Hudba transvestitů v pěti klipech

Zuzana Přikrylová

Ptačí škrabošky, androgynní image, transsexuál z Transylvánie, drobný drdůlek Ariel Pinkové - fenomén travestie prostupuje hudebními videoklipy napříč žánry. Dejte si to.

The Knife — Pass This On

The Knife byli vždy kontroverzní a sví, reakce široké veřejnosti pro ně znamenala méně než nic. Jejich skladby jsou rozmanité, daly by se přiřadit k popu, je na něm ale vždy něco nezvyklého, znepokojujícího. Možná je to dané i hlasem Karin Dreijer Andersson, poloviny projektu a sestry Olofa Dreijera, druhé půlky The Knife. Jako kapela se dali dohromady v roce 1999; brzy nato se rozpadla zpěvaččina předchozí skupina Honey Is Cool.

S tou totiž neměla příliš velký komerční úspěch, i když na koncertech si je publikum nemohlo vynachválit. Možná z toho pramení neochota The Knife ukazovat se na veřejnosti, poskytovat rozhovory nebo vůbec jakýmkoliv způsobem komunikovat s médii. Dokonce až do roku 2006 nehráli živě a na většině zejména starších fotografií jsou zamaskováni ptačími škraboškami.

Debut jim vyšel v roce 2001, víc je však zvýraznilo druhé album Deep Cuts, které vydali v roce 2003. To totiž mimo jiné obsahuje skladbu Heartbeats, kterou o čtyři roky později proslavil José Gonzales svou coververzí, která se objevovala v reklamě na Sony Bravia. I přes počáteční ostýchavost, danou nedůvěřivými vztahy s novináři, nakonec přijali od Sony poděkování v podobě finanční částky, za kterou si mohli dovolit rozjet vlastní vydavatelství Rabid, na kterém kromě alb The Knife vydali také Honey Is Cool, First Aid Kid nebo poslední sólový projekt Andersson s názvem Fever Ray.

Po vydání alba Silent Shout z roku 2006 se poprvé vydali na turné a měli velký úspěch. Skladba We Share Out Mother's Health z výše jmenovaného alba se stala skladbou týdne pro iTunes a zazněla i v Ošklivce Betty. Poslední společný projekt je zatím opera Tomorrow, In A Year, která bazíruje na Darwinových teoriích a vychází k ní i soundtrack, na kterém spolupracoval Planningtorock. V tomto videu má hlavní roli známý švédský transvestita a model Rickard Enfors.

Cold Cave — Life Magazine

Že osmdesátkový synthpop poslední dva tři roky zažívá svůj comeback, si určitě všimne každý, kdo nevysedává u reality shows na MTV. V tom nepřeberném množství kapel, které ho ale zapracovávají do své hudby či se ani neobtěžují ho někam posouvat, jsou Cold Cave zajímaví z hlediska svého hudebního pozadí, ze kterého vyústili v dark wave synthpop, zvukově pětadvacet let starou kapelu, ve skutečnosti ovšem fungující jen pár let.

Za dva roky ale stihli vydat šest dvanáctipalcových desek, dvě sedmipalcové, kazetu a jedno dlouhohrající album Love Comes Close, jakousi kolekci předchozích nahrávek. Cold Cave jsou složení z hardcorového zkušenáře Wesleyho Eisolda, který působil v hardcore punk a noise kapelách jako Some Girls, American Nightmare nebo Give Up the Ghost.

Svůj nihilismus a neurózy zde přetavuje do nostalgických melodií a melancholického hlasu z hlubin, podobného například Depeche Mode. Další člen je ještě překvapivější — je jím Dominick Fernow neboli Prurient, bezmála dvanáct let trvající noiseový projekt a také multiinstrumentalista, který pro vytváření hlukových ploch používá i hlas, bicí a samozřejmě zesilovač. On do kapely vnáší patinu a zvukovo-ruchové návaly v aranžích, čímž jsou Cold Cave na rozdíl od jiných kapel podobného stylu syrovější a o něco méně přímočaří.

Posledním článkem skupiny je Caralee McElroy, bývalá členka kalifornské kapely Xiu-Xiu. V Cold Cave hraje na kytaru a využívá svůj lehký dívčí zpěv. I přes rozdílné hudební původy se tato trojice dokázala sladit, což potvrzují nejen kvalitní nahrávky, ale také fakt, že letos zahrají na festivalu All Tomorrow's Parties.

Von Südenfed - Fledermaus Can't Get It

Neobvyklé spojení muzikantů funguje i v případě tohoto klubového projektu. Založili ho totiž Jan St. Werner a Andi Toma neboli oba členové Mouse On Mars — německé dvojice, tvořící hravou taneční elektronickou hudbu od roku 1994 — a frontmana legendární post-punkové kapely The Fall Marka E. Smithe.

Vyšlo jim pouze jedno album s názvem Tromatic Reflexxxions z roku 2007, od té doby občas koncertují, nové album ovšem nevylučují. Primárně je svedl dohromady remix z roku 2004, kdy Mouse On Mars překvapili spoustu posluchačů neobvyklým hostováním (nebo to možná naopak byl více Mark E. Smith).

Každopádně se jim zalíbil koncept propojení kapely, produkce a DJs v jednom, stejně jako žánrů tak, aby bylo v jeden moment cítit všechny kýžené. Je to hra na rádiovou stanici. Výsledek je taneční, úderný, trochu podivínský, ale svěží. Von Südenfed mají chytlavé rytmy, přesto se ohrazují proti přirovnání k LCD Soundsystem, ke kterému to svádí. V tomto nízkorozpočtovém videoklipu jsou za ženy převlečeni všichni tři členové. Můj favorit je Werner.

Ariel Pink — For Kate I Wait

O Arielu jsme zde nedávno psali článek. Takže ve zkratce — rodák z Beverly Hills, muzikoholik, mimo trendy a přesto jejich spolutvůrce. Chodil na uměleckou školu, ze které odešel, protlouká se jako hudebník. Inspiruje se starým, zastřeným zvukem a něčím, co je podobné estetice galakoncertu z roku 1983 v Československé televizi. Ke slávě mu pomohli Animal Collective, kteří mu vydali první album na svém labelu Paw Tracks, přestože skoro nikomu kromě sebe nikdy nevydali album.

On zase propaguje Stevieho Moorea, který mu byl a stále je idolem i oporou. Již druhým rokem hraje s kapelou Haunted Graffiti, protože samotného ho vypískávali z pódia. Svou hudbu nahrává na kazety a poté upravuje a mixuje, dřív si nahrával všechno sám, dnes spolupracuje právě s Haunted. Vzhledem k tomu, že ho baví androgynní image či dokonce ženské převleky, dalším videoklipem je For Kate I Wait. Spojení stříbrných flitrů a drobného drdůlku z něj dělá Ariel Pinkovou.

Rocky Horror Picture Show — Sweet Transvestite

Možná si říkáte, že to bylo moc nasnadě. Připouštím. Což neznamená, že muzikál Rocky Horror Picture Show od Jima Sharmana bylo zjevení v době svého vzniku a je jím dodnes. A je to přesně jedna z těch věcí, které buď milujete, nebo nenávidíte. Kýč, sci-fi fantaskní a drzý příběh, parodie na béčkové horory, půlnoční film vzniknuvší již pětadvacet let po uvedení úspěšného muzikálu.

Po svém natočení v roce 1975 se stal okamžitým kultem, střídají se v něm bizarní, vtipné části s dojemnými či překvapivými zvraty a na míru napsané skladby. Ze všech herců podává bezkonkurenčně nejsilnější výkon Tim Curry alias doktor Frank N Furter, sladký transvestita z transsexuální Transylvánie. Touto skladbou se ve filmu uvádí, tuto skladbu zpívaly desetitisíce lidí na karaoke, tato skladba vystihuje uvolněná sedmdesátá léta svou rozháranou sexualitou, kabaretní show a nezávislostí z trochu jiné strany.