Vzhledem k tomu, že jsem Svátek práce musel oslavit prací, jsem odřekl účast na zajímavém výletě a nemalou část dne jsem strávil u počítače. Vyšel jsem však aspoň na chvíli. Myslel jsem, že se připojím k nějakému prvomájovému programu.

Oranžová, nebo rudočerná?

Na Facebooku na mne hned ráno vykouklo pozvání sociální demokracie. Odkaz však bohužel nevedl k informacím o místě, hodině a náplni dnešního setkání. Nakonec jsem se k informaci dopracoval a vypravil jsem se na druhou hodinu odpolední na pražský Střelecký ostrov. Je to tradiční místo veselic i mítinků přístupné z Mostu legií, blízko Národního divadla.

Napřed jsem potkal sevřený, ukázněný průvod anarchistů. V jejich převážně mladých tvářích se zračila vážnost a odhodlání. Nad hlavami vlály diagonálně rozdělené rudočerné prapory.

Účastníci skandovali heslo, ke kterému jsem se před pár lety musel připojit na společných demonstracích proti Nečasovým a Kalouskovým škrtformám. Zní: Kapitalismus — bída, hnus. Kromě toho jsem tam ještě viděl heslo Válku válce. Také tam byla jedna výstižná výzva generálům všeho světa, jíž asi nelze v tomto solidním médiu doslova citovat. Šlo o to, co si mají políbit. A s tím jsem vřele souhlasil.

Na ostrově jsem našel program, o kterém se po delším zjišťování dalo odhadnout, že patří ČSSD. Nepatrný počet penzistů, kteří se odhodlali vyjít do sychravého, ani trochu májového počasí, tam pojídal buřty a popíjel pivko. Měl to být pořad pro rodiny. Viděl jsem tam jednu dvojici s kočárkem.

U jednoho stánku v té trapné oranžové barvě, kterou straně kdysi nadiktovali američtí autoři volební kampaně, se poskytovaly kolemjdoucím letáčky. Usedl jsem na chvíli na lavičku poblíž stánku a nechtěně jsem si vyslechl rozhovor dvou mladých přítelkyň o tom, kterým platformám a skupinám Lidový dům účast povolil a kterým ne. Poblíž stál se skupinkou přátel významný reprezentant Masarykovy kdysi dělnické akademie s pečlivě srolovaným transparentem.

Ekologická platforma měla ve stánku zelenou. Křesťansko-sociální platforma bohužel, pokud je mi známo, neprojevila ani zájem. Před pár lety vznikající liberální platforma uvadla dříve, než doopravdy vznikla. Stopy nové a ambiciózní levicové platformy (Kavan, Foldyna, Kotrba) jsem tam nenašel. Měli zákaz?

↗

V sevřeném, ukázněném průvodu anarchistů se zračila vážnost a odhodlání. Nad hlavami vlály diagonálně rozdělené rudočerné prapory. Foto afed.cz

Je otázka, jak cenzurovanou účast názorových platforem číst. Jisté je, že sociální demokracie má být jedním z hlasů v pluralitě politických směrů, a to hlasem čitelným a jednoznačným. Přesto lze právem očekávat pluralitu i uvnitř levicového programu. Pocit, že názorová pestrost uvnitř společného programu stranu oslabuje, pokládám za omyl.

Zase ta práce

Z pódia zněl popík, pamatuji-li si dobře, byly to písničky let sedmdesátých a osmdesátých, prostě z doby, kdy posluchači byli mladí. U pódia se s mikrofonem objevil i řečník, který předem varoval, že z toho nebude dělat mítink. Jádro jeho sdělení bylo toto: Máme svátek lásky a svátek práce. Lásky je snad dost, práce ne. Vzdejme hold těm, kdo se nám starají o to, abychom měli práci.

Doufám, že to nebylo míněno tak, že máme poděkovat takřečeným chlebodárcům, o kterých se občas slyší, že nám „dávají práci“, i když pravý opak je pravdou. Práci dáváme my jim. Měli bychom jim ji prodávat za přiměřenou cenu, musíme ji však odvádět za nedůstojných podmínek a dostáváme za ni, zejména v soukromém sektoru, víceméně jen tolik, co stačí na obnovu pracovní síly.

Pravděpodobně šlo o to, že máme holdovat politikům, kteří se nám o práci starají. Jakoby to bylo vypůjčené z pravicových polemik se sociální demokracií. Občan jako pasivní příjemce státní péče. Zbytnělý stát a nesamostatný jednotlivec. Šlo mi hlavou, že levice by spíš měla být programem lidí, kteří se o sebe umí postarat a jsou ochotni se starat vzájemně i jedni o druhé. Levice jako program aktivní solidarity.

Se zpožděním se dostavili představitelé pražské stranické organizace, někteří z nich spíše technologové moci, bez valného vztahu k socialistickému a demokratickému programu. Svou přítomností na části programu potěšila Michaela Marxová-Tominová.

Co z obou prvomájových programů vybrat? Z mladých radikálů mám trochu obavu, když mám na vlastní kůži odzkoušeno, jak snadno je zneužitelné ušlechtilé revoluční nadšení.

Vím ovšem také, že nepokládají současnou situaci za revoluční a asi jen jejich nepatrná část by se přiklonila k násilí sotva intenzivnějšímu, než pouliční potyčky s neofašisty. U nálezu policie na jižní Moravě těsně před Svátkem práce nebylo výslovně řečeno, o jaké „radikály“ mělo jít, a oznámení o výbušnině se zdá poněkud účelově načasované.

Anarchisté se spíše věnují vzdělávání romských dětí než házení Molotovových koktejlů. Jsou-li mladí anarchisté radikální, jsou spíše radikální v tom původním smyslu, že jdou ke kořenům (latinsky radix — kořen) levicové politiky, ke kritice kapitalismu a jeho mocenského aparátu předstírajícího pluralitní, liberální demokracii a k návrhu alternativy v podobě společnosti zároveň sociální a svobodné.

Heslo o hnusu kapitalismu se zdá být nevhodné pro zábavný májový pořad vládní strany a nečekal jsem ho tam. Zdá se být přehnaně ostré. Jisté však je, že i sociální demokracie se občas probudí a vzpomene si na své kořeny.

V dokumentu Sociální demokracie pro 21. století přijatém na šestatřicátém sjezdu v roce 2011 je řeč o tomtéž, co vyjadřují řízná slova anarchistů: „Padne-li pod tlakem globálního kapitálu demokratický sociální stát, v mnohem drastičtějších formách se vyjeví nebezpečné symptomy, které politika neregulovaného kapitalismu přináší a které kritici kapitalismu popisovali již před sto padesáti lety: politika v rukou privilegovaných ekonomických a politických elit, sociální nespravedlnost, egoismus, prohlubování nerovnosti, růst chudoby, těžké politické, sociální, kulturní a národnostní konflikty na národní a mezinárodní úrovni.“

Stačilo by, aby se sociální demokracie držela své tradice, aby byla stranou programovou a ne pragmaticky účelovou. Aby nešla v historickém kompromisu dál, než je zdrávo. Pak bych s ní oslavil Svátek práce s nadšením a neodešel bych po dvaceti minutách zpět domů k rozdělané práci.