Chvála zpěvu

Když si člověk zpívá sám pro sebe, zpívá vlastně dítěti v sobě. Dnes už se tolik nezpívá. Ne že by to dítě z nás zmizelo, spíš na něj zapomínáme. Úvaha Evy Hájkové.

Naši předkové zpívali daleko více než my. Proč jsme s tím vlastně přestali? Zpěv přece není zakázán jako kdysi v pohádkovém Půlnočním království.

Někdo možná namítne, že jsme nepřestali. Vždyť kolik dnes existuje zpěváků těch či oněch směrů populární hudby, kolik existuje operních pěvců a jiných profesionálních i amatérských interpretů všech možných písní a skladeb. To jistě, ale oni všichni zpívají především pro nějaké publikum.

Lidé jejich zpěvu naslouchají v živé i v reprodukované formě. Profesionálové dovedou kriticky zhodnotit techniku provedení, amatéři častěji uvažují jen v rovině: líbí se mi to, nebo se mi to nelíbí?

Ale kde a kdy si dnes lidé společně zpívají jen tak pro potěšení nebo ze žalu? Kdo z nás si zpívá sám pro sebe při jakékoliv činnosti, popřípadě nečinnosti? Přitom až do konce devatenáctého století – a u venkovského lidu ještě mnohem déle – byl zpěv nedílnou součástí života. Pochopitelně vlastní zpěv, ne pouze naslouchání cizímu zpěvu.

Nezáleželo příliš na tom, zda člověk uměl či neuměl hezky zpívat. Zpívali všichni. Děti si zpívaly při společné hře, zpívaly ve škole, zpívalo se při svatbách a různých zábavách, maminky zpívaly dětem, lidé si zpívali při práci na poli, zpívalo se na pohřbech. O zpěvu v kostele přitom nemluvím, tam se jistě zpívá dodnes.

Zpěv byl přirozenou reakcí na stres, na příjemné i nepříjemné životní situace, na komplikované mezilidské vztahy. Zpěv má totiž uzdravující účinky. Po stránce tělesné podporuje brániční dýchání, mobilizuje hrudní koš, posiluje plíce. Údajně napomáhá také logopedickému cvičení.

Alternativní léčitelé se prý snaží zpěvem léčit některé tělesné neduhy, jako například průjem, jak jsem se kdesi dočetla. Zpěv rozechvívá nejen hlasivky, ale i okolní tkáně. Měl a dosud má vliv především na duši. Zvyšuje totiž produkci endorfinů a zvedá v krvi hladinu hormonu štěstí – oxytocinu.

Zpěv jako něco nepatřičného
Lidé si zpívali, když byli smutní i veselí, zamilovaní i zklamaní, když je něco bolelo, ale také když se zlobili – třeba na nespravedlivou vrchnost – a chtěli si přitom dodat odvahy, čili ducha. Na témže základě později vznikaly revoluční písně. Zpěv byl něco jako smích nebo jako pláč – tedy převážně sociálně podmíněné emoce a city – ovšem dovedené k dokonalejší formě projevu.

Časem projevování vlastních emocí a citů vyšlo z módy, jako něco nepatřičného. Zvlášť pláč začal být považován za něco, zač je třeba se stydět. K tomu, aby dnes normální lidé začali ve společnosti zpívat, většinou musí nejprve požít jistou dávku alkoholu, po němž opadá stud. A jestli zpívají doma, to si bez nějakého výzkumu netroufám odhadnout. Domnívám se, že málokdo.

I když dnes dál podléháme různým náladám, raději si pustíme hudbu, než abychom si zpívali. Zpívat si sám pro sebe je pro někoho možná totéž jako trpět samomluvou. Individuální náladový zpěv se v jistém smyslu tak trochu podobá modlitbě. A kdo z nás se dnes modlí?

Nevěříme-li, že nás něco tajemného a nepoznatelného přesahuje, nemluvíme k tomu. Možná, že se v tom případě také o leccos ochuzujeme, podobně jako když si nezpíváme. Mnoho věcí, které byly zdánlivě bezúčelné, mělo svůj skrytý smysl.

Nejsme čistě racionální tvorové. Každé ochuzení citového života znamená o něco se vzdálit plnému lidství, a každé jeho obohacení přispívá k tomu, aby se člověk nestal strojem. City se nedají nařídit zákonem, takže záleží na každém z nás, jaké místo jim ve svém životě vyhradí.

Zkusili jste někdy zazpívat nemluvněti? Funguje to jako ukolébavka, při níž dítě většinou usne. Ještě předtím jeho oči upřeně a pozorně sledují toho, kdo mu zpívá, jako by mu sděloval něco velmi důležitého. Zpěv zaujme už několikatýdenní dítě. Zpívat dítěti (dokonce i nenarozenému, protože i to už vnímá) může být krásným zážitkem také pro jeho matku.

U nás doma se v mém dětství zpívalo. Všichni společně nebo každý sám pro sebe – jak kdy. Ale pokud vím, většina mých spolužáků jenom poslouchala reprodukovanou hudbu – z rádia, gramofonových desek nebo z magnetofonových pásků a kazet, převážně to, co právě letělo. Já jsem měla ráda i dávno zapomenuté písničky.

Texty některých písní, zvlášť těch lidových, znějí naším uším někdy příliš prostoduše, jindy nesrozumitelně. Má-li člověk chápat slova, musí něco vědět o prostředí, ve kterém texty přicházely na svět. Jak písně stárnou, přestávají jim lidé rozumět, protože reálie textu už jsou jim cizí.

Jednou mě malá dcerka překvapila otázkou: Mami, kdo je to vlastně „puškytlík“? Podivila jsem se, odkud to zvláštní slovo vzala, abych si vzápětí uvědomila, že pochází z mého zpěvu… „jen dál rudí námořníci, přiložte pušky k líci, ať zazní revoluce hlas“. Podobné písně ode mě děti doma slýchaly poměrně často.

Nejsme čistě racionální tvorové. Každé ochuzení citového života znamená o něco se vzdálit plnému lidství, a každé jeho obohacení přispívá k tomu, aby se člověk nestal strojem. Foto Internet

Promlouvat k srdci
Občas mě napadlo, co kdyby děti v hodinách hudební výchovy vyrukovaly třeba s Internacionálou? Nebyla jsem si zcela jistá, jaký by to v těch devadesátých letech vyvolalo ve škole dojem. Mohlo by to třeba pobouřit nějakého skalního antikomunistu. Nebo by si některý učitel pomyslel, že jsme přinejmenším zvláštní rodina. Takové a podobné úvahy mi pluly hlavou, ale zpívat jsem nepřestala.

Za svobodna jsem si písně opisovala do sešitu a učila se je nazpaměť. Nejčastěji lidové písně – těch jsem znala velké množství, ale někdy také písně populární nebo táborové, případně písně z filmů a televizních seriálů. Opisovala jsem si slova písní od spolužaček nebo je přepisovala z magnetofonového záznamu, abych se jim naučila zpaměti. Mrzelo mě, když se mi nedařilo získat text některé oblíbené písničky. Škoda, že nebyl jako dnes k dispozici internet, který umožňuje texty písní vyhledat velmi rychle a jednoduše.

Měla jsem ráda také vánoční a adventní zpěvy. U těch totiž tolik nevadilo, že jsou to vlastně nábožné písně. Přistupovalo se k nim jednoduše jako k vánočním koledám, čímž byly, podobně jako celé Vánoce, tak trochu sekularizovány, takže se v hojné míře mohly šířit na gramofonových deskách i jinak. Dokonce ani ateista si při zpěvu vánoční písně Narodil se Kristus Pán nemusel připadat hloupě. Vánoce byly prostě Vánoce.

Moji rodiče si z dob svého mládí pamatovali i mnohé jiné nábožné písně. Jenže je k mému zklamání málokdy zazpívali, takže jsem bohužel nestačila zachytit jejich texty. Zato si z domu vzpomínám na jednu velice sentimentální obrozeneckou píseň, která je zajímavá tím, že autor (nebo zpěvák) v ní oslovuje vlastní výtvory – tedy své písně, což jsem dodatečně pochopila teprve v pozdějším věku, až jsem si píseň zapsala a dosadila si interpunkci tam, kam patří. Slova zněla takto:

Písně, dcery ducha mého, plody srdce slovanského,
vás posílám do světa.
Jděte, milé, tiché dítky, sbírejte ty citů kvítky,
jimiž vlast je poseta.
Jděte k hájům, jděte k sadům, jděte k chýškám, jděte k hradům,
všude pějte v pokoře.
A kde se vám pyšní zdají a před vámi zamykají,
zapějte jim na dvoře.


Podobné písně si dívky před sto lety zapisovaly do památníku a přimalovávaly k nim věnečky z pomněnek nebo z růží. City byly tenkrát v módě.

Písně se ukládají do paměti a spolu s nimi se tam ukládají nálady, barvy a pocity, které jsme při nich zažívali a zažíváme. Při zpěvu si vybavujeme subjektivní představy a události, jež si s písní spojujeme. Proč se nám některé písně líbí a jiné ne? Říká se, že ta či ona píseň promlouvá k našemu srdci. Promlouvat k srdci neznamená oslovovat onen dutý sval neúnavně přečerpávající okysličenou a odkysličenou krev. Znamená to spíš promlouvat k něčemu skrytému v našem nevědomí.

Když může zpěv působit na nemluvně, které ještě nerozumí, o čem se zpívá, proč by nezapůsobilo i na nevědomí dospělého člověka? Konec konců – to dítě, kterým jsme kdysi dávno byli my sami, přece nemohlo úplně zmizet, i když jsme se o to vší silou snažili. Jistě se ukrývá kdesi hluboko v nás, pod nánosy života.

Prozpěvujeme-li si tedy sami pro sebe, mohli bychom si to v duchu zdůvodnit tak, že vlastně zpíváme tomu dítěti v nás. Možná bude pozorně naslouchat a možná se nějak projeví.

A co si myslíte vy? Diskuse (18 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 12.Června 2015, 13:52:45

"Tu bylinku nehledejte
po širém po světě
hledejte ji u nás doma
dokud nám pokvete

A až ji najdete
sedněte do trávy
uslyšíte staré hudce
z Moravy z Moravy..."

Tak tohle zpívali svého času Petr a Hana Ulrychovi; a bylo to jedno z nejkrásnějších a nejhlubších vyznání české (moravské) zpěvnosti, které kdy vůbec zaznělo.

Paní Hájková, vyjádřila jste tu myšlenku, kterou sám už dlouho chovám: jak je ten náš současný supermoderní a technologický svět doprovázen naprostou ztrátou duševna. Neboť zpěv - právě ten přirozený, vlastní osobní člověčí zpěv - ten je jednou z nepominutelných součástí všeho toho, co utváří naši duši.

Všechen ten profesionální, reprodukovaný, syntetický zpěv, který nás v současném světě doprovází (a mnohdy obtěžuje) na každém kroku, který je možno kdykoli si vyvolat pouhým stisknutím tlačítka - to všechno je nakonec pouhá vnější kulisa, která má jenom nám samotným zakrýt, jak mnoho jsme už ztratili ze svého původního hlubokého životního prožitku.

Před nějakým časem televize vysílala dokument právě o posledních zbytcích (či oázách) takového prapůvodního, autentického lidového zpívání. Bylo to - jak jinak - z jižní Moravy. A nebylo to jenom o folklórních souborech a cimbálových muzikách - byla zde ukázána i jakási sklářská továrnička, kde se její dělníci a pracovníci najednou dali do zpěvu. Ne proto že by jim to někdo nakázal, ale prostě - najednou to tady bylo, tak nějak samo ze sebe. Jeden si začal prozpěvovat, přidal se další a další - a nakonec zpívala celá dílna, spojená nádherným prožitkem nefalšované a ryzí moravské lidové písničky.

Pomyslel jsem si tehdy, co by se asi stalo, kdyby si takovýmto způsobem začali prozpěvovat dělníci a pracovníci třeba u takového Siemense, anebo u montážního pásu Škodovky...

Ten modernistický, mechanizovaný svět v nás opravdu čím dál tím více ubíjí naše lidství; a patří Vám dík, paní Hájková, že jste na to dokázala tak přesvědčivým způsobem upozornit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 13.Června 2015, 10:06:26

Díky za ocenění, pane Poláčku.
Soudím o vás (nejenom z tohoto diskusního příspěvku), že si zřejmě myslíte, že existuje něco jako duše národa, kterou ten zpěv patrně kdysi odrážel. Je to tak?
Nebo, lépe řečeno, duše etnika, protože národ je spíš novodobější pojem.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pěkný obrázek Sobota, 13.Června 2015, 21:19:49

puškytlíka s typickou oranžově-červenou náprsenkou, kvůli které se mu také říká červenka.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 14.Června 2015, 10:57:9

Puškytlík to opravdu není, pane Kubičko. Ale s tou červenkou obecnou jste se asi trefil. Pro upřesnění doplním: čeleď drozdovití, řád pěvci. A redakce ho jako ilustraci přidala možná proto, aby zdůraznila paralelu lidského a ptačího zpěvu. Což se dělá poměrně často - například v poezii.

Viz Hálkova báseň:

Nekamenujte proroky
neb pěvci jsou jak ptáci.
Kdo hodil po nich kamenem,
k těm víc se nenavrací.
Soud boží na se národ zve,
jenž pěvce své ctít neví,
a nejstrašnější kletbou jest,
když Bůh odejmul zpěvy.
Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co vám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 14.Června 2015, 12:14:37

Paní Hájková, jak víte, už dost dlouho let žiji na území jiného státu, a tedy uprostřed jiného národa, nežli je můj mateřský. Už proto si troufám s dosti velkou jistotou tvrdit: ano, každý národ má svou duši - a duše každého národa je jiná, nežli těch druhých.

A nemohu jinak, nežli potvrdit platnost jednoho starého klišé: ano, ta slovanská duše je skutečně podstatně jiná, nežli duše dejme tomu germánská.

A nejen germánská, ale vůbec západní. Slyšel jsem, že prý té citlivé slovanské duši je ještě tak relativně nejblíže duše národa portugalského. Že prý v Portugalcích přetrvává jakási bolná nostalgie, snad poněkud spojená s jejich přímořskou polohou, se ztracenými touhami malého národa stát se námořní velmocí.

Ano, ta slovanská duše je v mnohém opravdu citlivější, mnohdy zranitelnější a podrážděnější, ale mnohdy také mnohem, mnohem hřejivější, nežli duše národů zemí Západu. I to byl důvod, proč jsem s takovou skepsí vnímal popřevratové heslo "zpátky do Evropy", které ve skutečnosti neznamenalo nic jiného, nežli otrocké přebírání všeho, co nějakým způsobem přicházelo ze Západu: nemohl jsem to pociťovat jinak, nežli výprodej vlastní národní duše, výměnou za konzumní zboží průmyslově vyspělého, ale mnohdy chladně racionalistického Západu.

Ostatně, právě na to se přesně vztahují ta slova písně:

"Tu bylinku nehledejte
po širém po světě

Hledejte ji u nás doma
dokud nám pokvete..."

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Puškytlík a lidové písně - paní Hájkové a panu POláčkovi Neděle, 14.Června 2015, 13:38:9

Zoologický název toho ptáčka na fotce je skutečně asi červenka obecná. Je ten název ale správný? Poznají vždy vědci neomylně, jak se které zvíře opravdu jmenuje? Co když pravé jméno ptáka, kterého ornitologové nazývají červenkou obecnou, je přece jen puškytlík? Dá se to vyvrátit?

K panu Poláčkovi: je ovšem zajímavé, že hranice mezi tzv. instrumentálním a vokálním typem lidových písní neprobíhá mezi slovanským a německým osídlením, ale mezi východem a západem Moravy. Ty typy se liší tonalitou a metrorytmikou, například v instrumentálním typu (západ) převládá dur, ve vokálním mol nebo arachické toniny. Východ Moravy se lidovou hudbou více podobá Slovensku než Čechám, české písně z Čech se více podobají německým písním než těm z východu Moravy.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 14.Června 2015, 15:53:23

Na její pravé jméno bychom se měli zeptat patrně samotné červenky. Bohužel nám ho nemůže prozradit.
S tou dělící čárou, která odděluje východní část Moravy od zbytku republiky máte možná pravdu, ale nesmíme zapomínat ani na tavicí kotel průmyslové revoluce, který to všechno pomíchal dohromady.
Myslím, že každá doba a každé sociální prostředí preferuje či zvyhodňuje určité typy povah a jiné zase potlačuje - ne násilím, ale třeba jiným způsobem, nutí jejich nositele, aby svou pravou tvář skrývali (potlačovali). Časem se to může obrátit.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 14.Června 2015, 20:18:53

V televizích bylo teď spousta zaběrů se zpívajícím Ludvíkem Vaculíkem. Vaculík přednes těch valašských písní vokálního typu zvládal skvěle. Řekl bych, že se to opravdu asi naučil v době svého mládí v Brumově, ne jen z folkloristického zájmu. Melodie těch písní jsou hodně jiné než české z království. Pro mě jako Pražáka bez hudební průpravy jsou ty melodie i těžké k zapamatování, natož ke zpívání, v písních z Čech se třeba nevyskytuje zvětšená kvarta, to je v západní instrumentální hudbě "ďábelský" interval, na Valašsku je v lidových písních častá.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ale pane Kubičko, Neděle, 14.Června 2015, 20:53:14

kdybyste neměl žádnou hudební průpravu, nevěděl byste ani, co je zvětšená kvarta. A i přesto byste mohl umět zazpívat cokoliv. Jen tak, podle sluchu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Hranice hudebnosti Pondělí, 15.Června 2015, 12:40:38

Nemohu posuzovat rozdíl mezi východní a západní Moravou, natolik mé znalosti z oblasti (lidové) hudby nesahají. Zajímavé je ale už ten nemalý rozdíl mezi Moravou jižní a severní; zdá se, že už v rámci Moravy existuje nemalý rozdíl v pojetí muzikality vůbec. A ten rozdíl mezi Moravou (jižní) a regionem českým je skutečně zcela zásadní, snad s výjimkou Chodska se v celých Čechách nevyvinul takový osobitý způsob hudebního projevu jako na jižní Moravě. Zde (na jižní Moravě) opravdu asi působí nějaký jedinečný genius loci, o jehož původu lze jen spekulovat. To spojení se slovenskou lidovou hudbou je tu nepochybně dané; a asi bude ve hře i specifický naturel Jihomoravanů, ta jejich přirozená zemitost a "frajerskost".

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 15.Června 2015, 13:27:33

V souvislosti s lidovou hudbou se východní Moravou myslí hlavně Slovácko, Valašsko a Lašsko.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 16.Června 2015, 12:25:22

Patnáct šestnáctin mých předků pochází z Moravského Slovácka, ale nikdy jsem s tim regionem nebyla v přímém kontaktu, protože rodiče za sebou spálili mosty.
Nicméně těch písní znám dost. Fascinuje mě, jak hluboce věřící Moravští Slováci mohli skládat nebo zpívat podobné písně jako je třeba "Farářu, farářu, gatě sa ti pářú... " Vypadá to, že víra, která je schopná absorbovat i své vlastní zesměšnění, je nezničitelná.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 16.Června 2015, 13:46:25

Tak na té poslední větě, paní Hájková, opravdu něco je... A možná, že má platnost daleko širší; že jakákoli idea se jenom tehdy projeví jako životná, když nepostrádá schopnosti humoru, a to i ve vztahu k sobě samé...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Evě Hájkové Úterý, 16.Června 2015, 21:34:7

Potřebuje vlastně farář nějaké gatě?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 16.Června 2015, 21:53:34

Mé znalosti jsou sice nedostatečné, ale hádám, že ano.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 16.Června 2015, 23:06:38

Dřív je farář nepotřeboval, dnes už je nosí. Ani ženy dřív nenosily gatě. A dnes přichází do módy chodit na ostro. Nevím, jak bych dnes dopadl před paní doktorkou když před sono žil mi řekla: kalhoty, boty a ponožky dolů.
Doufám, že tím nesnižuju krásné Evino pojednání i další příspěvky.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 16.Června 2015, 23:23:10

Nebyly to jenom písně, které povznášely národ. V každé větší vesnici byly sokolovna nebo orlovna (nebo obojí) a kromě cvičení se tam hrála divadla a operetky. Tak jsme od maminky slýchávali i popěvky: Venoušku, Venoušku, s tebou je kříž..., Na svatém Kopečku cestičky jsou..., atd.
A taky spoustu přísloví a pořekadel, které nás formovaly: Moudřejší ustoupí. A to sobě pamatuj a zlé dobrým odplacuj. Na hrubý pytel hrubou záplatu, ...
Dokonce nás to vedlo ke hře: Přísloví od A, od B, ..., kdo už nevěděl, měl trestný bod. Od A se uznával i bonmot (tehdy jsme tento termín neznali) napsaný na deskách staré knihy logaritmů: Ať se vezeš, ať jdeš pěšky, logaritmické měj s sebou desky.
Je pravda, že se málo zpívá. Kdysi jsme se zpěvem pochodovali na hřiště. Ale přesto: Zpívá se při kytaře u ohně, vznikají nové křesťanské mládežnické písně, můj syn vede 150tičlenný soubor (několik skupin), s těmi nejstaršími (cca 40 dětí 8. a 9. třídy) dováží zlaté medajle z mezinárodních olympiád. Snad náš národ znovu získá ducha zpěvu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 14.Července 2015, 14:10:24

Desetkrát za den slyšíme ve zprává kdo kolik uběhl, skočil, na kolikáté místo se dostal. Zároveň se řeší zda výsledky nebyly dosaženy pomocí dopingu.
Proč neslyšíme podobné zprávy z kulturního dění. Osmáci a deváťáci (pěvecký sbor Iuventus, Gaude) získali zlatou medaii na
Soutěži Musica Sacra a Roma, a druhé místo v Grand prix. Takových soutěží pro jednotlivce i sbory je víc, konají se i hudební olympiády. Kultura však jako by neexistovala. Přitom nejde nadopovat, musí se s láskou nadřít.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.