Částečně autobiografický román Siegfrieda Lenze Vlastivědné muzeum (Heimatmuseum, 1978) lze číst jako jednu z variant německého životního osudu ve 20. století. Protagonista knihy, Zygmunt Rogalla, vyrůstá v maloměstě v Mazurách — kraji v bývalém Východním Prusku, jež bylo po válce připojeno k Polsku.

Středobodem Rogallova života je vlastivědné muzeum, o které se s velkou péčí stará a z nějž se mu při poválečném odsunu podaří zachránit část exponátů. V severním Německu, kde se usadí, dokonce muzeum i obnoví. Postupně však dospívá k přesvědčení, že nemá smysl snažit se oživovat nenávratně ztracenou minulost, až se nakonec rozhodne muzeum s celou usilovně nashromážděnou sbírkou zapálit.

Podobně očistným činem (ovšem beze všeho histriónství) bylo nedávné rozhodnutí Sudetoněmeckého krajanského sdružení vypustit ze stanov články o „právním nároku na domovinu a její znovuzískání“ a „právu na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců“. Jindřich Šídlo lakonicky poznamenal, že „to je v zásadě konec volebních kampaní v Česku“.

Všichni včetně Šídla nicméně asi tušíme, že protiněmecké stereotypy z české společnosti hned tak nevymizí. Ostatně i zpráva ČTK, jež o změně stanov sdružení referovala, snaživě upozornila, že ani tento krok „neznamená, že jednotlivci se nemohou svých práv domáhat u příslušných soudů.“ 

Na tom se ovšem sotva dá něco změnit, ledaže bychom do 96. článku české Ústavy, podle nějž „všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva“, přidali doušku „kromě Sudeťáků“.

↗

Sudetoněmecké krajanské sdružení vypustilo ze stanov mimo jiné článek o „právním nároku na domovinu a její znovuzískání“. Foto cs.wikipedia.org

I jinak stojí za povšimnutí, s jakou silou se ještě dnes uplatňují obrozenské představy o úhlavních nepřátelích českého národa, k nimž kromě „Němců“ patří také katolíci a aristokracie. Příslušnost k těmto třem skupinám či údajná spojitost s nimi kupříkladu zřetelně snížily šance Jana Sokola na úspěch v prezidentské volbě roku 2003 i Karla Schwarzenberga o deset let později.

Nechme nyní stranou, jestli by Sokol byl lepším prezidentem než Klaus a Schwarzenberg než Zeman. Je zkrátka jen pozoruhodné, nakolik i nyní mentálně pobýváme v 19. století. Přitom — a to je hlavní paradox — oni „Němci“, proti nimž bychom se tolik chtěli vymezovat, jsou nám ve skutečnosti ve všem kromě jazyka velmi podobní.

Vždyť téměř všechny české instituce a společenské fenomény, které si nerozlučně spojujeme s 19. stoletím — od tělocvičných jednot přes ctihodné rodinné portréty po žánr venkovské povídky — byly zrcadlovým odrazem institucí a fenoménů německých.

Emblémem úzké spřízněnosti mezi češstvím a němectvím je koneckonců i samotná představa domova či domoviny. Vezměme si třeba jen název české hymny. Do angličtiny ani do francouzštiny ho nejspíš nedokážeme náležitě přeložit: Where is my home? — Où est ma patrie? Naproti tomu německý překlad se přímo nabízí: Wo ist meine Heimat? A jsme doma.

Takovýto překladatelský test samozřejmě neposkytne žádné nezvratné důkazy — to ostatně u kulturních jevů ani není možné — ale přesto není na škodu si s ním občas pohrát.

Kupříkladu název Památník národního písemnictví (tato instituce sice vznikla až ve 20. století, ale v jejím názvu se plně zračí duch století předešlého) lze do němčiny převést víceméně slovo od slova: Denkmal des nationalen Schrifttums. Zato nejadekvátnějším anglickým překladem je patrně chladné Museum of Czech Literature; tento převod používá i instituce sama na svých webových stránkách.

Sklon dívat se na české obrození skrz prsty, jenž se dnes nezřídka projevuje, je ovšem hloupý. Devatenáctému století svědčíme za mnohé jak kulturně, tak politicky. Staré Rakousko bylo fungující právní stát, který kupříkladu jako první evropská země legislativně ukotvil postavení islámu (1912) a na nějž první republika v lecčem vděčně navázala.

Ze starého Rakouska jsme, jak bystře podotkl Ferdinand Peroutka, zdědili i značnou část naší mentality: „Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob vlády Františka Josefa.“

Této letoře se říkává všelijak ošklivě, třeba „šosáctví“ nebo „zápecnictví“ — a tím vším bezpochyby může být. Tento věcný životní názor však může posloužit i jako jistá protiváha snům o národní výlučnosti, jimž jsme se v téže době tolik oddávali. Kéž bychom se s nimi nyní dokázali rozloučit podobně jako naši němečtí krajané — třeba i s trochou sentimentu, ale především střízlivě a důstojně.