V pondělí 15. června zemřel Josef Topol, dramatik, básník a překladatel, který podstatnou měrou ovlivnil české divadlo v 60. letech 20. století a svými hrami se podílel na jeho — z dnešního pohledu až zázračných — úspěších.

Jeho jméno a inscenace jeho her byly spojeny se jménem režiséra Otomara Krejči a herců Marie Tomášové a Jana Třísky. Komorní hry Jejich den, Kočka na kolejích a Slavík k večeři byly uvedeny v Divadle Za branou. Poslední hra, Dvě noci s dívkou, souvisí s jeho násilným zavřením pod ubohou a průhlednou „bezpečnostní“ záminkou v roce 1972.

V Národním divadle byl uveden Konec masopustu v režii Otomara Krejči v roce 1964 (v předchozím roce už Topolův překlad Shakespearova Romea a Julie, který se stal základním interpretačním východiskem pro Krejčovu inscenaci.)

V Divadle Na Zábradlí uvedli v roce 1984 jeho básnický překlad Euripidovy Ifigenie v Aulidě (filologický základ mu k tomu poskytl Karel Hubka a mnohou konzultaci spolu s ním i Eva Stehlíková). Inscenace se hrála v režii Jana Kačera a z její rozhlasové verze je slyšet, jak nenásilně a přitom důsledně převádí Euripidovo sdělení do současného jazyka i existenciálního pocitu.

Eva Stehlíková ve své knize Co je nám po Hekubě vzpomíná, s jak přesnou divadelnickou intuicí Josef Topol řešil místa filologicky strnulá, až se dopracoval takové podoby textu, která mohla sloužit moderní inscenaci.

Na konci 80. let uvedli na Vinohradech Hlasy ptáků a v roce 1991 ve Stavovském divadle hru Sbohem, Sokrate. Ještě bylo v Městských divadlech pražských Stěhování duší s Jaroslavou Adamovou — a pak už dlouhé mlčení Josefa Topola dramatika, o jehož příčinách se lze dočíst v několika rozhovorech (a dnes i nekrolozích).

Bytost země

Nejsilněji se ovšem Josef Topol (podle mého přesvědčení) zapsal do české divadelní kultury hrou Konec masopustu. Je to mezi českými dramaty do dnešních dnů poslední skutečná tragédie se všemi atributy, s mytologickým základem i rituální funkcí chóru — o inscenaci z roku 2011 jsem psala před čtyřmi lety.

Uvádělo se (a dodneška se to ještě opisuje), že Konec masopustu je hra o kolektivizaci, jeden teatrolog dokonce kdysi vyslovil názor, že hra kolektivizaci straní a po roce 1989 je neaktuální.

Jenže na to, aby někomu stranil, je Josef Topol příliš dobrý dramatik, v Konci masopustu podrobuje dramatickému sporu jak tradice, tak modernitu, jeho tematizace vztahu k půdě a hospodaření na ní nemá nic společného s velkými dramaty 19. století, kde je majitelství gruntu příčinou nelidského zacházení s lidmi, ale dramatik nestojí ani za poměštěním venkova, které v době Konce masopustu nabíralo na rychlosti a dnes je v podstatě dokonáno.

↗

V pondělí 15. června zemřel Josef Topol, dramatik, básník a překladatel, který podstatnou měrou ovlivnil české divadlo v 60. letech 20. století. Foto pwf.cz

V Konci masopustu nejde u rolníka Krále, který zatvrzele lpí na svých polích a zásadách, o majetek (jako Lízalovi v Maryše), ale o bytost země, která člověka živí, zaměstnává — až nakonec pochová. O vztah k půdě jako k živoucí podstatě, nikoli jako k výrobnímu prostředku nebo vlastnictví. O vertikálu lidské existence na zemi. V závěru hry jsou Maškary přes Královo pole a vedou s ním tento dialog:

Král: Co tu děláte?

Maškary: Chceme si nadejít.

Král: Přes moje pole?

Maškary: Přes vaše pole.

Král: Kam jdete?

Maškary: Do Černého lesa. Neseme tam zlý děti. Hodíme je vlkům.

Král: Nejsou tam žádný, mám louku u Černýho lesa.

Maškary: Jak tam můžou nebejt, když vyjou?

Král: Na mou duši. Ale to jsou Cihlářovi psi, jeho dva vlčáci. Dostali z něčeho strach.

Maškary: Z nás, pane Král.

Král: Tak je neplašte, vy dobytku.

Maškary: Proto si chceme nadejít.

Král: Přes moje pole?

Husar: Nám se líbí to vaše. Kamení máte vybraný, pejr na něm neroste. Po takovým by se šlo jedna radost.

Král: To se samo neudělá.

Husar: To vy a vaše děti, my víme. Sem by mohly jít jiřiny nebo konvalinky.

Král: Sem pudou brambory.

Maškary: Tak můžeme si nadejít?

Král: Ani šlápnout! Všude jinde si můžete nadejít, patří vám všecko.

Husar: Nám patří jenom bubínek a trubka. To je náš majetek, naše pejcha. Jenže to je všeho všudy jen půlka. Někdo to musí slyšet. My si jdem pro vaše uši.

Král: Pro moje uši?

Husar: A pro vaše oči.

Král: Pro moje oči?

Husar: A pro vaši duši.

Král: Co máte na mý duši?

Maškary: Chceme z ní něco mít. Král: To věřím! Ale já se budu dělit jen se svýma dětma: těma slyším, těma se koukám, ty leží na mým srdci, do nich si ustelu, do nich se obrátím, ony budou živy z mý duše.

Vždycky chce někdo být živ nejen z půdy, ale i z duše toho, kterého připravuje o to nejdražší: tak je nakonec Král připraven o svého syna Jindřicha.

Drama Josefa Topola obsahuje „pravdu žánru“, tak jako antické tragédie nebo Shakesperovy či Molièrovy nejlepší hry. Vždycky chce někdo ovládnout něčí duši, a jeho buben a trubky mají nejrůznější podoby.

Na Konec masopustu musím myslet od chvíle, kdy jsem se dočetla o tom, jak jeden „hospodář“ vyřídil svůj účet s druhým tak, že mu několik hektarů pole postříkal herbicidem (četla jsem to ten den, kdy Josef Topol zemřel).

Je to stejně neurvalý, ba řekla bych teroristický čin, jako když Stalinovi komisaři pálili na Ukrajině stodoly s úrodou, aby nastal hladomor a oni tak měli snadnou práci s nepoddajnými sedláky.

Je to naprosto nepřijatelné jednání, nejen s ohledem na vlastnictví, ale kvůli základní hybris, překročení řádu. Nechápu traktoristu, který, ač sám v tom kraji žije, sedl do traktoru a vykonal, co mu bylo nařízeno — měl se vzepřít. Nechápu agronoma (nebo koho), kdo v zájmu vlastníka podniku na to pole traktoristu s postřikem poslal — měl se vzepřít.

Prokristapána, pracovní poměr snad není vojna, aby se musely slepě poslouchat rozkazy. Nebo panuje na českém venkově z Andreje Babiše takový strach, že se zemědělci bojí, že by je postavil ke zdi a zastřelil? Vždyť jak se takový nátlak na konkurenta liší od násilné kolektivizace kdysi?

Maškary naší současnosti, vyzbrojené k drancování bubny a trubkami vlivných médií a reklamního průmyslu, a veřejnost, ohlušená jejich rykem, nedokážou vidět, že na tom poli, po němž šlapou, neporostou ani brambory nebo obilí, ale ani ty jiřiny a konvalinky. Bude na něm jen spoušť.