Zemřela historička fotografie Anna Fárová

Věra Jirousová

V čase, kdy nakladatelství Torst vydává znovu autorčin autobiografický text, dostihla kulturní obec smutná zpráva, že 27. února ve věku 81 let zemřela historička umění a významná osobnost fotografické a výtvarné scény.

Anna Fárová, se narodila 1. 6. 1928 v Paříži v rodině diplomata a muzikologa Miloše Šafránka, jako dítě poznala osobně Bohuslava Martinů, Josefa Šímu, Františka Tichého aj. Od třiceti let žila v Praze, kde v roce 1951 absolvovala studium dějin umění a estetiky na Karlově universitě.

V letech dospívání na Spořilově a během studia se začíná zajímat o surrealismus a fotografii, zvláště po seznámení se svým životním partnerem, výtvarným umělcem Liborem Fárou a okruhem jeho přátel, Mikulášem Medkem, jeho ženou Emilou aj.

Od poloviny 50. let publikovala studie o fotografii v monografiích i v řadě katalogů k výstavám, které připravovala; psala též články a recenze pro české i zahraniční odborné časopisy: Československou fotografii, Výtvarnou práci, Světovou literaturu, Sešity aj.

Její osobní setkání s proslulým fotografem Henri Cartier-Bressonem v roce 1956 a fotografy světové agentury Magnum vyústilo do odeonské řady fotografických monografií o zahraničních i českých umělcích, které tehdy přinášely první informace o současném evropském umění.

Od konce 50. let napsala Anna Fárová řadu knih, jejími osudovými umělci se stali Josef Sudek, František Drtikol, Cartier-Bresson a Libor Fára, jehož dílo profesně zpracovala v posledním desetiletí. Mezi „její“ umělce však patří i Werner Bischof, Robert Capa, Inge Morath, Eugen Wiškovský, Jaromír Funke, Jaroslav Rössler, Emila Medková, Jiří Toman Jan Svoboda, Dagmar Hochová, Josef Koudelka, Iren Stehli, Bohdan Holomíček a mnozí další.

V letech 1970 až 1977 vyučovala na FAMU a v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze odborně vedla nově zřízené oddělení fotografie, jehož sbírku založila. Po podpisu Charty 77 dostala okamžitou výpověď a ztratila až do roku 1989 možnost veřejně pracovat ve svém oboru.

V období diskriminace pokračovala ve své profesi, přeložila pro samizdat mj. exilové prózy Věry Linhartové, hry Jeana Geneta, filosofické eseje Denise de Rougemonta a Paula Riceura. Realizovala cyklus výstav z tvorby mladých fotografů v pražském Činoherním klubu; v té době rovněž vychovala své dvě dcery, sochařku Isabelu a fotografku Gabinu.

Její legendární výstava 9 & 9 v klášteře v Plasech v roce 1981 představila novou generaci fotografů; další výstava 37 fotografů na Chmelnici soustředila sílu její umělecké výpovědi a stala se na podzim 1989 předzvěstí sametové revoluce.

V 80. letech a 90. letech připravila k vydání řadu souhrnných fotografických knih z díla zmíněných umělců, vydaných v edicích nakladatelství Torst. Vedle přehlídky Čsl. fotografie v exilu/1939-1989 v Mánesu (1992), výstavy díla Fr. Drtikola v Galerii Rudolfinum a retrospektivy díla Libora Fáry v Jízdárně Pražského hradu (1999) zrealizovala doma i v zahraničí desítky výstav, které zhodnotily přínos díla osobností meziválečné fotografie i významných umělců současné české fotografie do kontextu evropského umění 20. století.

Svou odbornou práci završila Anna Fárová spoluprací na obsáhlé monografii Libora Fáry a cyklem jeho výstav, které od r. 2003 každoročně pořádala v Galerii Ubu ve Slavonicích. Za svoji práci získala řadu českých i zahraničních cen včetně státní ceny za celoživotní přínos pro kulturu, kterou jí udělil prezident Václav Havel (2002). Její poslední kniha vypráví poutavý příběh o životní síle, odvaze a vytrvalosti, vynaložené na obhájení svobody slova i fotografického obrazu.