O soft-antisemitismu a jiných strašidlech

Filip Outrata

Označování kritiků izraelské politiky za antisemity prospívá nanejvýš tak skutečným antisemitům. I kritici Izraele by ale měli vždy zůstat stejně kritičtí ke svým názorům.

V reakcích na otevřený dopis pořadatelům akce Plzeň — město kultury 2015, vyzývající k upuštění od pořádání festivalu Dny Jeruzaléma v rámci plzeňské akce, se objevilo i přirovnání iniciátorů českého i mezinárodního protestu k „soft-antisemitům“.

To je snad důvod k tomu psát o věci ještě jednou, jakkoli se autor domnívá, že jeho předchozí text dostatečně vystihuje to podstatné. Téma je totiž velmi závažné. Antisemitismus je skutečné zlo, a to nejhorší, co by se mohlo stát, je zatemňovat toto zlo tím, že se jako antisemitismus bude označovat to, co ve skutečnosti antisemitismem není.

Ti, kdo (jako Jan Jandourek v Reflexu) nálepkují — ve snaze vyřadit je tím z diskuse — kritiky politiky Izraele jako antisemity, byť v „soft“ formě, skutečný antisemitismus spíše posilují. Zatímco kritici Izraele a zastánci palestinských práv jsou často buď sami Židé, nebo s mnoha podobně smýšlejícími Židy spolupracují, antisemité, ať již soft nebo hard, musí z principu vše židovské nenávidět.

Argumentovat, že důsledkem kritiky izraelské politiky ve vztahu k Palestině jsou útoky na Židy po celém světě, je velmi záludné a nefér. Ten kdo kritizuje například konkrétní nespravedlnosti izraelské okupační politik (třeba tím, že zprostředkuje svědectví Palestinců a Izraelců, kteří tyto nespravedlnosti zažívají či proti nim vystupují), nemá žádnou vinu na násilí extremistických pomatenců.

Obvinění z antisemitismu v jakékoli formě jsou nesmyslná a zavádějící. Přesto je ale užitečné připustit si, že může na kritice přeci jen něco být. Je vždy těžké se vyhnout jednostrannosti a ještě těžší, ne-li zcela nemožné, je zařídit, aby původně dobře míněná aktivita nebyla někým zneužita ze zlých, třeba skutečně antisemitských, pohnutek.

Kritikové čehokoli by měli být kritičtí i k sobě a k vlastním postojům a názorům. To se mnohem snadněji řekne, než udělá. V konkrétním případě kritiky Izraele to znamená zachovat si smysl pro proporce a co nejrealističtější pohled na věc.

Izrael, stát apartheidu?

Bude užitečné pomoci si konkrétním příkladem. V mezinárodní kritice Izraele a kampani usilující o bojkot Izraele se často operuje s pojmem apartheid. Jak je to ale s případností tohoto silného přirovnání ve skutečnosti?

Přirovnání zacházení Izraele s palestinskými obyvateli okupovaných území k jihoafrickému apartheidu není nijak ojedinělé, vyslovuje ho již dlouho celá řada jihoafrických bojovníků proti apartheidu, včetně mnoha křesťanů, z nichž mediálně nejznámější je nositel Nobelovy ceny míru Desmond Tutu.

Představitelé jihoafrických křesťanů různých církví byli při návštěvě Západního břehu v prosinci 2012 šokováni tím, nakolik je situace Palestinců žijících pod okupací blízká jejich vlastní zkušenosti z časů apartheidu.

Sami Palestinci žijící na okupovaných územích, jako například právník a spisovatel Raja Shehadeh, hovoří o apartheidu, v němž žijí, konkrétně o mnohostranné právní diskriminaci, týkající se zacházení s půdou, omezování svobody pohybu, nemožnosti používat stejné silnice jako židovští osadníci. To vše činí z Palestinců de facto obyvatele druhé kategorie.

Není to apartheid

Toto vše jsou poměrně jasné skutečnosti. Jinou věcí však je, zda přirovnání Izraele k apartheidní Jižní Africe vcelku skutečně vystihuje situaci, či ji spíše zatemňuje.

Podle Benjamina Pogrunda, rodáka z Jižní Afriky, který se účastnil boje proti apartheidu a v roce 1997 (ve svých čtyřiašedesáti letech) se odstěhoval do Izraele, kde se snaží pracovat pro dialog a vzájemné usmíření, nelze dnešní Izrael srovnávat s Jižní Afrikou za apartheidu.

Přes všechno zlo, které se arabskému obyvatelstvu v Gaze i na Západním břehu děje, nelze hovořit o apartheidu. Bylo by to věcně špatně a odvádělo by to pozornost od skutečných tragédií. Foto B'Tselem, www.btselem.org

To platí zcela jistě pro arabské obyvatele Izraele, kteří dnes nejsou diskriminováni v přístupu ke zdravotní péči, vzdělání ani v dopravě, a těší se celé řadě práv, jež byla pro černé Jihoafričany zcela nemyslitelná. Přesto jsou v některých oblastech života závažně omezováni, zejména v zacházení s půdou. Mluvit o apartheidu v Izraeli samotném je nicméně podle Pogrunda zavádějící.

Jiné je to na okupovaném území Západního břehu. Okupace je ve svých důsledcích pro Palestince v mnohém podobná jako rasistický segregační režim. Přesto ani krutou, morálně nepřijatelnou a neospravedlnitelnou okupaci nelze bezezbytku přirovnat k jihoafrickému apartheidu.

„Izrael vojensky okupuje Západní břeh Jordánu. Okupace si den za dnem vyžaduje nová a nová opatření, která ponižují palestinské oběti okupace, ale i izraelské okupanty. Checkpointy, razie a domovní prohlídky v nočních hodinách, zatýkání a zabíjení, stejně jako nejrůznější administrativní omezení regulující všemožné stránky života. Palestinci vzdorují a oplácejí podobnou mincí, útočí na vojáky i osadníky. Sebevražedné bombové útoky proti civilním obyvatelům jsou zároveň ničivé i pro morálku Palestinců.

Tohle je okupace. Je to tyranie. Je to nepřijatelné a musí skončit. Není třeba tuto zjevnou skutečnost v očích světa zvýrazňovat například tím, že se bere na pomoc emocemi zatížený pojem „apartheid“. Takové srovnání je věcně nesprávné, vytváří jen zmatek a slouží k odvádění pozornosti od toho nejpodstatnějšího.“

Tím nejpodstatnějším je pro Benjamina Pogrunda dosažení spravedlnosti pro palestinské obyvatele okupovaných území. Jeho odmítnutí srovnávat Izrael a jihoafrický apartheid tedy v žádném případě nemá za cíl bagatelizovat závažnost toho, co se na území Palestiny děje, spíše právě naopak. Jde vlastně o to, aby byla kritika Izraele co nejvěcnější a co nejméně zavádějící, a tím mohla být co nejúčinnější.

Taková kritika bude nakonec také imunní vůči obviněním z antisemitismu, které na sebe nevyhnutelně bude přivolávat. Řečeno biblickým slovníkem, obrátí tato obvinění zpět na hlavy těch, kteří je vyslovují.

    Diskuse
    ZJ
    June 4, 2015 v 6.09
    nejde jen o pudu,
    ale v Izraeli celi mistni Palestinci az 50 diskriminacnim zakonum. Zit spolu, nemit stejna prava a vedet, za vas stat za rovne nepovazuje, je mocenske rozdeleni na zaklade puvodu, o to vice zaludne, ze pod maskou jakehosi spoluziti zastira systemovou statni diskriminaci. Budeme-li tomu rikat segregace ci apartheid, nalhavat si, ze spolu jezdi (zatim) v jedne tramvali, je pritom druhotne. Palestinci maji jina prava nez Zide v Izraeli, jina v zone A, jina v zone B ci C na okupovanem uzemi Zapadniho brehu a zcela jine je jejich postaveni v Gaze, to vse pricinenim a v zajmu Izraele, ktery je muze i ucinne menit. Pokud jde o formalizovanou rovnost a palestinska natalita neni povazovana Izraelem za bezpecnostni hrozbu, stejne jako pravo vyhnanych Palestincu na navrat, proc ta urputna snaha definovat se jako "zidovsky stat"?
    MP
    June 4, 2015 v 11.35
    Apartheid?
    Neznamená to slovo v afrikánštině náhodou totéž, co latinské segrego -- tedy vyhnat ze stáda a pomocí fyzických donucovacích prostředků ho udržovat stranou (apart)? V moderní době, když už v okolí toho čtyřnohého dobytka většinou tolik nepotkáváme, tedy vyloučit ze stáda těch, kteří požívají určitá občanská a politická práva?
    Chápu Benjamina Pogrundu, snaží se udržet co nejužší frontu, na které bojuje. Chce se vyhnout tomu, aby se namísto o zavražděných dětech nediskutovalo o tom, zda režim, jehož vojáci vraždili, vykazuje či nevykazuje tu či onu formální shodu s někdejším režimem v JAR. Ale pokud ta až příliš přiléhavá metafora apartheidu může vyburcovat něčí svědomí anebo alespoň otrást něčí dogmatickou vírou, bylo by škoda se ji vzdávat.
    Protože fakta a jejich sebebrutálnější prezentace oproti metaforám nic nezmění. nepřeme se přeci o to, co se v Izraeli děje: zóny a různý rozsah práv, militarizace, nacionalizace, kolaterální ztráty na dětských životech při vojenském zásahu, domy srovnané buldozery, rozstřílené nemocnice a školy -- to všechno přiznávají i samotné izraelské úřady. Jde o to, zda si stát, který se bez podobných věcí nedokáže či nechce při svém zachování obejít, zaslouží úctu a mezinárodní podporu, bez které by nedokázal přežít -- a tedy o boj metafór, od vyhnání do moře až po apartheid.
    FO
    June 4, 2015 v 15.18
    Díky za komentáře,
    skutečně nebylo záměrem článku bojovat proti používání metafory apartheidu, ale poukázat na to, že jsou různé názory a pohledy a je podle mě potřeba je všechny brát v úvahu, aby kritika mohla být skutečně důkladná. Jak napsal správně M. Profant, záměrem B. Pogrunda je to, aby se neodváděla pozornost srovnáváním mezi historickými paralelami a poukazováním na rozdíly. Popsat tutéž děsivou realitu jde i jinak, a může to nakonec mít i větší dopad, protože to bude pro některé přijatelnější a věrohodnější. Ale to je jen jeden názor, chápu i pohled těch, kteří toto přirovnání považují za užitečný nástroj. Mě nepohoršuje, jen je asi nebudu příliš používat.