Greece delenda est

Evropa je podle některých komentátorů rozdělena na země „demokratického kapitalismu“, které se snaží zachránit Řeky i eurozónu, a na „revolucionáře“ zosobněné duem Tsipras/Varufakis. Jaký je ale vůbec vztah mezi kapitalismem a demokracií?

Vláda řeckého premiéra Tsiprase se rozhodla vyhlásit referendum, ve kterém by se měli Řekové vyslovit pro podporu či odmítnutí dosavadních návrhů na pokračování finanční pomoci ze strany takzvané trojky. Hysterická reakce ostatních států Evropské unie i řady apologetů politiky austerity a neoliberalismu nám podává svědectví o stavu a vyhlídkách demokracie v dnešní západní společnosti.

Demokratický kapitalismus…
Rád bych se zaměřil na vztah kapitalismu a demokracie. Ten považuji pro osud demokracie v Evropě za zásadní. Pro mnoho lidí oba pojmy stále představují když ne synonyma, tak přinejmenším spojené nádoby. Tam, kde je kapitalismus, je i demokracie, a kde je demokracie, tam musí být v nějaké formě i kapitalismus.

Myslím, že je nutné jasně rozlišovat pojmy. Pokud demokracií rozumíme například náš současný životní styl, který je naplňován nedělními výlety do nákupní galerie a supermarketu a vlastnictvím posledního modelu mobilního telefonu, pak snad takové spojení platit může. Potom bychom ale byli nuceni za demokratické označit i země jako je například Čína či Saúdská Arábie, které v míře rozvinutosti konzumu západní svět často předčí. V takovém případě by se pojem demokracie stal neinformativním a zbytečným.

Jak jsem napsal v jednom ze svých starších textů, demokracie je něčím jiným. Je metodou redistribuce moci a rozhodovacích pravomocí ve společnosti. Je to metoda společenské a politické interakce, ve které má každý jedinec určitou garantovanou minimální míru svého podílu na spravování celku, jehož je členem.

Naproti tomu kapitalismus je, velmi zjednodušeně řečeno, systémem vytváření, zvětšování a přerozdělování kapitálu, který je abstraktním vyjádřením lidské práce. Minimální míra rovnosti, kterou vyžaduje demokracie pro participaci každého jedince, je pro kapitalismus zbytečná.

Kapitalismus nepotřebuje princip určité minimální rovnosti, zcela rozhodně ne v ekonomických vztazích – dynamika kapitalismu je konečně postavena na nerovnosti jednotlivých ekonomických aktérů. Nerovnost v míře politických práv je pak něco, co může být kapitalismu přinejlepším lhostejné.

Kapitalismus nepotřebuje demokracii. Demokracie a kapitalismus mohou vedle sebe v určité míře koexistovat a vzájemně se omezovat, oba nicméně představují odpovědi na různé otázky a ztělesňují rozdílné typy hodnot.

Obviňovat Tsiprase z toho, že je odpůrcem demokratického kapitalismu, je absurdní. Používat takový tlach jako argument proti pozici Syrizy je pak vyslovenou fraškou. Foto archiv eKathimerini.com

… a jeho apologeti
Právě to ale v lamentaci nad „šílenými Řeky“ zaniká. Například Martin Šimečka nám ve svém článku Revolucionáři podává následující obraz: Evropa je rozdělena na země „demokratického kapitalismu“, které se snaží zachránit lehkomyslné Řeky i eurozónu, a na „revolucionáře“ zosobněné duem Tsipras – Varufakis.

Co to přesně znamená spojení „demokratický kapitalismus“ mi ve světle výše nastíněných úvah opravdu jasné není. Demokracie zde pravděpodobně slouží v prvé řadě jako přídomek, který má kapitalismus polidštit, upozornit nás, že kapitalismus má v tomto případě pozitivní hodnotový náboj, a zároveň se vymezit proti pomyslné druhé straně, „revolucionářům“. Ti logicky demokraty nejsou, protože se proti demokratickému kapitalismu vymezují.

Ten, kdo odmítá kapitalismus, tedy odmítá i demokracii. Co na tom, že revoluční odmítnutí demokracie má být provedeno aktem všelidového hlasování. Aby bylo zcela jasné, kdo tu hraje klaďase a kdo padoucha, zdůrazní pan Šimečka, jak jsou naši dva „revolucionáři“ plní negativních emocí: Demokratickým kapitalismem „pohrdají“, dokonce prý oprašují Leninovo heslo „čím hůře, tím lépe“. Vyhlášení referenda je tak bytostně antidemokratickým krokem, který má stát na začátku revoluce, která smete kapitalismus a s ním i demokracii.

Suverénem v současném světě jednoduše není lid, ale právě kapitál. Ve chvíli, kdy se stále ještě formální vláda nějakého státu rozhodne, že vliv kapitálu a jeho moc nad životy svých občanů omezí, přichází tvrdý protiúder. Od liberálních novinářů se najednou dozvídáme, že cílem současných kroků evropských věřitelů Řecka je svržení demokraticky zvolené vlády.

Pokud Řekové dostanou rozum a v referendu vysloví s úspornými opatřeními souhlas (a vláda Syrizy tak bude zdiskreditována a s největší pravděpodobností padne), měla by je „Evropa“ odměnit a nabídnout jim „světlo na konci tunelu“.

Nevím, zda tím chtěli v Respektu říct, že Řecko už konečně dostane kýženou eutanázii utažením opasku až k prasknutí páteře, či že vykoupení se dostane jen těm, kteří se během života obětují pro blaho věřitelů. Za naprosto nehorázné však považuji už jen to, že někdo může takovouto úvahu skutečně veřejně napsat a ještě se u toho tvářit jako bojovník za zachování demokracie.

Pokud o tom, kdo bude premiérem nějaké země, rozhoduje nadnárodní kapitál, pak prostě a jednoduše o demokracii nadále hovořit nelze. Nevíme, jak referendum dopadne. Jeho samotné vyhlášení je nicméně krokem, který je výsostně demokratický, jelikož rozhodování o osudu země vrací zpět do rukou řeckého lidu.

Se Syrizou lze nesouhlasit v celé řadě jejích kroků, pokud na ni však někdo útočí právě kvůli vyhlášení referenda a právě kvůli němu se snaží Tsiprasovu vládu svrhnout, pak bojuje za zájmy věřitelů a proti demokracii.

Rozcestí
Rozpory mezi neoliberálním pojetím kapitalismu a demokracií euroatlantického typu se projevují již několik dekád. Dokud byla jejich nejviditelnějším dějištěm Čína nebo Indie, mohli jsme se snad tvářit jako roduvěrní idealisté, kteří jsou doma přesvědčenými demokraty a kterým zároveň nic nebrání v tom čile obchodovat s autoritářskými či otevřeně totalitními režimy.

Ujgur, demokratický aktivista či příznivec Fa-lun-kungu šijící jako otrok kalhoty západních značek jsou zřejmě přehlédnutelní. Problémem Řecka je, že je mnohem blíž a oči nad ním donekonečna zavírat nelze.

Řecké referendum tak funguje jako jakýsi katalyzátor. Nutí nás pro volbu mezi zájmy kapitálu na straně jedné a demokracií na straně druhé. Musíme se rozhodnout, zda chceme být v prvé řadě demokraty, nebo kapitalisty.

Veřejný sektor ustupuje kapitálu prakticky již od dob vlády Thatcherové, respektive od transformačních 90. let. Je otázkou, zda v těchto dnech v Řecku nezačíná narážet na hranice vlastního zániku a zhroucení.

Podle dosavadních reakcí evropských vůdců a některých novinářů se zdá, že zatím vítězí trh. Za rozhodného vedení našich politických vůdců se tak rychle přibližujeme realitě globálního jihu, realitě, ve které o složení vlád rozhodují nadnárodní korporace a kapitál.

Nechť si každý zváží, zda je tohle skutečně modelem společenského uspořádání, ve kterém chce žít.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kapitalismus a demokracie Čtvrtek, 2.Července 2015, 13:41:14

"Minimální míra rovnosti, kterou vyžaduje demokracie pro participaci každého jedince, je pro kapitalismus zbytečná." - Ale pane Bartošku, ve skutečnosti je tomu přesně naopak, to bylo přece právě to historické novum kapitalismu, že odstranil feudální závislost pracovníka/nevolníka, a učinil z něj osobně svobodného aktéra na (kapitalistickém) trhu, který je dokonce i svému vlastnímu kapitalistovi (chcete-li, "vykořisťovateli") roven v každém případě v tom, že smí na trhu zcela svobodně obchodovat s ekonomickými hodnotami. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že pracovník může obchodovat jenom se svou vlastní pracovní silou, zatímco kapitalista i s tou nadhodnotou, kterou vyzískal exploatováním pracovní síly svého námezdního zaměstnance.

Není tedy pravdou, že by kapitalismus nepřinášel demokracii: on ji přináší, a v to v míře historicky dokonce skutečně nemalé; jde ale o to, že je to přesně takový způsob demokracie, který je adekvátní základním principům fungování kapitalismu.

V kapitalismu je tedy člověk (pracovník) osobně svobodný, ale fakticky se musí prodávat (tedy přizpůsobit) ekonomicky dominantnímu kapitalistovi.

No a tento způsob demokracie je přesně ten samý: občan je sice osobně svobodný, a jako jednotlivec si může hlasovat pro to či ono - ale nakonec se musí přizpůsobit dané ekonomické realitě. A touto ekonomickou realitou je právě kapitalismus.

Máme tu tedy dokonale uzavřený kruh: kapitalismus přináší demokracii, ale takovou demokracii, která je plně podřízena potřebám kapitálu.

A z tohoto kruhu nijakým způsobem nevystupuje, ani neuniká to referendum, kterým má řecký lid údajně rozhodovat o svém budoucím osudu. Ve skutečnosti se jedná jenom o zcela fiktivní rozhodnutí: je to jenom rozhodování o tom, jestli se Řekové podrobí podmínkám dominantního evropského kapitalismu - anebo ale jestli se rozhodnou pro kapitalismus vlastní, řecký! Jejich rozhodování tedy naprosto není (jak se stále ještě věří u části levice) mezi kapitalismem a nějakým jiným, nekapitalistickým modelem ekonomiky.

Snad by opravdu nebylo od věci si uvědomit, že celá záležitost se nakonec točí jenom od toho, zda Řecko bude či ochotno splatit dluhy, které si v minulosti tak velkoryse nasekalo. O nějaký "antikapitalistický boj" se tu v žádném případě nejedná.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

K pojmu demokracie Čtvrtek, 2.Července 2015, 13:50:17

Máte ovšem plnou pravdu, pane Bartošku, v tom, že nakonec všechno záleží na tom, jakým způsobem budeme chápat, definovat pojem demokracie.

Ve svém dřívějším textu, na který odkazujete, rozlišujete zásadně mezi demokracií institucionalizovanou, a mezi demokracií jako procesem, jako způsobem existence.

Toto rozlišení může mít skutečně velice zásadní význam; ale v tom případě musíme zpochybnit veškerý systém demokracie, který se etabloval v celém postfeudálním a posttotalitním světě. A musíme uvést přesvědčivé argumenty pro to, že ten druhý, alternativní způsob demokracie skutečně povede k lepším výsledkům.

Naprosto nechci zpochybňovat, že právě tak tomu je. Chci jenom poukázat na to, že ta otázka demokracie je opravdu krajně složitá, a že ji nelze vyřešit jenom poukazem na jakéhosi "basisdemokraticky" smýšlejícího občana mimo etablovaných institucí a struktur.

Vojtěch Klusáček - Brno

Čtvrtek, 2.Července 2015, 15:58:4

Hmmm, a co že Japonsko ty dluhy, které v minulosti tak velkoryse nasekalo, v rozsahu o poznání větším, než Řecko, splácet nemusí, dokonce může ještě velkoryseji sekat dál? Aniž by se cokoli, co-ko-li dělo.

A jak to, že tomu vašemu Německu mohly být dluhy na prahu hospodářského zázraku velkoryse odpuštěny - a teď nejhlasitěji a všemi prostředky brojí proti podobné velkorysosti vůči jihu Evropy. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, ale přesto byste tu tamní propagandu o rozežraném Řecku které si žilo na dluh a teď odmítá platit, nemusel baštit i s navijákem.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Klusáčkovi Čtvrtek, 2.Července 2015, 19:02:10

Japonsko: záleží na tom, komu dlužíte a na schopnosti dluhy splácet.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 2.Července 2015, 19:16:11

Japonsko dluží hlavně japonským subjektům.

Vojtěch Klusáček - Brno

Čtvrtek, 2.Července 2015, 21:43:58

To máte pravdu. Japonsko dluží hlavně japonským subjektům. K tomu japonská centrální banka monetizuje dluh ve velkém, přeloženo do lidštiny, nakupuje státní dluh z nově vytvořených peněz. Out of air money. Prostě peníze tisknou a nakupují za ně státní dluh, řečeno vulgárně. Tolik k otázce, zda je schopno dluhy splácet - samozřejmě nikoli, alespoň ne v konvenčním slova smyslu. Ovšem, světe (a ing. Dolejši) div se, tak tak že se Japonsko dostává - z deflace. Inflace? Pádivá inflace? Kde, prosím vás?

Jenže - teď přijde pointa - evropské dluhy drží převážně evropské subjekty. A že ECB nesmí monetizovat, co nesmí monetizovat, ani neplní roli centrální banky, nestojíc jakožto věřitel poslední instance - je čistě politické rozhodnutí prosazené Německem, irracionálně na základě historického resentimentu v důsledku (navíc zcela špatně pochopené) zkušenosti s pádivou inflací 20. let.

Takže jak v tom stařičkém vtipu z Velké války - situace je katastrofální, nikoli vážná. Katastrofální důsledky, vážná nikoli, řešení totiž existuje, minimálně v intencích toho japonského, jen si je Evropa (prostřednictvím Německa), volně, vědomě zakázala.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.