Jsem exportní artikl Schengenu

Bohdan Bláhovec patří k průkopníkům tuzemského poetry slamu – soutěžního performativního přednesu před publikem. Před pěti lety byl jedním z prvních, kteří na pódium přinesli improvizaci. Tím se český poetry slam stal v evropském kontextu výjimečným. Má se kam vyvíjet?

Ivo_bystrican_director_photo

Ivo Bystřičan

30.11.2009 03:47

Blah1

Bohdan Bláhovec s rafinovaností obecního šaška. Jaroslav Polakovič

Právě ses vrátil z Vídně, kde ses účastnil slamové exhibice. Při vystupování v zahraničí slamuješ v jazycích daných zemí, anebo se publikum spokojuje s češtinou, které nerozumí?

V okamžiku, kdy vystupuji před mezinárodním publikem, můj slam pracuje s jazykem a s jazykovou hrou. Nazývám to jazykovým pingpongem, kdy řekneš slovo a to slovo tě svým zvukem inspiruje ke slovu dalšímu. Když jsem před mezinárodním publikem, který nezná můj rodný jazyk, mám zvláštní metodu. Spočívá v kombinaci lokálního jazyka, češtiny a angličtiny. Já vlastně nikdy nevystupoval mimo Evropu, takže jako vývozní artikl funguji jen v rámci Schengenu. Snažím se mluvit něčím jako evropštinou.

Stalo se ve Vídni něco, co tě jako slamového harcovníka může překvapit?

Neřekl bych, že něco zásadního. Zajímavé je ale sledovat slamovou scénu stát od státu. Zajímavější než poetry slam byla tentokrát spíš vídeňská atmosféra studentských stávek, které se tam nyní dějí. Tím byla atmosféra slamové exhibice lehce ovlivněná.
Tamní scéna je taky zajímavá tím, ze má na rozdíl od Čech delší tradici a je tam proto široké spektrum interpretů. Na pódiu se tam setká pětašedesátiletý post-hipík s jednadvacetiletým hiphoperem. Všichni se potkávají na jednom pódiu, ačkoli styl každého z nich je naprosto odlišný. Na rozdíl od české scény, a to platí v Schengenu všude, skoro nikdo z interpretů nevyužívá improvizační moment, kontakt s kontextem. Naopak právě na tom český poetry slam stojí i padá.

Slam je typem kulturní produkce a jedním z výrazných kulturních fenoménů dneška. Čím si ten velký zájem o tento způsob sdělování vysvětluješ?

Nejdůležitějším faktorem je životaplnost věci, obzvlášť v českém kontextu. Když jako divák přicházíš na jakoukoli exhibici nebo soutěž, tak jsi plnou součástí tohoto procesu. Tím se to liší od například autorského čtení – jsi součástí vzniku a ovlivňuješ ho v interakci. Slam má základní výhodu, ale i past v tom, že pracuje s jedním konkrétním okamžikem setkání mnoha lidí na jednom místě, kteří reagují a spoluautorsky se toho účastní.

Myslíš si, ze může zájem o slam souviset se zvýšeným zájmem o reality show, kdy jako diváci chceme vidět okamžité a autentické reakce lidi v situaci?

Když jsem se poprvé přihlásil na poetry slam, připadalo mi to absurdní. Celý ten soutěžní rámec, kdy hlasují diváci, kdy vítězství následuje finanční odměna. To je komické. Říkal jsem si – hledáme básníky v tomhle postmoderním, možná tvrdě komerčním hávu, a nejspíš vítězí ten prostitut, který se nejvíc zalíbí masám. Dává tohle smysl? Připadalo mi, ze to smysl nedává. Na tom jsem nakonec postavil svůj první výstup, kdy jsem takhle vystavěl své téma a využil parafrázi Vrchlického: „Za 30 000,- šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý.“ Pak jsem varioval a tahle komická a lehce banální parafráze měla tento princip – vezmu báseň, která není moje, lásku vyměním za třicet tisíc a divákovi budu zvukomalebnou formou říkat, ať mi dá ty prachy, protože jsem nejlepší. Když se nad tím zamyslím s odstupem skoro pěti let, tak jsem čím dál více přesvědčený, že poetry slam má na víc než být jen lehce intelektuální reality show.

Každý, kdo si chce získat publikum, musí volit nějakou strategii. Dá se volit z mnoha přístupů. Jak bys definoval ten svůj, který je v ČR velmi úspěšný a díky nemuž ses stal skoro synonymem slamu?

Není to tak jednoduché. Častokrát vítězí člověk, který zvolí populistickou a lacinou notu. Oblíbený přístup v českém poetry slamu, který je považovaný za improvizační disciplínu, je, že člověk zrecykluje texty toho, kdo se objevil na pódiu před ním a nějak je vtipně parafrázuje. Často se ani nebojí sklouznout do hlubin fekálního humoru. Může za to pak získat velký počet bodů. Myslím, ze tenhle moment je neřešitelný a mnoho lidí říká, že slam bude takový, jací jsou diváci. Tomu nevěřím. Myslím, že má cenu si diváka vychovávat. Pro mě jsou momenty radosti ty, kdy v rámci času vymezeného na pódiu nepoužiji žádný laciný trik, neřeknu jediný laciný fór, a i přesto docílím vysokého počtu bodů. Za pět let, co to dělám, jsem vždycky skončil na pomyslném stupni vítězů jedna až tři. To je zarážející a sám často přemýšlím, jestli jsem tak moc lidový a podobný těm, co používají fekální humor, nebo jestli je to mými tématy. Přemýšlím, do jaké míry vůbec funguje kvalita slov a jejich montáží a do jaké míry funguje stylizace do jurodivého šílence, který se zmítá na pódiu, chrlí ze sebe slova, chytá se za vlasy a vypadá trochu jako pološílený chovanec z ústavu.

Každá sféra jednání se v čase vyvíjí a slam asi nebude stejný jako před pěti lety. Ty jsi začal s tvůrčí a kritickou parafrází podstaty slamu jako takového, tehdy jsi jako jediný improvizoval. Je tvůj slam veden nějakou záměrnou metodou?

Před pěti lety, kdy jsem vyhrál celostátní kolo, byl zrovna třetí ročník slam poetry v ČR. Ta forma se tady testovala. Možná to bude znít ješitně, ale je fakt, ze po mém výstupu chodili lidi a říkali: „Konečně jsme viděli slam poetry.“ Následně se vytvořila velká mediální bublina, že se tady konečně objevil slam. Začal jsem pozorovat, že lidi začínají „můj“ formát trochu kopírovat, protože mají pocit, ze takhle má vypadat slam poetry. To je samozřejmě nesmysl, protože slam poetry takto pevně stanovená pravidla nemá – jen se musí jednat o čistě autorský text. Nedělám ale čistou improvizaci, třicet procent je připravená kostra. Při slamu rád používám narážky na veřejné dění, politické komentáře v satirické hříčce. Sedmdesát procent tvoří improvizace, která neznamená vždycky jen to, ze bych vše vymyslel na místě, ale to, že finální montáž textu se děje v danou chvíli. Některé formulky mám předpřipraveny v hlavě už třeba několik let.

Když se ohlídneš za vývojem svých jednotlivých vystoupení, máš pocit, ze ve své improvizaci sis vyvinul vlastní v rámci slamu výsostná témata, kterými chceš sdělovat něco víc, než je jen jazyková a poetická hra? Dokážeš je zpětně odhalit jako původně nevědomé?

Nevědomí hraje velkou roli. Často používám kombinaci ich-formy a veřejného tématu. I obecné a společenské fenomény začínám sebou, jako například u dvacátého výročí 17. listopadu: „Já jsem soutěžící 17111989.“ Pokud mám touhu fenomén popsat a definovat, častokrát říkám, že to jsem já. Když mluvím o Pavlu Bémovi, říkám, že já jsem primátor, „jsem primát, jsem tvor, jsem primátor.“ Vystupuji já jako bytost versus veřejné mínění. Když jsem mluvil o setkávání lidí v rámci poetry slamu, důležité je, že je to setkání davu a ten dav funguje jako akční jednotka. Na určitý moment tří až pěti minut vyleze někdo z davu a změní polohu. Z davu může kdokoli vystoupit na pódium, k davu promluvit a pak se do něj vrátit. To „já jsem“ používám záměrně, protože to jsme v tu chvíli všichni. Když chci být kritikem fenoménu, zjišťuji, ze vždycky sklouzávám do nějakého uvědomění si svojí spoluzodpovědnosti. To se často stává tématem mých textů. Kvazi-vymezení vzniká tím, že si přiznám, že jsem to já a že na tom každou vteřinou svého života participuji.

Umožňuje ti slamová forma sdělovat něco, co bys jinak nemohl nebo si nedovolil? Působí to totiž, jako bys v něm našel něco jako ideální platformu vlastního sebevyjádření.

Nepovažuji se za nic víc než za obecního šaška. Je to role, která mi strašně vyhovuje. Kdybych chtěl být ve svém občanském životě kritikem veřejného fenoménu, potřebuji k tomu velkou erudici, kvantum argumentů. Navíc, těžko se za někým projde přes vrátnici a do očí se mu řekne „člověče, vy jste kretén a takhle to nejde“. Na pódiu v roli entertainera je to snazší. Příměr k obecnímu šaškovi říkám proto, že to vzbuzuje smích. Já chci, aby přemyšlení o závažných tématech mělo katarzi smíchem. Dvorní šašek může královi do očí jako jediný říct: „Pane králi, vy jste se zbláznil.“ Dvořani si to myslí taky, ale tuhle roli má jen šašek. Kdybych se ve svém občanském životě jako Bohdan Bláhovec vyjadřoval takhle, tak je to vlastně úplně tupé. V rámci hry na dvorního šaška je to hra, ovšem velmi bezpečná. Rizikem je, že dopad je samozřejmě omezený tím, co znamená opozice dvorního šaška – že se všichni zasmějí, ale nikdy to žádnou revoluci ani skandál nevyvolá. Lidi se pobaví, o něčem si popřemýšlí, ale vlastně je to v kategorii zábavy.


Má poetry slam potenciál někam směřovat a přetvářet se, nebo mu prorokuješ to, že vydrží několik málo let a skončí tak rychle jako mnohé fenomény populární kultury?

Já si myslím, ze je možné obojí. V momentě, kdy by se z českého poetry slamu měla stát divadelně exhibiční hra, kdy někdo někam přijde a vymyslí básničku, která v danou chvíli lidi pobaví, tak je to k ničemu. V případě poetry slamu v rámci Schengenu je budoucnost jednoduchá. Je to série autorských osobností, co člověk, to odlišný přístup a styl. Tam mi připadá, že životaschopnost je úplně stejná jako u každého uměleckého žánru. Pokud má interpret co nabízet a vytvářet, tak to vydrží. Pokud jde celkově o poetry slam, v Německu se čím dál víc blíží nějakému intelektuálnímu mainstreamu. To je dané tím, že to tam dělají stovky lidi. Tady v ČR se pořád ti etablovaní interpreti dají spočítat na prstech jedné ruky. Životaschopnost nastává v momentě, kdy se bude dít víc poetry slamu v kulturním životě, kdy nebude jen jedna česká soutěž na Flédě. A poetry slam podle mě bude takový, jací budou interpreti.

Letošní finále celostátního finále poetry slam se koná v sobotu 5. prosince v brněnském klubu Fléda od 20 hodin.

Profil:

Bohdan Bláhovec se narodil v roce 1984 v Plzni. Patří mezi průkopníky českého poetry slamu. Studuje dokumentární tvorbu na pražské FAMU. Jeho film Kdo chce zabít Ashley získal cenu za nejlepší dokumentární film na FAMUfestu 2007 a zvláštní ocenění na festivalu Finále Plzeň 2008. Zpívá v pěveckém sboru Doubravánek a spolutvoří hudebně-improvizační duo Impopaar s Klárou Doležálkovou. V minulosti intenzivně spolupracoval s kulturně-sociálním centrem Johan na divadelních představeních v rámci projektu revitalizace opuštěného plzeňského nádraží Moving Station jako herec a autor hudby.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.