Chci přispět X

Jak z bryndy ven?

Igor Pleskot shrnuje situaci na Ukrajině a uvažuje nad možnými východisky. Řešení celého konfliktu se neobejde bez vyjednávání všech zúčastněných stran a nutných kompromisů.

Jak z bryndy ven – o to teď jde na Ukrajině. A to zřejmě oběma stranám, ne-li všem třem, (pokládáme-li ukrajinskou politiku za samostatného hráče). Není dnes sporu o tom, že konflikt na Ukrajině je důsledkem prosazování dvou protikladných (ale i svým způsobem tradičních), geopolitických zájmů. Stručně by je bylo možné vyjádřit na straně Spojených států: „obkličovat a omezovat“, na straně Putinova (a nejen Putinova) Ruska: „obnovit imperium“.

Je patrně nesporné, že Putinův zábor Krymu byl vyvolán obavami Ruska z ohrožení tradičního přístupu Ruska přes Černé moře do moře Středozemního, v minulosti znám jako spor o Dardanely a Bospor. (Tvrzení některých komentátorů, že zabrání Krymu nemělo strategický, ale pouze symbolický význam, se mi proto zdá být pochybené).

Ať již bereme či nebereme tvrzení o ústních, či podobných dohodách z počátku devadesátých let o mezích rozšiřování NATO mezi USA a Sovětským svazem před jeho rozpadem, je jasné, že hranice NATO se v období, než došlo k putinovské konsolidaci posovětského Ruska, posunula na východ.

Obavy z dalšího posunu vlivu NATO – podle mého daleko méně ze symbolických důvodů „Kyjeva – matičky Rusi“, i když v pocitech Rusů to hraje svou roli. Obavy z rozšíření vlivu, či dokonce hranic NATO na Ukrajinu vedly Putina k „obranné“ reakci – podpoře separatistů. Je otázkou, zda v této situaci dnes pomýšlel, či pomýšlí, na skutečný zábor Ukrajiny.

Konstatování těchto skutečností však rozhodně neznamená, že tato situace nezvyšuje pocit ohrožení, zvláště silný – díky historickým zkušenostem – u pobaltských států a u Polska. Ona je signálem ohrožení i pro nás. To v duchu teze z šedesátého osmého: „Nas něinteresirujet vaša ideologia, nas interesirujet vaše teritorium“, řečené v osobním rozhovoru jedním z pracovníků tehdy sovětského vyslanectví v Praze.


Obavy z rozšíření vlivu, či dokonce hranic NATO na Ukrajinu vedly Putina k „obranné“ reakci. Foto en.wikipedia.org

Je proto zcela nelogické, když z oprávněné kritiky politiky USA a též (ve vleku?) EU, někteří kritici docházejí až k adorování Putina a jeho politiky. Úplně směšné jsou pak postoje některých příslušníků levice, které jen o chlup hraničí se socializující charakteristikou Putinová Ruska. Ano, tato politika je imperiálním dědictvím sovětského Ruska, které bylo opět dědicem imperiální politiky carského Ruska. Jenže to žádný socialismus nikdy nebyl.

Mimochodem stejně hloupé je rovnítko Putin – Hitler, ba i Putin – Stalin. Putinův režim je autokratický, nikoliv totalitární.

Pocit našeho ohrožení (což víceméně platí pro celou Evropu), by se měl odrazit nejen a asi ne především v růstu podílu HDP na výzbroj, ale hlavně v posilování vědomí a pozitivní účasti občanů na obraně. Zde nejde o iluzi vítězného odporu ve válečném střetnutí, je ale žádoucí vědět, že národu, který je ochoten a připraven se bránit, přispějí na pomoc sousedé a spojenci spíše než tomu, „který čeká, že přijdou Američané“!

Současná situace má patový charakter. Válečné hrozby mají v době stále potencionálního „superkillu“ spíše symbolicky nátlakový charakter, zvyšují však napětí a roli možného náhodného faktoru. Sankce sice působí a vyvolávají potíže v ruské ekonomice, ale z velké části pád rublu vyvolal spíše prudký pokles cen ropy, než sankce samotné.

Přitom je velmi problematické, že by v dohledné době otřásly Putinovou domácí oblibou. O jejich dlouhodobém nasazení velmi pochybuji, neboť poškozují ekonomiku „autorských“ zemí – především evropských.

Cesta ven z „této bryndy“ je jediná. Spočívá ve vyjednávání všech zúčastněných stran jak domácích – ukrajinských, tak zahraničních – tedy USA a EU na jedné straně a Ruska na straně druhé. Je to i naším zájmem, zájmem České republiky. Naději dávají náznaky americké politiky i Putinovy výroky. Ovšem jednání bude velmi obtížné nejen z věcného hlediska, ale rovněž proto, že všem účastníkům půjde také o to „neztratit tvář“.

Ve srovnání se situací „před“ a nyní do hry vstoupil faktor Majdanu, který spolu s následujícím konfliktem s proruskými separatisty nejen prudce zvýšil ukrajinské národní vědomí a prohloubil či vykopal nacionalistické předsudky Ukrajinců i Rusů. Posílená vlna nacionalismu spojuje velmi různorodé proudy v celé hraničící oblasti dnešní Evropy. To bude ztěžovat vyjednávání, které se nemůže vyhnout kompromisům.

Pro rok 2015 jest si přáti tedy klidnějšího a pragmatičtějšího, racionálnějšího přístupu, bez senzačních informací a extrémních hodnocení a postojů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.