Labyrint v Hradci

Přístavba a studiová scéna Divadla Drak v Hradci Králové se jmenuje Labyrint. V minulosti zde působil loutkář a režisér Josef Krofta. V současnosti se tady hraje inscenace Labyrint podle Jana Amose Komenského.

V den, kdy měl v Hradci Králové v katedrále sv. Ducha pohřeb vynikající český loutkář, režisér a inovátor loutkového divadla s mezinárodní pověstí Josef Krofta, prošla jsem poprvé v Divadle Drak, kde Josef Krofta mnoho let působil jako umělecký šéf, labyrintem. Cestou do Hradce jsem na Josefa Kroftu myslela, osobně jsme se neznali, ale jeho inscenace pro mě znamenaly v 80. letech 20. století zázračný dotyk imaginace a divadla, které dovede o člověku vypovědět i to, co sám o sobě neví.

V roce 1985 jsem viděla na Skupově Plzni inscenaci podle hry sovětského autora Jevgenije Švarce Drak (z roku 1942), kterou ovšem v Draku hráli jako Píseň života. Dodnes vidím malou loutku rytíře Lancelota, kterou na velkém jevišti stíhá ohraničený kužel světla všude, kam se hne. To světlo je Drak a Lancelot bojuje se zlem, v této úpravě vpravdě ďábelským, ve jménu budoucnosti. V době notně už úpadkového „reálného socialismu“ zvedla inscenace ze země sentimentem zapatlanou a kýčem zneuctěnou, zideologizovanou ideu boje dobra se zlem a ukázala, že když se člověk dokáže podívat dětskýma očima, hodnoty se vyjeví zcela zřetelně a člověk se ubezpečí, že stojí za to za ně bojovat.

Dnes, když si vzpomenu na loutku pronásledovanou všudypřítomným světlem, vidím i metaforu všeprostupujícího fízlování, o němž se ve hře explicitně nemluví, ale je přítomno. A letos v Hradci jsem si uvědomila, že tenhle ostrý hledáček zla, o němž nikdy nevíme, který z arzenálu svých prostředků proti člověku použije, vyvolává dnes strach obyvatel v jiných částech světa, než je naštěstí ta naše, že ale existuje stále.

Inscenace Josefa Krofty a hradeckého Draku byly určené dětem a jejich tvůrci si dávali záležet na tom, aby nesly nezpochybnitený étos naděje v lidstvo. Křídla, na kterých ideje letěly, patřila poezii, ale také řemeslné dokonalosti mistrů, kteří vyráběli loutky, hercům, kteří stáli živě a viditelně na jevišti, nápadité a doslova kouzelné hudbě skladatele Jiřího Vyšohlída, výtvarným řešením Petra Matáska a atmosféře Divadla Drak, jehož interiér je obložen dveřmi vyřezávaných dřevěných skříní, jež poskytují pocit útulného bezpečí. Inscenace Josefa Krofty byly v 80. letech 20. století českým vývozním artiklem, ukazovaly, jaké možnosti jsou v české kultuře skryty, jen je osvobodit.

Josef Krofta svého nadání využíval i v rovině kulturně politické, vyjednal a uskutečnil pro Drak řadu koprodukcí a účastí na festivalech a soustavně propojoval evropská kulturní témata: Mlýnek z Kalevaly, Královna Dagmar, Pinocchio, ale i Prodaná nevěsta, Kytice a Máj a třeba Sen noci svatojánské, Petruška, Enšpígl – výčet by byl dlouhý.

České loutkové divadlo, jehož předním reprezentantem byl Josef Krofta, směřovalo za normalizace svým poctivým hraním elementárních témat pro děti k budoucnosti – obávám se, že tahle víra dnešní naší kultuře schází.


Na závěr se všichni shromáždíme v Hradu Fortuny, kde se nám v dryjáčnické show předvedou všechny marnosti našeho bytí. Foto draktheatre.cz

Následující dva večery jsem se zúčastnila představení, které rozehrává také jedno z nejdůležitějších témat lidské civilizace, téma labyrintu, kolem kterého se točily myšlenky, představy i práce barokních filozofů, umělců, stavitelů i třeba zahradníků. V Draku ho hrají podle Jana Amose Komenského (v sobotu 28. března je výroční den Komenského narození, letos 423 let – býval to Den učitelů). K dílu se spojili tvůrci nejrůznějších zaměření, v inscenaci divák prochází veškerými prostory Divadla Drak (jeho přístavba a studiová scéna se skutečně jmenuje Labyrint), včetně zákulisních a venkovních, sám je Poutníkem a pohybuje se po trasách, jimiž se ubírá šestero lidských „stavů“, které Komenský vyjmenovává.

Stav si vybíráme hned zpočátku, kde nám je také Fortuna představí: jsou to vojáci, řemeslníci, manželé, duchovní, učenci a vládcové. Poté, co si člověk vybere, ke kterému stavu se dá, nasadí si průhlednou masku, musí zmlknout a vydá se svou cestou. Jednotlivé stavy rozehrávají na Komenského motivy své expozice zcela volně, z Komenského je zachován smysl, nikoli však text, který by se neuplatnil v prostoru, kde se všichni se všemi neustále míjejí, jednotlivé stavy do sebe postupně i pronikají (vojáci do politiky, učenci do manželství, řemeslníci do vědy) a kde se navíc vyskytují bytosti jako Fortuna nebo Smrt a Osud.

Během pouti labyrintem jsme bedlivě sledováni kamerami, které na mnohých, na nečekaných místech nastražených monitorech zmnožují pohyb lidí prostorem, člověk náhle uzří sám sebe nebo přítele, s nímž přišel a který se třeba oddělil a přidal k jinému stavu. Není tu Všudybud (tím jsou možná ty kamery) ani Mámení (jímž můžou být všelijaké nečekané průhledy a optické triky). Kdo zabloudí, může se zeptat Osudu, kudy dál.

Na závěr se všichni shromáždíme v Hradu Fortuny, kde se nám v dryjáčnické show předvedou všechny marnosti našeho bytí: války i vlády, peněz i slávy, lásky i učenosti – všechno se dá zkazit, zneužít, vykořistit. Smrt k tomu hraje na klávesy a Fortuna, vychrtlý loutkář oblečený do falešného zlata, na harmoniku. Kdo touží po bohatství, rozkoši a slávě, uvidí v divokém reji, zač to všechno stojí.

U Komenského ovšem není jen labyrint světa, je tam i ráj srdce. Zde se do něj vchází z baru Existence, kde Smrt hraje na piáno a její pomocnice (snad Nemoc? Zoufalství?) zpívá temné šansony. Otevřeme dveře na terasu a tam to je – na podlaze trávník, milá dívka nám nabídne teplé kakao a deku a můžeme klidně odpočívat pod hvězdami, s tušením města Hradce, které jako každé ve středověku založené město je výrazem Labyrintu, za zády.

Jan Amos Komenský radí Božími ústy utrmácenému Poutníkovi, který je zmaten a neví kudy kam: „Vejdi do domu svého srdce a zavři za sebou dvéře“. Poutník tedy bere za kliku a je překvapen, co uvnitř uvidí – žádný velký pořádek to není: „Sebera tedy, jak sem mohl, myšlení svá, a uzavíraje oči, uši, usta, chřípě a všecky zevnitřní průduchy, vstoupil sem vnitř do srdce svého: a aj, bylo tam tma. Ale když se, očima mhouraje, trošku poobhlédnu, spatřím skrovničké, skulinami se vpouštějící světlo a uhlédám na vrchu v klenutí svého toho pokojíčka okno jakési veliké, okrouhlé, sklenné, ale zašpiněné a zamazané čímsi tak hrubě, že žádného skrze ně světla nešlo.

Takž při tmavém tom skrovném světle sem tam se ohlédaje, uzřím po stěnách obrázky jakési, pěkného někdy díla, jakž se zdálo, než barev zašlých a s utínanými nebo ulamovanými některými oudy. K nímž blíže přistoupě, znamenám nápisy: Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Středmost etc. Uprostřed pak pokoje rozházené spatřím žebříky jakési polámané a ztroskotané; též poštípané a rozmetané škřipce a provazy; item veliká, ale s vyšklubaným peřím křídla. Naposledy kola hodinná s ulámanými aneb zkřivenými válci, zoubky, sloupci, vše sem a tam rozházené.“

Baví mě i dojímá tenhle obraz člověkova nitra na konci pouti životem.

Labyrint v Divadle Drak je inscenace, k níž patří i náročná instalace, jež musí být jednoho dne rozebrána. Hrají v něm vedle herců z Draku i četní hosté. Derniéra bude 17. dubna 2015.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 30.Března 2015, 19:13:17

V Komenského knize ovšem nešlo o stav člověkova nitra na konci života. On se snažil popsat nitro právě prozřevšího vnitřního křesťana, který po bloudění vřavou světa a po marném hledání jeho smyslu, nalezl Boha ve svém vlastním srdci. Jakmile ho nalezl, bylo jeho nitro postupně uvedeno do pořádku – rozbité náčiní bylo spraveno, obrazy nabyly barev a začaly se pohybovat, nápisy se staly čitelnými, okno bylo vyčištěno, křídla obrostla novým peřím....

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.