Deník Referendum se pyšní tím, že se v něm píše o všem podstatném kromě sportu. Přesto učiňme módní výjimku. O to pikantnější, že sám jsem typický antisportovec, který občasné plavání vnímá coby relaxaci, turistiku bere jako toulání se krajem a na běžkách se pouze plouží, kochajíc se okolím.

Ovšem i ze sportu se již stalo politikum. Jiří Paroubek, předseda sociální demokracie, tedy strany, která deklaruje, že by veřejné výdaje šetřila redukcí ministerstev a orgánů státní správy, po předchozích nápadech „v protisměru“ — na zřízení ministerstva pro rodinu a ministerstva pro cestovní ruch — usoudil, že by bylo správné agendu tělesné výchovy a sportu uzmout resortu školství a převést přímo pod premiéra na Úřad vlády. Tleskají sportovní svazy i četní fandové. Přidal se též exministr školství Liška. Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!

No nevím. Přijde mi to jako práce pro inteligentní chobotnici: zároveň řešit otázky mezinárodní bezpečnosti, hasit ekonomickou krizi, koordinovat tajné služby, přetahovat se s parlamentem, o tamní opozici nemluvě, a navíc ještě dohlížet na naplňování hesla „Ve zdravém těle zdravý duch“.

Poolympijský populismus zavání na sto honů. A příliš neuklidňuje ani pozoruhodná Paroubkova analýza, podle níž jde ruku v ruce zlepšení životní úrovně sociálně slabších rodin, umožnění sportovního rozvoje jejich dětí a příprava nové generace hokejových šampiónů, jejíž výsledky dají zapomenout na nedávný výprask českých reprezentantů ve Vancouveru.

Jistě, více hřišť, tělocvičen, bazénů, cyklostezek apod. je na místě. Jde o zdraví naší mládeže i o její bezpečnou zábavu. Skeptik za zájmem politiků o kočírování sportu ovšem vidí především štědré veřejné zakázky. Velkorysými investicemi a navázanými pracovními místy lze pomoci nastartovat ekonomiku. Stinnou stránkou pak jsou tučné provize do vybraných kapes. Svědci předraženého mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci nebo okázalých pražských plánů na letní olympiádu by mohli vyprávět…

Z odpovědnosti za monstrarénu společnosti Sazka se naštěstí stát vyzul. I tak se v ní utápějí peníze, které by sportovní svazy určitě mohly využít lépe. K čerstvým hrozbám patří Národní fotbalový stadion nebo rychlobruslařská dráha za půldruhé miliardy ve Velkém Oseku. Martina Sáblíková zaslouží poklonu. Za desetimístnou cifru však její úspěch v době hospodářské a sociální krize nestojí. Leda by se podobných projektů — bez státní záruky — chopili soukromí investoři, ať už s vyhlídkou zisku, nebo v rámci veřejně prospěšného sponzoringu.

Koneckonců, vrcholový sport už dávno s byznysem splynul a nadšené amatérství bylo vystřídáno profesionální rutinou. Olympiáda se změnila ve svoji vlastní karikaturu. Pokud by měl stát o něco dbát, jsou to v první řadě podmínky pro sportování nejmenších a rekreační aktivity dospělých.

Prakticky žádná z racionálních výhrad na adresu politizace sportu však v mediálním mainstreamu nezazněla. Místo toho se na titulní stránce MF Dnes objevil děsící titulek „Paroubek: Spasím hokej“ a šéfredaktor druhdy seriózních Hospodářských novin Petr Šimůnek se v České televizi jen popadal za břicho: Představte si, jak zrovna Paroubek (se svou vizáží) zachraňuje sport! Kdosi dokonce vypustil spekulaci, že Lidový dům chce takto ďábelsky odvést pozornost od kauzy obrněných transportérů Pandur. Kopřivka, která většinu pražských novinářů přepadá po vyslovení jména předsedy sociální demokracie, je evidentní překážkou věcné analýzy. Místo ní jsou nám servírovány hloupé výkřiky, trapné fotky a nejlacinější ideologické soudy. Škoda. Debata o společenských prioritách se opět odkládá.

Možná existuje průzkum veřejného mínění, podle kterého by kanadskými výkony českých reprezentantů nadšení občané uvítali větší státní a politickou podporu sportu. A možná takto skutečně smýšlejí zejména voliči ČSSD. Ovšem i oni by určitě uznali, že k nejbližším uchazečům o pomyslný krchov patří věda a výzkum. Nebo třeba kultura. Dočkáme se někdy politiků, kteří se opravdu zasadí o masivní státní a politickou podporu neziskových divadel, galerií a muzeí? Nebo budeme čekat a měřit, až budou v očích hospodských štamgastů olympijské medaile vyváženy Oscary, Grammy či Nobelovými cenami?