Sociálně-demokratická politika sociální demokracie

Pavel Šaradín

Kritika ČSSD z úst Miloše Zemana nezní příliš přesvědčivě. Politika však skutečně do jisté míry vyprázdněná je a jejím představitelům navíc chybí důvěryhodnost.

Miloš Zeman vytýká českým politikům nedostatek programu, respektive ideologie. Politika ztratila svůj obsah, který dříve měla. V tom se shoduje, jak jinak, s Václavem Klausem. Dodejme jen, že dle této logiky skutečným obsahem česká politika disponovala ještě v roce 2002. Tedy v době, kdy Miloš Zeman dokončuje svou práci v české vládě a Václav Klaus drtivě prohrává parlamentní volby. S jejich odchody se k nám dostává politika patrně více nečitelná, ideově rozmělněná až bezbřehá. Zemanův návrat-nenávrat, protože politiku vlastně nikdy neopustil, je zdůvodňován také absencí programu jiných, především sociální demokracie. V prohlášení Strany práv občanů se pak dočteme, že z naší politiky „vyvanul duch vizí“.

Dobře víme, že je to pouze divadlo a hra slov. Ne, že by Miloš Zeman nemusel mít pravdu, ale od něj je tuto kritiku velmi obtížné akceptovat. Na druhé straně je pravda, že politické strany dnes usilují o každý hlas všemi dostupnými prostředky, snaží se zaujmout středové voliče, což přirozeně vede k obrušování ideologie. Pravicové strany využívají některé levicové prvky, levicové strany zase pravicové koncepty. Od šedesátých let minulého století vznikají tzv. univerzální strany, které jsou charakteristické právě absencí ideologie. Názornou ukázkou politiky prolínání ideologií je koncepce tzv. třetí cesty. Přesto, že o něco podobného se pokouší sociální demokracie a rovněž občanské demokraty můžeme označit za univerzální stranu, domnívám se, že i ODS může jít dobrým příkladem a být skutečnou liberální či konzervativní stranou, stejně jako ČSSD se může prezentovat jako autentická sociální demokracie.

Takže otázka zní, co je na našich sociálních demokratech sociálně demokratického? A vědí vlastně, v čem podstata takové politiky vůbec spočívá?

V prvních svobodných volbách v červnu 1990 sociální demokracie nepřekročila potřebnou pětiprocentní hranici, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich byla také postava poněkud svérázného předsedy strany Jiřího Horáka. Procházel Prahou v texaském klobouku a obepjat širokým páskem kovboje by na mítinku v ČKD či Poldi Kladno asi stěží mobilizoval dělnictvo. Politika je totiž záležitostí důvěry, opravdovosti a přesvědčivosti. Patří k nim rovněž schopnost empatie. Té se bohužel nedostává ani Jiřímu Paroubkovi. Před časem, když se novináři zabývali jeho majetkovými poměry, ukázal na tiskové konferenci na svůj drahý oblek se slovy: „Pánové, kdo z Vás na to má?“ Možná by se to dalo přehlédnout, kdyby to bylo cosi ojedinělého.

Sociální demokracie řadu měsíců představuje svůj boj proti hospodářské krizi. Jaké jsou její parametry, jak se vyvíjí nezaměstnanost, důchody a že je třeba šetřit, to vše čteme každý den. A jak na to reaguje předseda ČSSD? Svůj předvolební a poradní štáb soustředil do jednoho z nejluxusnějších pražských hotelů Kempinski. Bohatý sociální demokrat, to nemusí být protimluv, ale už třeba kvůli oné empatii by politikovo dítě nemuselo mít botičky za dva tisíce korun. Pozadu samozřejmě nezůstává ani David Rath, který na plakátech doporučuje středočeská golfová hřiště. Oslovuje tím snad nezaměstnané, důchodce či rodiny s nízkými příjmy?

Jak říkám. Závist v tom není, ale sociální demokracie, mají-li jí voliči věřit, by se jako sociální demokracie měla také chovat. Marketingový produkt totiž těm, kteří jsou hospodářskou krizí velmi postiženi, nijak nepomůže.