Jak je již v Evropské unii tradicí, každý rok je věnován určitému tématu, kterým se chce EU hlouběji zabývat a propagovat ho navenek. Jedná se o specifický nástroj, který EU používá od roku 1983. Přibližuje jím aktivity EU občanům a často upozorňuje na současné společenské nešvary.

První Evropský rok se věnoval malým podnikům a řemeslné výrobě, ovšem ekonomická témata byla brzy vystřídána kulturními (rok hudby, rok filmu a televize apod.), sociálními (např. rok proti rasismu a xenofobii), občansko-politickými (rok místní a regionální demokracie, rok dobrovolnictví apod.) a dalšími.

Přestože můžeme vést debaty o účinnosti tohoto nástroje jak na probírané téma, tak na evropské občany, jedná se o zajímavý ukazatel evropského zájmu pro daný rok. Avšak k dnešku; s úderem Nového roku byl ukončen Evropský rok občanů (který trval, jako zatím jediný, roky dva) a takřka bez fanfár nastoupil Evropský rok rozvoje.

V dnešní době vzestupu antiintegračních nálad a požadavků na ekonomický růst se může zdát poněkud neuvážené zvolit téma, které se věnuje prostoru mimo sjednocenou Evropu, avšak EU si je v tomto směru vědoma své zodpovědnosti globálního politického hráče (viz heslo letošního evropského roku — Náš svět, naše důstojnost, naše budoucnost). Odpověď na otázku, proč je letošním tématem rozvoj, však neleží na půdě EU, nýbrž Organizace spojených národů.

V roce 2000 se totiž 189 členských států OSN (+ Vatikán a Švýcarsko) rozhodlo stanovit si v Deklaraci tisíciletí cíle, které by mohly pomoci výrazně zvýšit kvalitu života pro značnou část lidstva. Mezi cíli najdeme např. snížení extrémní chudoby, základní vzdělání pro všechny, boj s nemocemi a dětskou úmrtností apod.

↗

Je to vůbec poprvé, co se evropský rok věnuje tématu mířícímu za hranice EU. Foto PublicDomainPictures, Pixabay

Všechny tyto požadavky mají společné to, že mají být naplněny do konce letošního roku s tím, že od roku 2016 by se rozvojové aktivity měly řídit dosud nespecifikovaným (respektive nenapsaným) dokumentem. Jisté však je, že EU bude mít v tomto směru silné slovo.

Více než 50 % z celkové rozvojové pomoci pochází buď z EU jako takové, či z jednotlivých členských států. Už při podpisu Římských smluv počítali zakladatelé sjednocené Evropy s nutností podporovat méně rozvinuté státy a tato potřeba se ještě zvýšila v období dekolonializace. Pohled EU na rozvojovou pomoc se měnil i se smlouvami, které určovaly chod organizace.

Poslední velká změna byla zaznamenána se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Lisabonská smlouva deklaruje, že hlavním cílem rozvojové spolupráce je zmírnění a následné vymýcení chudoby. Rozvojová politika je brána jako zcela plnohodnotná, a již se tedy nejedná o přívěsek k zahraniční a bezpečnostní politice. V reálu to znamená, že pokud by implementace zahraniční politiky nebyla v souladu se snahou o snižování chudoby (tedy rozvojovou politikou), nebude realizována.

Podpora rozvojové politiky šla v minulém volebním období napříč frakcemi. Lidovci, liberálové, sociální demokraté a zelení hlasovali pro Evropský rok rozvoje bez zaváhání. Sjednocená levice a Severští zelení se většinově zdrželi. Vadilo jim, že by se tento rok měl odehrávat v době sociálních škrtů a že rozvojové země nejsou jen příjemcem podpory, ale jsou zároveň potencionálními novými trhy.

Kritizovali rovněž, že se Usnesení nedostatečně věnovalo genderovým otázkám. Proti byli zejména nezařazení (např. Marine Le Pen) a polovina euroskeptické frakce ECR. Z ECR nepodpořili Evropský rok pro rozvoj zástupci britské Konzervativní strany a europoslanec za ODS Ivo Strejček.

Již od počátku je jasné, že Evropský rok pro rozvoj má pod nohama více klacků, než by mu vyhovovalo. První problém spočívá v tom, že je to vůbec poprvé, co se evropský rok věnuje tématu mířícímu za hranice EU. Euroskeptikové a populisté na to budou jistě s radostí poukazovat jako na další důkaz toho, jak se EU odcizuje svým občanům, kteří řeší každodenní finanční problémy, a stará se spíše o cizince. Druhý problém je sice na jednu stranu řešením toho prvního, ale ohrožuje myšlenku celého roku.

Události v Paříži totiž ovlivnily i slavnostní zahájení Evropského roku a ze slov řečníků bylo znát, že se do popředí jejich zájmu dostává vnitřní bezpečnost EU. Představitelka evropské diplomacie Federica Mogherini mluvila o tom, jak je důležité zastavit násilí, které prohlubuje chudobu. 

Při té příležitosti uvedla: „Je suis Charlie. Věci jsou vzájemně propojeny. Výzvou naší nové Komise je interně i externě pracovat v různých odvětvích životně důležitých pro náš vlastní zájem a bezpečnost, jakož i ve prospěch zbytku světa.“ Tato slova působila na autora článku zlověstně. Navíc hrozí, že EU se bude muset zabývat územní celistvostí svých vlastních sousedů, což opět odvede pozornost od rozvojové agendy.

EU bere problematiku rozvoje velmi vážně a angažuje se v ní (nejenom finančně) s velkou vervou. Díky své rozvojové pomoci získává značné mezinárodní renomé a posiluje svoji soft power. Pro tak významnou pomoc má samozřejmě mnoho důvodů a nejedná se pouze o pocit historické odpovědnosti, ale i o snahu redukovat chudobu a její důsledky. Budu-li parafrázovat slova předsedy Evropského hospodářského a sociálního výboru Henriho Malosse, tak EU poskytuje rozvojovou pomoc i proto, aby se Středozemní moře nestávalo hřbitovem.