Vždy, když se řeší nějaké sociální otázky, musíme se zabývat i otázkou ekonomickou. Je však možné stavět tyto otázky odděleně, jak to dělají mnozí politici a masová média?

Největším symbolem tohoto přístupu je u nás Miroslav Kalousek, zviditelnil se v tomto světle již, když nám posílal složenky, a kdykoli si pustíme Události, určitě v nich uvidíme jeho krátký výstup s variací slov „Ale budou na to peníze?“, které by se daly předtáčet. Kalousek se s nějakou politikou už ani neobtěžuje, mluví o „nutnosti“.

Tato dikce spočívá v chápání ekonomiky jako sady historicky neměnných zákonů, které svazují politiku do formy administrativy, jež v praxi pouze brání odchylce od nich. Svět prý skrývá zákony, které nám třeba říkají, při jakém zdanění odejde kolik kapitálu.

↗

Miroslav Kalousek se s nějakou politikou už ani neobtěžuje, mluví o „nutnosti“. Foto panthermediacz, Wikimedia Commons

Formulovaný zákon však zakrývá, že kapitál odchází na základě lidských rozhodnutí, že aby se tak stalo, potřebují oni rozhodující třeba nějakou míru pochopení ve svém okolí, míru legitimity, potřebují si to zdůvodnit. Tu jim však poskytne víra v ekonomický zákon — kdo by se zlobil, vždyť je to přece nutné a logické?

Tak se praxe bohatých zvěcňuje v sebenaplňující se zákony „přírody“. Například tenistka Kvitová své danění v Monaku zřejmě nechápala jako kriminální, spíše jako ve společnosti normalizovaný čin. Jistě jí za to mnozí ještě pochválili.

Smyslem skutečné politiky je však budovat svět pro potřeby člověka s ohledem na ekonomické možnosti, nikoli jim člověka, který je jinak zároveň jejich subjektem i tvůrcem, slepě přizpůsobovat. Překročení zákonů pohybu kapitálu je politickým výrazem odmítnutí akceptace takového jednání.

Politické kroky jako inkluze, sociální podpora a právo na vzdělání upevňují sociální vazby a přímo tak vystupují jako faktory určující míru lidské ochoty rozejít se s vlastní společností ve prospěch individuálního zisku. Otázka „máme na to to udělat?“ je pouze depolitizační rétorika zakrývající, že se jejím prostřednictvím prosazují konkrétní politické cíle.

Je zarážející, že druhou složkou rétoriky Miroslava Kalouska je odmítání ANO jako nepolitického subjektu, narušujícího politickou soutěž. Čím jiným je však rétorika strany TOP 09, rétorika nutné administrace, než předchůdcem, pozvánkou pro takové subjekty? Kalousek nám vysvětloval, proč není jiných cest, Andrej Babiš mu pouze porozuměl a jal se onu cestu naplnit bez zbytečného zdržování.

Ve světě, který se zvěcnil — stal se na lidských cílech nezávislý — natolik, že politika je pouhou administrací, se nemůžeme nikomu dvakrát divit, že ji chce „zefektivnit“ odstraněním zbytečných diskusí. Že od takové politiky opravdu nejsme daleko, naznačuje nejen Babišovo hnutí, rétorika TOP 09, ale také otevřenost parlamentní levice krokům, jako je zavedení finanční ústavy.