Nebezpečné bezpečí

Tania Dumbrava

Česká republika má novou strategii migrační politiky. Jejím záměrem je hlavně bezpečnost našich občanů. Ale příchozí migranti neplánují ohrozit náš život. Chtějí jen znovu začít ten svůj.

Pamatuji si, jak v prvním ročníku na psychologii při jedné přednášce pan docent prohlásil, že nejdůležitější vlastností cizince není inteligence nebo ctižádost, ale přívětivost. To znamená, že když někam migrujete, nebude až tak záležet, jak rychle jste schopný se naučit jazyk a jaké máte kompetence, ale jak moc sympatický připadáte „těm druhým“. Je to do určité míry přirozené. Naše pudy a biologické potřeby „jistoty a bezpečnosti“ jsou silnější než naše racionální úvahy.

Po přečtení nového dokumentu „Strategie migrační politiky České republiky“ má čtenář pocit, že autoři dbají právě na tyto touhy. V textu se píše: „Česká republika dostojí povinnosti zajistit občanům v rámci své migrační politiky klidné soužití s cizinci“ a také „Česká republika zajistí bezpečnost svých občanů.“ Věřím, že zabezpečení je skutečně nejzákladnější lidskou potřebou. Ale proč by vlastně soužití nemělo být klidné? Na základě čeho se tento požadavek stal prioritním bodem migrační politiky? Proč je taková jistota zajištěna pouze českým občanům a cizinců ne?

Vždyť právě oni jsou čím dál častěji terčem nenávistných útoků nejen na sociálních sítích. „Je legitimní, že se nás lidé v Evropě bojí, mají na to právo — neznají nás. Ale na druhou stranu: my je také neznáme,“ říká jeden uprchlík ze Sýrie v dokumentární reportáži. Proč se tedy vůbec předpokládá, že příchozí přinášejí ohrožení, proti kterému je nutno zavést opatření? Do jaké míry tyto věty uklidní občany, že se o jejich život stará stát, a do jaké míry jim jen jemně sugerují, že příchozí můžou být opravdu nebezpeční. Není tím jen posilována současná národní paranoia proti uprchlíkům?

Mluvit o příchozích pouze v jazyce potřeb — obzvláště bezpečnostních potřeb — vyvolává dojem, že to jsou hrůzostrašná zvířata. A ty je nutné kontrolovat a vymezit se vůči nim.

Nedivím se ale, že uprchlíci nahánějí lidem strach. Stačí se podívat na obrázky v masmédiích. Uprchlíci dělají bordel v Calais, kde je policie ani nestačí hlídat. Uprchlíci dělají bordel na hranici Makedonie a Řecka. Uprchlíci dělají bordel všude! Celková migrační krize! Spí v parku, nemají jídlo, ženy rodí na poli, děti jsou špinavé, muži se hádají. Ani nevypadají jako naši tuzemští bezdomovci. Jsou to jednoduše zvířata. A před nimi musíme ochránit sebe i naše děti. 

Imigranti mívají větší odhodlání. Jako králík z pohádky, který je rychlejší než liška. Té jde totiž jen o oběd, ale králíkovi o život. Foto windling.typepad.com

Kdo z nich ale vyrábí taková zvířata? Kdo staví ploty, nechá je hladovět, porušuje jejich základní lidská práva? Proč by se nemohla naše strategie migrační politiky alespoň trochu podobat oficiálním stránkám kanadské vlády? Nejdříve vyjadřují solidaritu s uprchlíky a vysvětlují nutnost jim pomáhat. Až pak zmíní bezpečnostní kroky a vše ostatní. Proč česká vláda nechává lidská práva pouze „sluníčkářům“, jejichž hlas je veřejností zesměšňován? Proč neustále hovoří jen o poklidu Čechů a přitom nehledí na zajišťování práv v Bělé pod Bezdězem?

Pracovala jsem v jednom přijímacím středisku v Belgii a v Zastávce u Brna. Tam ani nikde jinde jsem nepotkala nikoho, kdo by chtěl „naše daně“ nebo naši lítost. A cítila jsem se velmi nepotřebná v Rixensartu. Mladá a naivní studentka, která přijela zachránit uprchlíky v Belgii. Potkala jsem tam jedince činorodější a silnější, než jsem si dokázala představit. Chtěli se co nejrychleji osamostatnit a začít nový život. Žádné rafinované pikle.

Ano, jsou mezi nimi lidé, kteří se někdy chovají agresivně. Lidé, kteří trpí posttraumatickým stresem, kteří se hádají a kteří jsou frustrovaní a unavení. Ale jsou mezi nimi taky lidé, kteří se za pár let stanou úspěšnými podnikateli a kteří mají větší odhodlání než domácí podnikatelé. Víte proč? Protože jim jde o život. Stejně jako v japonské bajce o králíkovi, který je kupodivu rychlejší než liška: „Lišce jde o oběd, králíkovi však o život.“