal otázku, zda neexistuje demokratické řešení existence ÚSTR a demokratická varianta poslání ústavu, která by zaručila a zároveň finančně zabezpečila svobodné bádání v oblasti čs. dějin od roku 1938, i když pod ideologickým názvem „ÚSTR“ to zjevně není možné. Jak ale podnítit zájem veřejnosti, včetně školáků a studentů, o různé formy nedemokratických státních formací v onom období?