Čas od času nastolují provokatéři či snílci nečekaná témata. Mezi ně nepochybně patří představa, že by Ruská federace někdy vstoupila do Evropské unie a tak by tento integrační celek sahal od Gibraltaru na západě až po Vladivostok na dalekém východě. Což by zásadně změnilo mapu dnešního multipolárního světa A zasadilo také zásadní ránu euroatlantické koncepci, kterou vůči EU prosazují USA. V nedávné době toto téma otevřel i český prezident Miloš Zeman.

Je jasné, že při současných zhoršených vztazích mezi Západem a Ruskou federací zní toto téma nepatřičně až šíleně. To, že se Rusko chce vracet do velmocenské pozice, neznamená, že lze libovolně měnit mapu a podléhat nějakým ideovým bludům. Samozřejmě že by Rusko nepochybně nedokázalo v dohledné době splnit ani základní přístupová kritéria nutná k členství v politické unii jakou je dnes EU. Což je ovšem problém i Turecka nebo Ukrajiny a vývoje celé řady dalších smluvně asociovaných zemí.

Otázkou je, zda vůbec má smysl zabývat se představou státního spojení takových obrovských celků se značně samostatnou historickou tradicí i odlišnou sociálně ekonomickou strukturou. A zdaleka nejde jen o to, že by to kolidovalo s hegemonií USA nebo že v Rusku dnes poměrně hlasitě zanívají výpady vůči západní „dekadenci“. Do EU by  totiž nevstupoval jeden z mnoha menších, postupně adaptovaných států, ale gigant s vlastními mocenskými ambicemi. Rusko má globální váhu, ale také je politicky, ekonomicky i kulturně zvláštní případ. A na tom příliš nezměnilo ani čtyři destíky let jeho koexistence se střední a jihovýchodní Evropou v rámci RVHP.

↗

Rusko by nepochybně nedokázalo v dohledné době splnit ani základní přístupová kritéria nutná k členství v politické unii jakou je dnes EU. Což je ovšem problém i Turecka nebo Ukrajiny a vývoje celé řady dalších smluvně asociovaných zemí. Koláž eastbook.eu

Dva giganti

To, že by podle prezidenta Zemana mohla do takového manželství EU přinést vyspělý průmysl a Rusko zase dostatek zdrojů (zejména energetických surovin), které Evopě chybí, neřeší problém obrovského a třaskavě konfliktního převrstvení sil, které by takový společný stát znamenal. A mohlo by to uškodit jak Bruselu, tak Moskvě. Podobné geopolitické kutilství je tedy velmi ošidné a osobně ho mám spíš za kontraproduktivní fantazírování a nahrávání obavám z agresivního mesianismu ve stylu ruského impéria jako třetího Říma.

Oba giganti, EU i Rusko, potřebují řešit své specifické problémy, rozvíjet ekonomickou základnu i modernizovat politickou nadstavbu. A to je důvod, proč by se neměli v podobném projektu nedomyšleně otevírat novým problémům a destablizaci. Nevracíme se do bipolárního světa, kde se USA a Rusko znovu porve o slabou Evropu. EU by si měla získat samostatně respekt. S tímto závěrem bychom ale z vaničky neměli vylít dítě a přejít fakt, že pragmaticky kooperativní vztahy se sousední velmocí jsou lepší než si v ní pěstovat nepřítele. Bez ohledu na propagandistický pinpong obviňování, kdo že si tu dnešní konfrontaci vlastně začal.

Ruský bubák je prostě účelově přeexponovaný. Bující konzervativní autoritářství a státní nacionalismus v této zemi jistě na klidu nepřidávají, ale při chladnokrevném pohledu mají Rusové dost starostí sami se sebou. Nákladné strategické koncepty zadržování „ruského nepřítele“ myslím Evropě jako samostatnému globálnímu hráči nepomohou. Zklidnění vztahů a diplomatické nastolení tématu pragmatického partnerství s východem by bylo podle mne daleko adekvátnější reakcí, než snění o tom jak Evropská unie a Rusko navzájem splynou v eurasijském objetí.