Zemřela historička fotografie Anna Fárová
Věra JirousováV čase, kdy nakladatelství Torst vydává znovu autorčin autobiografický text, dostihla kulturní obec smutná zpráva, že 27. února ve věku 81 let zemřela historička umění a významná osobnost fotografické a výtvarné scény.
Anna Fárová, se narodila 1. 6. 1928 v Paříži v rodině diplomata a muzikologa Miloše Šafránka, jako dítě poznala osobně Bohuslava Martinů, Josefa Šímu, Františka Tichého aj. Od třiceti let žila v Praze, kde v roce 1951 absolvovala studium dějin umění a estetiky na Karlově universitě.
V letech dospívání na Spořilově a během studia se začíná zajímat o surrealismus a fotografii, zvláště po seznámení se svým životním partnerem, výtvarným umělcem Liborem Fárou a okruhem jeho přátel, Mikulášem Medkem, jeho ženou Emilou aj.
Od poloviny 50. let publikovala studie o fotografii v monografiích i v řadě katalogů k výstavám, které připravovala; psala též články a recenze pro české i zahraniční odborné časopisy: Československou fotografii, Výtvarnou práci, Světovou literaturu, Sešity aj.
Její osobní setkání s proslulým fotografem Henri Cartier-Bressonem v roce 1956 a fotografy světové agentury Magnum vyústilo do odeonské řady fotografických monografií o zahraničních i českých umělcích, které tehdy přinášely první informace o současném evropském umění.
Od konce 50. let napsala Anna Fárová řadu knih, jejími osudovými umělci se stali Josef Sudek, František Drtikol, Cartier-Bresson a Libor Fára, jehož dílo profesně zpracovala v posledním desetiletí. Mezi „její“ umělce však patří i Werner Bischof, Robert Capa, Inge Morath, Eugen Wiškovský, Jaromír Funke, Jaroslav Rössler, Emila Medková, Jiří Toman Jan Svoboda, Dagmar Hochová, Josef Koudelka, Iren Stehli, Bohdan Holomíček a mnozí další.
V letech 1970 až 1977 vyučovala na FAMU a v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze odborně vedla nově zřízené oddělení fotografie, jehož sbírku založila. Po podpisu Charty 77 dostala okamžitou výpověď a ztratila až do roku 1989 možnost veřejně pracovat ve svém oboru.
V období diskriminace pokračovala ve své profesi, přeložila pro samizdat mj. exilové prózy Věry Linhartové, hry Jeana Geneta, filosofické eseje Denise de Rougemonta a Paula Riceura. Realizovala cyklus výstav z tvorby mladých fotografů v pražském Činoherním klubu; v té době rovněž vychovala své dvě dcery, sochařku Isabelu a fotografku Gabinu.
Její legendární výstava 9 & 9 v klášteře v Plasech v roce 1981 představila novou generaci fotografů; další výstava 37 fotografů na Chmelnici soustředila sílu její umělecké výpovědi a stala se na podzim 1989 předzvěstí sametové revoluce.
V 80. letech a 90. letech připravila k vydání řadu souhrnných fotografických knih z díla zmíněných umělců, vydaných v edicích nakladatelství Torst. Vedle přehlídky Čsl. fotografie v exilu/1939-1989 v Mánesu (1992), výstavy díla Fr. Drtikola v Galerii Rudolfinum a retrospektivy díla Libora Fáry v Jízdárně Pražského hradu (1999) zrealizovala doma i v zahraničí desítky výstav, které zhodnotily přínos díla osobností meziválečné fotografie i významných umělců současné české fotografie do kontextu evropského umění 20. století.
Svou odbornou práci završila Anna Fárová spoluprací na obsáhlé monografii Libora Fáry a cyklem jeho výstav, které od r. 2003 každoročně pořádala v Galerii Ubu ve Slavonicích. Za svoji práci získala řadu českých i zahraničních cen včetně státní ceny za celoživotní přínos pro kulturu, kterou jí udělil prezident Václav Havel (2002). Její poslední kniha vypráví poutavý příběh o životní síle, odvaze a vytrvalosti, vynaložené na obhájení svobody slova i fotografického obrazu.