Jsme neutrální. Ale ten populismus…
Kateřina KňapováV Praze se odehrála mezinárodní konference k populismu, její závěry komentuje Kateřina Kňapová. Možná, že to není populismus samotný, co může ohrozit demokracii, ale až jeho konkrétní nedemokratická náplň.
Pražská konference na téma populismu byla rámovaná podtitulní otázkou: „Je populismus hrozbou pro liberální demokracii, či nikoliv?“. Sama jsem se jí účastnila se svým skromným příspěvkem k českému podnikatelskému populismu.
Krom toho jsem pochopitelně sbírala dojmy a inspiraci i na dalších panelech a příspěvcích. Možná to bylo tím, že k tématu nyní přistupuji spíše z pozic politické teorie, možná jsem byla příliš socializovaná v představě, že populismus nemusí škodit, ale naopak prospívat demokracii. Každopádně jsem byla z konference vlastně docela překvapená.
Natahování na skřipec
Ve společenských vědách existuje termín „natahování konceptu“ (neboli „konceptuální stretching“), který označuje využívání některého konceptu takovým způsobem, že se vlastně ztrácejí jeho distinktivní charakteristiky a koncept se stává až příliš vágním. Nu, a to se přesně stalo i na zmíněné konferenci, kdy bylo za populismus nebo populistické označena celá řada projektů nebo subjektů.
A to včetně například české KSČM v poměrně originální interpretaci jednoho z přednášejících doktorandů. V jednom z posledních příspěvků konference si autoři také kladli otázku, zda se z Itálie stává nebo nestává populistický politický systém. Sama jsem to vlastně dodnes pořádně nepochopila.
Tak či onak bylo znát, že populismus je termínem, který je i v akademické sféře používán velmi široce, mnohdy poměrně protichůdně (a to už úplně ohlédnu od rozdílů, které mezi sebou mají přístupy komparativně-politické a ty politicko-teoretické, které jsou vlastně mnohem ambicióznější).
I přesto jsem tak trochu očekávala, že v rámci akademické debaty přece jen nedojde k tak zásadnímu konceptuálnímu natahování (na skřipec), které mnohdy nastává v debatě mediální nebo přestřelkách politiků. Chyba lávky, populismus je totiž nová černá: a jako takový je tedy využíván při nejrůznějších příležitostech a v nejrůznějších významech.
My a ti populisti
Dalším zajímavým momentem (který jsem sama akceptovala jen částečně), bylo implicitní odmítání populismu jako něčeho, co je vlastně pro liberální demokracii nebo demokracii jako takovou nebezpečné, ať už přichází zleva nebo zprava. Samo o sobě je to jistě legitimní stanovisko, problém nicméně nastává v momentě, kdy se takové zjištění zaštiťuje neutralitou.
Jsem sice zvyklá na to, že v české kotlině existuje ten tzv. analyticko-empirický přístup, o jehož neutralitě snad nemohou být přesvědčeni ani jeho proponenti, nicméně to, že něco takového funguje i na scéně mezinárodni, mě poněkud překvapilo.
Jako kdyby přicházelo určité zděšení nad tím, že politika, jak se až doposud „dělala“, se najednou, pravděpodobně i v souvislosti s projevy globální finanční krize, nachází sama v krizi. Vyprávění o liberální demokracii samozřejmě není v krizi až v souvislosti s ní, ale možná o to naléhavěji se teď ke slovu mohou dostat právě různé nové politické projekty či diskurzy.
Tyto projekty (často opravdu populistické) se pak ocitají v pozici jasných „druhých“, nepřátel a narušitelů, se kterými spořádaní akademici pochopitelně nechtějí nic mít. Jestliže se v mnoha současných i trochu starších pracích píše o populismu jako jednom z nejvíce negativními konotacemi zatížených pojmů, pak se to na již zmíněné konferenci v podstatě potvrdilo.
Populismem jsem se začala zabývat celkem nedávno a připadá mi v první řadě nesmírně fascinující. Nesdílím (nebo si to aspoň myslím) představu, že by musel být nutně něčím špatným. Domnívám se naopak, že to není populismus jako takový, ale až jeho konkrétní obsah, který můžeme hodnotit jako demokracii škodící nebo ji naopak prohlubující.
Výzva "přilněte k nám s láskou" mě opravdu zaujala. Akorát nevím, jestli by se dnes někdo odvážil takhle mluvit :)