Byl stát při správě svého dluhu oloupen o 10 miliard?

Klíčovým faktorem při veřejné správě většího množství financí je transparentnost. Chyby a ztráty v úředním kontaktu s bankami jsou často nezaviněné, a transparentní účty je dovedou včas odhalit.

V minulých dnech se v médiích objevily informace o tom, že ministerstvo financí utrpělo při správě státního dluhu ztráty ve výši zhruba deset miliard korun. A může prý utrpět ještě další ztráty zhruba ve výši deseti miliard.

Je nepochybné, že toto sdělení má silný politický podtext. Podle všeho se tyto informace týkají hlavně období, ve kterém na ministerstvu financí působili dva ministři financí – Miroslav Kalousek a Bohuslav Sobotka.

Protože jsem po šest let (v období 1998–2004) spravoval finance hlavního města Prahy, „něco“ o této problematice vím. Vím také, že v řadě případů může dnešní virtuální ztráta přinést v budoucnu státní kase nemalý zisk. Vzpomínám si na jednu takovou zajišťovací operaci derivátového charakteru provedenou v roce 2003, o níž byla v té době obrovská a kontroverzní diskuse, ale kterou město v následujících letech slušně zpeněžilo (jak jsem se jednou dočetl z rozhovoru někdejšího primátora Pavla Béma).

Aby si alespoň experti mohli udělat objektivní pohled na tento složitý odborný problém, muselo by ministerstvo financí zveřejnit jednotlivé operace s jejich detailní analýzou, včetně oponentních posudků, a s výpočty. Do té doby bych byl s definitivním soudem u těchto „ztrát“ velmi opatrný. Ztráty je totiž možné vyčíslit nikoli v průběhu operace, ale až po skončení její životnosti.

Pokud bude některý z úředníků ministerstva financí tvrdit, že zveřejnění těchto věcí není možné, že to nešlo či nejde, prostě jen nechce dělat věci transparentně, a měl by tak být neprodleně vyměněn.

Ztráty je možné vyčíslit nikoli v průběhu operace, ale až po skončení její životnosti. Ministerstvo financí musí zveřejnit jednotlivé operace s jejich detailní analýzou, včetně oponentních posudků a výpočtů. Ilustrace NCPA

Připomínám, že v letech, kdy jsem se staral o městské finance v Praze, jsme všechny větší transakce města, včetně správy jeho depozit, učinili veřejnými. Měli k nim bez výjimky přístup jak koaliční, tak i opoziční zastupitelé. Všechny zásadnější operace byly projednávány ve finančním výboru zastupitelstva. Nevím, jak je tomu na pražské radnici dnes, ale tehdy to tak fungovalo.

Ze své zkušenosti získané při finančních operacích Prahy, která je ekonomicky takovou „Českou republikou v malém“, bych ministerstvu financí především doporučil přijmout jasná pravidla pro operace s finančními prostředky státu, která by měla obsahovat zejména tyto zásady:

  1. Při zajišťovacích operacích nepoužívat žádné složité derivátové, tedy de facto spekulativní, transakce.
  2. Využívat u všech významnějších operací nerutinního charakteru on-line analytických oponentur renomovaných auditorských či poradenských firem (a tyto zveřejňovat).
  3. Finanční operace prováděné na Ministerstvu financí okamžitě zveřejňovat na jeho webu.
  4. Zajišťovacími a dalšími operacemi Ministerstva financí by se měl standardně zabývat specializovaný podvýbor sněmovny s účastí odborníků i opozice.
  5. Zabránit kumulaci funkcí úředníků provádějících tyto transakce.
Ze zkušenosti vím, že při správě rozsáhlého (i menšího) portfolia finančních transakcí veřejných korporací jako jsou stát, region, či město, se mohou stát chyby. Často nezaviněné. Osobně si myslím, že to nejdůležitější ze všeho je transparentnost. Chyby tak mohou být často odhaleny ještě dříve, nežli jsou operace schváleny.

Banky, které jsou při takových operacích partnerem veřejné korporace, mají oproti věřeným korporacím nesrovnatelně rozsáhlejší odborné zázemí. A je třeba si uvědomit, že banky nejsou organizacemi skautského či nadačního typu. Jejich cílem je vydělávat. A těžko se na ně proto zlobit… O to více je potřeba kvalitní odborná oponentura a transparentnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.