Milovník parních lokomotiv by si mohl velice stýskat nad elektrifikací železnice. K té u nás živelněji docházelo po druhé světové válce, zejména v polovině dvacátého století. (V menší míře však pokračovala i v následujících desetiletích — například trať z Berouna do Plzně byla elektrifikována až začátkem osmdesátých let.)

Starší železničáři a ekonomové si možná vzpomenou, že to byla nejen velice nákladná záležitost — v komunistických byrech se mluvilo dokonce o vyhozených penězích, jež pak chybějí důležitějším budovatelským dílům jako byla například hrudkovna v Ejpovicích, hliníkárny v Žiaru nad Hronom, modernizace dolů v Karviné atd., přehrady na Vltavě, Most inteligence v Praze atd.

Tehdejší fundovaní státní ekonomové dokonce vyčíslovali, o kolik se elektrifikací provoz na železnici prodraží nad přijatelný státní rozpočet. Upozorňovali na nebezpečně se rozvírající nůžky mezi dosažitelnými příjmy a nutnými náklady vyvolanými tak úděsnou investicí. Kdyby se jenom částečně měly náklady za elektrifikaci promítnou do jízdného, stala by se železnice pro pracující lid nedostupnou, což by, soudruzi, byla vlastně sabotáž našich pětiletých plánů.

Také technici a dopravní inženýři odvážně soudružsky brojili proti elektrifikaci, která železniční dopravu více zkomplikuje, než jí pomůže. Už jenom toho přepřahání ve stanicích, kde trolej bude končit. Proti elektrifikaci škodováci v Plzni dál tvrdošíjně vyráběli velice krásné parní lokomotivy se zvětšenou účinností parního stroje nad 30 % a zvětšeným vodojemem! Ty pak vyráběli až do roku 1956. Lampáři a obchůzkáři bloumali po zapadlých vlečkách v obavách, že elektrifikované tratě budou probíjet a oni při práci zuhelnatí.

Rudé právo dokonce chystalo do tisku článek nazvaný „Pět největších elektrifikačních nesmyslů,“ v němž mladý ekonom zrovna elektrifikaci železnice uváděl na prvním místě: fundovaně rozpočítal ceny všech drátů, sloupů, izolátorů, transformátorů, měníren a dalších zařízení na jeden kilometr jízdy a vyšlo mu, nemýlím-li se, 97 Kčs, což byly tehdy obrovské peníze, kterými pracující lid bude muset dotovat každý kilometr železniční jízdy. (Pro mladší: o měsíčním starobním důchodu 97 korun si například bývalá kněžna Kinská mohla nechat jenom snít.)

To byly strašné peníze. Článek tehdy na zásah z Moskvy nevyšel. Traduje se, že zasáhl sám Chruščov, a to slovy: „Kdo nebude elektrifikovat, nebude ani jezdit.“ (Tu větu si ještě pamatuji přímo v ruštině.) „Pačemů?“ odvážně se otázal Viliam Široký. (Nebo to byl už Jozef Lenárt?) Všichni si oddechli, když se Chruščov dokonce usmál a prý docela vlídně pravil: „Vy jste nám utlumili uran, my vám utlumíme ropu — ani cisternu navíc!“ (Ropovod Družba v té době ještě nebyl, útlum dodávek uranové rudy předáci SSSR těžce nesli.) „A nešlo by ten limit nějak prolomit?“ otázal se prý Bacílek a už ho nikdo neviděl. A bylo to. Konec rozvoje dieselové trakce. Parní lokomotivy přesunout na vedlejší tratě a hlavní tahy elektrifikovat, nic jiného nám, soudruzi, stejně nezbývá, rozkázal ministr dopravy. (Teď nevím, kdo to byl, ale ještě včera jsem to věděl.)

Ten stav energetické nouze okamžitě uťal všechny pochyby ekonomů o rentabilitě, náhle bylo jasné, že otázku budoucí energie „musíme hodnotit v kontextu širšího uvažovaní o energetice jak v českém, tak v širším kontextu“ — jak o pár let později prozřetelně vyslovil ministr lesů, vod a strání soudruh Josef Smrkovský, a dnes kongeniálně stejnou formulaci sestavil (v Lidových novinách ze 6. února 2010) senátor Bedřich Moldan.

Železničáři okamžitě zorganizovali přepřahání lokomotiv, dopravní inženýři pozdvihli kvůli troleji mosty, inženýři silnoproudí dokonce vyřešili přechody ze stejnosměrného na střídavý proud a technici a inženýři ve Škodovce, sotvaže odkutáleli na šrotiště ještě novotou se lesknoucí kolesa parních lokomotiv, spustili výrobu lokomotiv elektrických. Trvalo jenom několik let a z plzeňské Škodovky začaly vyjíždět elektrické lokomotivy dokonce dvousystémové — to jsou ty modré, které si samy poradí se střídavým i stejnosměrným proudem.

Možná se ptáte, co se stalo s oním mladým ekonomem, autorem „pěti největších elektrifikačních nesmyslů“? Nechci si nic vymýšlet, nevím, možná šel sedět, ne, už vím, šel přednášet na VŠE, kde jeho učení stále košatí: Miroslav Zajíček (LN 22. 2. 2010) „TOP 5 největších zelených nesmyslů“ s mezititulkem „Neregulované větrné elektrárny dnes vyvolávají problémy již v celé evropské přenosové síti.“