Také sny člověka vedou k důležitým poznáním. Od dob, kdy jsem byl na vojně, často mě moří rozmanité podoby v podstatě stále stejného snu: Jsem součástí uniformovaného kolektivu lidí, z nichž náhle nemůžu nikoho poznat, ačkoli to má být moje rota nebo co. Pořád se něco děje, něco se musí, kolem halas, v němž se nemohu orientovat, ničemu nerozumím, nevím, co bude. Hledám svou skříňku, někdo na mě řve, kdesi se mám hlásit, mít u nohou plnou polní, která mi ale někam zmizela. To je nejmírnější varianta, obecně hojně snívaná.

Horší varianta je, že mám v těchto chaotických kulisách plnit nějaký důležitý úkol, sejít se s někým obávaným, něco vyřídit, na čem závisí můj další osud. Sen mě přistihuje vprostřed toho úkolu, kdy jsem ale zapomněl, s kým se mám sejít, kam mám jít a co to vlastně dělám. Na nic si nemůžu vzpomenout, ani kde jsem, stojím hrůzou ochromen, že jsem se ztratil ve svém životě, který nemá východisko. Někdy se uvnitř snu (sen ve snu) dokonce jako vzbudím, abych nemohl doufat, že se mi to jenom zdá.

Třetím, nejhorším stupněm je sen, že jsem za všechnu tu bezradnost a neschopnost, ve snech tolikrát prožitou, a tudíž nezpochybnitelnou, odsouzen k trestu smrti a mám být popraven. Za to, že jsem ztratil bajonet, někde se nehlásil, nesplnil jsem úkol, nevykonal rozhodující čin, kvůli němuž se přeci děje celý můj život, v němž jsem se ztratil a neosvědčil. Soud nevnímám jako justiční omyl či politický proces, ale beru ho jako spravedlivé vyhodnocení všeho, čeho jsem se dopustil a co jsem nevykonal, ačkoli měl.

Samotným rozsudkem ani nejsem zdrcen, jako bych ho i očekával, a poprava má být jen další šlamastikou mého života od chvíle, kdy jsem poprvé ztratil bajonet a poprvé nemohl najít svůj kavalec. Že mé hříchy jsou vskutku podstaty hrdelní, tak o tom prosím žádná.

V mých snech je všechno nadmíru realistické, v pozadí si třeba všímám plotu s jednou vytrženou plaňkou, vidím i rezavý hřebík, nebo se dokonce zaraduji z nových sloupů elektrického vedení s jiným systémem izolátorů, na nichž se už nebudou ptáci pálit elektřinou. Všímám si také zrcadlení v kalužích, vše je věrohodné jak v anglických filmových detektivkách.

Popravy se ale strašně bojím, vskutku nejsem žádný hrdina, což jsem tušil. Konečně to budu mít za sebou. S trestem nejvyšším mě smiřuje také to, že spolu se mnou takhle odsoudili v procesu krátkém leč spravedlivém ještě pět dalších lidí. V rozsudku zní, že mám být popraven šesti způsoby a má hrůza tkví v tom, že si pamatuju jenom tři: oběšen, sťat neboli setnut a zastřelen a snad i upálen, nevím. Vůbec mně nedochází, že je to nesmysl, že tím se prozrazuje sen, spíše mně přichází divné, že jak nás vedou k popravišti, po plzeňské dráze jede v pravidelném čase rychlík tažený parní lokomotivou. Snad České dráhy chtějí splnit mé poslední přání, aniž bych je vyslovil?

↗

Třetím, nejhorším stupněm je sen, že jsem za všechnu tu bezradnost a neschopnost, ve snech tolikrát prožitou, a tudíž nezpochybnitelnou, odsouzen k trestu smrti a mám být popraven. Foto en.wikipedia.org

Jsem rád, že nejdu první, přede mnou jde na popravu nějaká paní, snad tedy popravu nepopletu a podle paní se dovtípím, kam si mám stoupnout a jak se mám dále chovat. Kdo nezakusil, neuvěří, jak trudné jsou tyhle poslední kroky vašeho života. Pravda, ani ve snu o popravě jsem dosud nepřekročil práh svého života, ale vždy se ještě probudil, i když to viselo na vlásku.

Až minulý čtvrtek se mi zdál radostný sen o tom, že jsem bez úzkosti ze zmatků či strachu z popravy vskutku překročil práh smrti, abych jako možná první mohl o tom podat krátké svědectví, což činím: Není se čeho bát! Ze všech stran čiší blaženost.

Pochopitelně také tam jsem ihned pozbyl bajonetu a dlouho nemohl najít svůj kavalec, ale nikomu to nevadilo, naopak se mi zdálo, že to tak mají všichni a radují se. Rovněž mi uložili nějaký úkol, ale doufali, že ho nedokážu splnit, no potěšil jsem je. Hned se vsadili, že určitě nezdolám ani opičí dráhu, a to se ví, že vyhráli.

Tam si žádný scenárista ani režisér nedělá starost s tím, aby to vypadalo věrohodně, protože podle čeho? Všechno je jen tak jakoby stlučeno z prken a trochu vyštafírováno a všichni jsou s tím spokojeni, neboť na tom vůbec nezáleží. Věřte, zpět se mi ani nechtělo, ale opravdu jsem tam byl zatím jenom na návštěvě, pročež jsem tu zase mezi vámi…

Snům se lze vyhnout pouze časným vstáváním, před čtvrtou ranní, což dělají řeholníci a hned se modlí ranní chvály. Až teď, když jsem všemi těmi variacemi životního snu mnohokrát prošel, mě napadlo, že nejde o mě, ale ve mě se tak snivě zračí celý úděl člověka, obecně. Jedna linie poznání jsou naše zkušenosti při plném vědomí, druhá se vede těmi sny, abychom pochopili život v úplnosti. Snem člověk na sebe může vzít i to, k čemu vědomý život nedává příležitost, ba do čeho možná ani jiným způsobem nelze vniknout.

Teprve po snovém výletu „tam“ jsem správně pochopil tatínkova slova jeho Posledního slova: „Země jako by byla stvořena za příbytek lidí. Neboť i kravské mléko můžeme pít jako telata. A když na něco nestačí ani pár volů, uděláme to s partou dobrých kamarádů. Ženy jsou výkonnější. Zabloudit se na zemi nedá: když půjdete pořád rovně, dojdete tam, odkud jste vyšli. Každé místo má své jméno, takže se dovíte, kde vás našli, až se jim to podaří.“