Vynucená rezignace ministryně spravedlnosti mimoděk dosvědčuje to, jakou osobností Helena Válková byla a je: Měla-li před tím naši důvěru jako odbornice (uznávaná profesorka trestního práva), schopná manažerka (v roce 1993 založila naše nejlepší právnické nakladatelství, které vedla jako jeho generální ředitelka; do roku 2011 vedla také katedru trestního práva, jež získala značné renomé) a člověk pevných morálních zásad, jenž se nenechá deformovat politicko-populistickou poptávkou, nyní při odchodu z funkce už za ni můžeme dát ruku do ohně, neboť kupodivu ona vynucená rezignace je v našem politickém prostředí známkou nejvyšších kvalit pro — jak se říká — vyzrálou osobnost a ženu, kterou naši bohorovní politici či bosové prostě v politice nestrpí.

Je to skoro zákonité a to, že — správněji řečeno — to oni při Válkové neobstojí, jsem věděl, nerad to říkám, hned při jejím nástupu, aniž bych pochopitelně něco věděl; stačí, když si člověk připomene osudy političek ve všech našich vládách (mužů).

Teprve na případu Heleny Válkové je zřejmé, že neobstál Babiš a jeho politbyro, i další pánové, jimž vadily naopak její schopnosti — včetně schopnosti nacházet větší shodu při důležité legislativní práci.

V poslední době se jí povedla postupná domluva se státními zástupci o jejich zákoně, dohoda se šéfy soudů na dorovnání platů v justici, a to, co zůstalo nesplněné, například velká reforma občanského zákoníku, je daleko složitější a nelze to tak snadno „naúkolovat“ do určitého data, víme-li, jak v právním prostředí se vše musí precizně formulovat.

Zjednodušeně řešeno Helena Válková nedělala politiku, ale „dělala spravedlnost“, kvůli níž se uvolila přijmout funkci ministryně. A co si předsevzala, na tom opravdu dřela. Funkci přijala kvůli úkolu, nikoli jako výsostný post.

Víme, že ministři nám vznikají zhruba trojím způsobem: 1) za zásluhy v úspěšném politickém klání si sami nárokují nějaké ministerstvo a nebo se jim přidělí jako odměna. 2) politici tam podle koaličního klíče usadí někoho, komu jsou nejvíce zavázáni nebo kdo by je bez ministerstva mohl zlobit. 3) kdosi tam dosedne zvláštním souběhem několika těžko vysvětlitelných omylů (zpravidla se týká ministerstva kultury).

Helena Válková byla ministryní čtvrtého a bohužel ojedinělého typu: jako člověk, který je si vědom svého poslání odborníka a cítí celou odpovědnost za resort, který spravuje. Uvědomuje si tíži úkolu, politickou odpovědnost a neskrývá obtíže, které taková práce nese. Usvědčuje politiky a také nás z neznalosti — jsou procesy, které v zájmu kvality nelze urychlit, nelze jen tak zvýšit otáčky stroje nebo přidat třetí směnu.

↗

Helena Válková velice decentně  naznačuje, jak jí vytkli, že je „slušná korektní dáma, ale že to chce někdy bouchnout do stolu a tah na branku“. Foto ANO

Správně bychom měli Helenu Válkovou respektovat, vždyť její konání jako ministryně je hodno respektu; nikoli odsudku a výsměchu, které svědčí o ubohosti politického prostředí. Čemuž se zvláštní zavilostí napomáhaly Lidové noviny.

Ty přinejmenším půl roku téměř ob den zpravovaly své čtenáře o tom, jak je Helena Válková pomalá, jak není manažerka, jak nemá tah na branku, jak neumí jednat, a když jedná, tak vždy špatně, až se čtenář podivil, proč tu „spravedlnost“ Lidové noviny nechávají na ubohé Válkové a nedělají ji samy. (Druhým ministrem, kterého LN postupně ve veřejnosti odrovnávají, je, to byste neuhádli: ministryně Marksová—Tominová. O té navíc píší trošičku jako o blbkyni.)

Takže když Helena Válkové v rozhovoru pro Právo (16. 2. 2015) říká: „Mé působení v resortu spravedlnosti bylo v posledních několika měsících poznamenáno tím, že jsem otevřela Lidové noviny a našla jsem tam článek, který negativně vypovídal o nějaké mé chybě, kterou jsem udělala v minulosti. Takže to byla taková recyklace údajných chyb.“

Na jiném místě dodává: „Takže jsem říkala: Pane předsedo (Babiši), já ale takhle těžko můžu pracovat, musela bych skončit, pokud by to takto pokračovalo. Můj mediální obraz bude tak špatný, že skutečně v resortu spravedlnosti musí stát někdo, o kom se každý den nepíší negativně formulované články.“ Nepřehání, výstižně řečeno.

Helena Válková své odvolání nenese jako křivdu, říká o sobě, že je bojovník a že „některé věci se budu snažit co nejrychleji dotáhnout, dokud tam budu“.

V rozhovoru několikrát zdůrazňuje, že potřebovala ještě pár měsíců, aby dodělala rozdělané, „abych ten zákon o státním zastupitelství poslala do vnějšího připomínkového řízení nebo ho 1. červa předložila vládě“. Jen pár měsíců na práci, nikoli aby tam seděla. Řekl bych, že z nějakých politických důvodů Helena Válková je nyní odvolávána právě proto, aby svou práci nemohla dokončit, kvůli prokazovaným schopnostem… Kéž se mýlím.

Nicméně navádí k tomu samy výtky od vedení ANO: že „není dostatečně rezolutní a razantní“. A proč by měla být, co to po ní, páni klukokraté nebo falokraté, vlastně chcete? To se nestydíte? (Docela príma rasantní byl Mirda Macek, vzpomínáte?)

Velice decentně Helena Válková naznačuje, jak jí vytkli, že je „slušná korektní dáma, ale že to chce někdy bouchnout do stolu a tah na branku“.

No oni jí vytkli, že není jako oni! To je ale přeci dobře! A co to je, ten „tah na branku“. To se dneska hojně říká a může to kdykoli komukoli a kdekoli vmetnout do tváře jakýkoliv pitomec, který ani nemusí o ničem přemýšlet, je to takové univerzálně manažerské. Nebo mu ji Helena Válková jako průkaz své schopnosti „tahu na branku“ měla natankovat do ciferníku? Toho si pan předseda Babiš žádal?

V takovém prostředí je vynucená rezignace Heleny Válkové vlastně jejím podivuhodně smutným vítězstvím, a naší další pochmurnou prohrou ve hře o kulturu politiky.