Vždy inspirativní analytik deníku Aktuálně.cz Petr Holub napsal pro Český rozhlas poznámku, v níž u příležitosti propukající volební kampaně voličům dává neuskutečnitelné doporučení: Nevolte strany, volte koalice.

„Voliči ovšem dělají chybu, když vybírají mezi stranami. A ještě větší chybu dělají ti odpovědní, kteří se mezi nimi chtějí rozhodovat podle konkrétních programů. Všichni by si měli uvědomit, že po volbách nebude vládnout žádná strana, ale vládní koalice složená ze dvou nebo dokonce tří stran. K české tradici navíc patří, že se některé strany podílejí na moci skrytě, i když oficiálně jsou v opozici. Volič by tedy měl vybírat mezi možnými koalicemi,“ píše Petr Holub.

Jeho argument je přesný i nepřesný současně. Přesný je v tom, že po volbách opravdu s vysokou pravděpodobností vznikne koaliční vláda a volič má do určité míry šanci svým hlasování ovlivnit, kde zhruba bude ležet těžiště koaličních vyjednávání. Nepřesný je ale v tom, že lidé vposledku mají jen velmi omezenou možnost svým hlasováním podpořit tu či onu koalici, neboť ty se zkrátka rodí až po volbách.

To by nemuselo tolik vadit, pokud by jednání stran před volbami i po nich bylo konzistentní a všechny strany si počínaly s vysokou politickou kulturou. Dosavadní zkušenost s moderní českou demokracií ale říká, že tu koalice často vznikají proti duchu předvolebních příslibů, proti programovým principům a v posledním případě dokonce bez demokratické legitimity.

Klasickým příkladem porušených předvolebních příslibů je opoziční smlouva roku 1998, příkladem porušení programových východisek zase vstup zelených Martina Bursíka do koalice s ODS v roce 2006. V roce 1998 šel mnohý volič podpořit sociální demokracii, protože se mu jevila nejspolehlivější zárukou omezení vlivu Klausovy ODS. Stal se pravý opak. A před volbami v roce 2006 si zase mnozí malovali, jak bude Strana zelených kultivovat z opozice vládu ČSSD. Pak se nestačili divit.

Po zveřejnění výsledku minulých voleb žádný ze západních pozorovatelů nepředpokládal, že by mohla vzniknout vláda, která nakonec vznikla. Demokratické zvyklosti takové řešení zkrátka nepřipouštěly. Jenomže pěstěná západní úcta k demokratickým pravidlům si prostě nedokáže představit kreativitu českých politických kutilů, kteří předvedli, že koalice se u nás dá spíše koupit či vyzastrašovat, nežli zvolit.

Ne, ne, volič u nás nevolí koalici, ač by chtěl sebevíc. Ostatně ani další argumentace Petra Holuba žádný návod, jak by vlastně člověk měl koalici volit, neskýtá.

Namísto toho Petr Holub analyzuje politickou situaci a dospívá k závěru, že při očekávaném vítězství sociální demokracie se nabídnou tři možnosti povolebního uspořádání: velká koalice ČSSD-ODS, vláda ČSSD tolerovaná komunisty a vláda založená na ODS a TOP 09, za jejichž případné koaliční partnery pokládá Holub zemanovce či Johnovy Věci veřejné.

Tyto varianty třídí čistě z hlediska ekonomických kritérií — a vzniká mu tak jednoduché dilema: ochrana sociálního státu vs. ochrana podnikatelů; a velkou koalici pokládá v této optice za střední cestu.

Myslím, že je to nebezpečná redukce toho, o čem se bude reálně ve volbách rozhodovat. Kromě určitého segmentu voličů, pro nějž je opravdu hlavní volební motivace ekonomická, se k volbám vypravuje i srovnatelně početná část voličů, jejichž motivace je primárně občanská: jdeme volit prostě proto, že bychom si přáli, aby se veřejně poměry vyvíjely k lepšímu, anebo v poslední době s těžkým srdcem proto, aby se aspoň nezhoršovaly více nežli je nezbytně nutné.

Tací voliči především chtějí, aby se vládlo tak, že se Česká republika bude svým charakterem přibližovat západoevropským zemím, po jejichž návštěvě si často lámeme hlavu, proč to u nás nemůže vypadat podobně.

Takový volič si přeje, aby se dbalo kromě ekonomiky na školství, kulturu, kvalitu a nezávislost veřejnoprávních médií, aby se politicky nezneužívaly soudy. A nezanedbatelná část těchto voličů si přeje, aby se zvyšoval vliv občanské společnosti a dbalo se na přírodu. Nemohou a vesměs nebudou volit stranu, jejíž předseda chce kvůli uhlí bořit vesnice.

S touto motivací mnozí volili před čtyřmi lety Stranu zelených. Leč krutým paradoxem hodným zvláštního podrobného rozboru je okolnost, že během čtyř let, které strávila Strana zelených ve vládě, se vyhlídky těchto politických priorit výrazně zhoršily.

Tehdy se nechystalo prolomení limitů těžby, ani výstavba nových jaderných elektráren, ještě se nezneužívaly soudy, nezavádělo se školné, možnost systémového zlepšení stavu veřejnoprávních médií se zdála blízká a reálná, stát si nezřídil ústav na propagandistické překrucování minulosti za souběžného přidušování sociálních věd, ani se vláda nevyčerpávala pošetilou snahou zbudovat u nás americkou vojenskou základnu.

Sama hrozba nástupu zelené politiky působila mnohem účinněji než její následné — tak monumentálně nekompetentní — naplnění. Dnes voliči s občanskou motivací zmateně driftují mezi TOP 09 (jejím volebním lídrem je bývalý zelený ministr), KDU-ČSL (bývalý předseda Strany zelených je jejím bývalým členem), Věcmi veřejnými; a někteří budou dokonce Stranu zelených volit znovu.

Ale v tom tkví hluboká pravda Holubova argumentu: žádná z těchto stran na povahu poměrů v následujících čtyřech letech nebude mít valný vliv, a to bez ohledu na to, zda se ve Sněmovně ocitne; snad s výjimkou lidovců.

Základní charakter země určí, zda vládu sestaví ČSSD, anebo zda vznikne velká koalice. Třetí Holubovu eventualitu, že by vládu sestavovala ODS s TOP 09 můžeme mít za stejně málo pravděpodobnou, jako že by se ve Sněmovně nakonec mohli ocitnout zemanovci či znovu zelení.

Situace se za poslední čtyři roky změnila: uvědomme si, že před čtyřmi lety byla sociální demokracie vyčerpaná osmi roky u moci, prakticky se jí nedávaly naděje, ale přesto udržela pro levici vyrovnaný poměr sil ve Sněmovně. Co by se muselo nyní po zkušenosti s otřesnou vládou ODS stát, aby neměli sociální demokraté s komunisty většinu?

Nehodláme nad tím jásat, ale musíme s tím počítat a dobře si rozmyslet, zda bychom upřednostnili velkou koalici, která by prostor pro jakákoli občanská snažení uzavřela nejméně v takové míře jako opoziční smlouva.

Realistické strategie, které současná konstelace občansky orientovaným aktivním voličům nabízí, jsou tak myslím vcelku pouze dvě. Pracovat na tom, aby povaha sociální demokracie byla co nejlepší: snažit se o to, aby už do voleb přijala široké a co nejkonkrétnější závazky ve všech podstatných oblastech, podporovat uvnitř strany idealistické enklávy, s využitím facebooku se pokusit zorganizovat účinná preferenční hlasování.

Druhá strategie spočívá v dialogu s KDU-ČSL, aby vstoupila s ČSSD i do menšinové vlády, byť by byla tolerovaná komunisty; a v koalici aby působila jako strana, která bude dbát o školství, kulturu, životní prostředí a sociální priority, vůči nimž je současná ČSSD zatím příliš těžkopádná.

Další možnosti jsou už jen tyto: umanout si, že velká koalice nakonec nebude tak strašná, mluvit s komunisty v naději, že když se nezreformovali za dvacet let, zvládnou to teď za tři měsíce, anebo se modlit, aby John s Kalouskem, s Liškou, se Zemanem, se Svobodou a s Topolánkem v libovolné sestavě zase nějak stloukli tu pravou pravicovou koalici, z níž by se mohla radovat skoro všechna česká média od Respektu až po Lidové noviny.