Lobotomie zenu

Tomáše Sedláčka pohltilo intenzivní světlo na konci králičí nory. Ve světě za ní je všechno relativní. Dokonce i utrpení celých národů.

Jedním z nejčastějších manévrů v diskusi bývá zplošťování reality: diskutující zúží počet variant řešení nějakého problému tak, aby mu sám porozuměl, nebo aby byl minimálně schopen daný problém atakovat svou kritikou.

Ikona české populární ekonomie Tomáš Sedláček dělá přesný opak. Jeho realita se nestlačuje do srozumitelných rozměrů, ale právě naopak exploduje do nekonečného prostoru, který funguje jako vrcholný model uživatelského rozhraní: k dispozici je všechno, zlo je převlečené dobro a dobro je převlečené zlo. Ekonomii dobra a zla je tak nejlepší číst na psilocybinu, už jenom kvůli těm barvičkám.

Sedláček v říši divů
Řeč bude o tom, jak se popová hvězda českého ekonomického mainstreamu pokouší zmuchlat materiální skutečnost a protlačit ji úzkou dírkou „králičí nory“, kterou objevil patrně po nadužívání některých vysoce funkčních látek rituálních kaktusů.


Tomáše Sedláčka pohltilo intenzivní světlo na konci králičí nory. Ve světě za ní je možné zlehčovat i utrpení celých národů. Foto TEDx Thessaloniki

Spolu s králičí norou, za kterou si člověk nemůže být v podstatě ničím jistý, objevil takto Sedláček nedávno i další taje aplikované prázdnoty, jako jsou motivační projevy, marketingové semináře nebo kursy kreativity. To všechno jsou důmyslné způsoby, jak získat spoustu peněz od lidí, kteří sice nevědí, jak k nim přišli, ale zato vědí, že jich chtějí víc.

Je to jako v té slavné židovské anekdotě, kde se naivní oběť snaží dopídit tajemství židovského bohatnutí; tak uplácí Roubíčka, aby mu jej prozradil, zatímco Roubíček pokaždé odkryje ze zdánlivého tajemství jen část, a nechává se zoufalcem, který věří, že se užuž blíží k zasvěcení, uplácet znovu a znovu. No a ve chvíli, kdy už je zvědavec švorc, prohlásí Roubíček s plnými kapsami bankovek jen „No a takhle to děláme“.

Takhle se stane, že v místnosti v jednu chvíli sedí dvacet lidí (atmosféra je přátelská, protože všichni podvědomě cítí solidaritu s ostatními o dobrou pětitisícovku chudšími), a s dojemnými bločky visí na rtech guruovi nominovanému agenturou. Jde o člověka, který je díky celé téhle situaci o sto tisíc bohatší, a který svým padavanům naoko vysvětluje, „jak přelstít staré lidi“, „jakou roli hraje ostrá špička u lakýrek“ nebo „proč je dobré prokládat svoje proslovy anglickými slovíčky“. Zdarma je pak účastníkům kurzu nabídnuta nadstavba v podobě školení, „jak se na sebe po tom všem podívat do zrcadla“.

Je to taková sofistika v hávu měšťáckého lajfstajlu (protože ve městě se člověk může nechat i ojebat s větší grácií než na venkově). Pokud se někdy nějakým nedopatřením protnou vaše časoprostorové souřadnice až v bodě, kdy se ocitnete v místnosti s hučícím větrákem, kde vám bude kdosi v saku bez kravaty hodinu a půl v bonmotech vysvětlovat, proč jste idiot, vzpomeňte si na mou radu: ve chvíli, kdy si zbylých devatenáct zbloudilých duší začne zuřivě škrábat do bločku větu „Nezáleží na tom, kde vyrůstáš, důležité je, kam chceš růst“, probudíte se z hypnózy a zjistíte, že vám právě pozdně-kapitalistická inkarnace amerického automobilového dealera přeříkává novou verzi odvěké mantry „No a takhle to děláme“.

Dluh je Ježíš
Sedláček zahajuje svou bizarní úvahu typicky pro ekonomické analytiky řecké situace - lidé se nechovají tak, jak předpokládá ekonomický model: „Proč volili Řekové takto národnostní a problematickou vládu poté (!), co byli z nejhoršího venku?“ Jak to u něj bývá zvykem, vykročuje Sedláček vzápětí z technických mantinelů ekonomické teorie a pouští se na špacír až k populární psychiatrii a k odvážné teorii kolektivní postkoitální deprese. S ekonomií spojuje v Sedláčkových koncepcích tyto oblasti zpravidla Ježíš.

Ve světě, kde je příslušnost ke střední třídě navázána na pravidelný příjem, je dobrá polovina nezaměstnaných mladých Řeků jistě vděčná za každou další teorii, která jim vysvětlí, jak dobře se vlastně bez práce a životních vyhlídek mají, a jak blahodárný bude vliv dalších škrtů na ekonomický růst. „Z dlouhodobého hlediska“ musejí mladí Řekové pochopit, že se opasek austerity nezastaví ani ve chvíli, kdy se chystá uškrtit celou generaci.

„Co když EU i kapitalismus vlastně splnily, co měly? Co když naše zklamání z kapitalismu a EU vyvěrá z postkoitální deprese a z toho, že jsou staré sny splněny a my pořádně nemáme žádné nové?“ ptá se Tomáš Sedláček. Je to přesně naopak - Řekové trapácky uvízli v zajetí starých snů o důstojném příjmu a možnosti plánovat si slušnou budoucnost. Ani rostoucí nerovnost v Sedláčkově králičí noře neexistuje – je to vlastně jen tok vesmírných energií, a my jsme jen náhodná shluknutí atomových rejů.

Tím vyvrcholením, kdy celý západní svět prožil kolektivní orgasmus, byl podle Sedláčkovy meditace zřejmě finanční kolaps. Od té doby už se většina lidí v podstatě nemůže mít líp. Staré sny jako byly poctivé úspory nebo stabilní podniky se rozplynuly v prach - lidé začali páchat sebevraždy výhradně z existenciálních depresí způsobených nihilismem hromadných souloží pod kokainovými rozprašovači.

Roste sice počet chudých, ale jednak si za to můžou většinou sami, a jednak to tak Ježíš naštěstí chtěl: „Koneckonců i Ježíš, morální autorita pro celé lidstvo, kdysi prorokoval, že „chudé budete mít mezi sebou stále“,“ avizuje druhý příchod neoliberálního Krista Sedláček.

Mojžíš Sedláček spatřil svůj hořící keř. Vystupuje na svatou horu na prahu našeho bloudění a předkládá nám jedenácté přikázání. Jeho Ježíšem je dluh, když prorokuje věřícím jihu: „Chudé budete mít mezi sebou stále“. Amen.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.