Vynucená solidarita

Saša Uhlová

Rozhovor patronky paterčat Kláry Vítkové-Rulíkové odhalil slabinu v uvažování části veřejnosti. Solidarita, na které je naše společnost postavená, představuje pro mnohé nepříjemnou zátěž.

Rozhovor, který poskytla Klára Vítková-Rulíková o svém působení v rodině paterčat, by se dal analyzovat z mnoha hledisek. Zpovídaná v něm vyzrazuje mnohé o sobě, i o svém přístupu a míře své profesionality.

Odpustím si rozbor romských tradic a vztahu k ohřívanému jídlu, coby rituálně nečisté krmi, protože ještě smutnější než samotný rozhovor je skutečnost, že na sociálních sítích i jinde na internetu lidé zcela vážně řeší nejen to, že Rulíková překročila své kompetence, ale i samotný obsah rozhovoru, a to nikoli jen z hlediska jejího profesního selhání. Dohadují se o tom, jestli by rodina neměla rozpékat včerejší rohlíky, jestli lidé, kteří dostávají (tak jako všichni rodiče) pomoc od státu, mají právo na to vychovávat děti podle sebe, vyhazovat jídlo a rozebírají povahové vlastnosti jednotlivých aktérů, kterým přidávají oblíbená znaménka plus a mínus. Normálně tu rodinou drbou do všech detailů a tváří se u toho, že vedou seriózní diskuzi.

Pocit, že přesně vědí, o co jde, a že tudíž nepracujeme jako jindy jen s modelovým příkladem a hypotézami, jim dodává televizní pořad o rodině. Přemýšlím, jaký pořad by vznikl v mé vlastní rodině, která je v mnohem snadnější situaci, protože vychováváme jen čtyři děti, narozené navíc v rozestupu šestnácti let. Mohl by to být příběh o tom, že jsem puťka domácí, která má despotického manžela a rozmazluje své děti.

Nebo by to mohl být obraz rodiny, které vládnu coby panovačná a hysterická žena, manžel je pod pantoflem a na rozdíl ode mě má rozum. Jako rodiče bychom mohli také svorně vystupovat jako příliš liberální a benevolentní, nebo také moc striktní a drsní k dětem. Možností je mnoho, záleží na tom, jak by se materiál sestříhal. Pokud by snad někdo chtěl stvořit dokumentární film, u kterého by se diváci ukousali nudou, mohli bychom z toho vyjít jako milující se manželé, kteří se spravedlivě dělí o povinnosti, vztahy v rodině jsou harmonické, děti vychovávají láskyplně, ale dávají jim přitom jasné hranice.

Diváci získali dojem, že o rodině všechno vědí. Foto repro DR z filmu Paterčata

Nejen ti, co mají více dětí a tráví s nimi veškerý čas, ale i všichni ostatní, mohou popustit uzdu své fantazii, a představit si, jak snadné by bylo ze střípků jejich života vytvořit nějaký obraz. Proto si nemyslím, že diváci mají skutečný vhled do života rodiny, ale stejně jako jindy pracujeme stále jen s hypotézami. To by ani tak nevadilo, lidem je zřejmě vlastní přemýšlet o druhých a rozebírat je, i když z definice nemohou znát celou realitu, kdyby to neukazovalo tak nelichotivý obraz těch, kteří mají potřebu rodinu řešit.

V diskuzích je hojně zastoupený názor, že rodina nemá právo vychovávat děti podle sebe a chovat se podle svých zvyků, protože pobírá pomoc od státu. Překvapivě zhusta propagovaný lidmi, kteří mají plnou hubu svobody. Znamená to tedy, že každá rodina, která pobírá rodičovský příspěvek, podléhá kontrole? Nebo snad jen ti, které stát dorovnává do životního minima? A skutečnost, že před tím odváděli daně, v tom hraje nějakou roli? Budeme počítat, kdo co dal do společného a kdo si kolik vzal? Či snad dočasná ztráta svobody žít si podle svého přirozeně patří k období, ve kterém zrovna rodina využívá solidárního systému?

Opravdu chceme žít ve světě, kde budeme podléhat pravidlům, které nám bude vnucovat úředník, coby zástupce státu, protože si myslí, že jsou lepší než ta naše? Anebo je tato neschopnost nechat druhé žít způsobená hlubokým přesvědčením, že „my se o sebe dokážeme postarat a nám by se to stát nemohlo“?

Skutečně se zdá, že mnohým lidem by se nemohlo narodit více dětí, nebo dítě nemocné či handicapované, nikdy by nemohli onemocnět, přijít o práci, dostat se do nečekané situace. Pokud jsou o tom skutečně přesvědčeni, začínám chápat, že solidární systém, na kterém je naše společnost postavená, nepovažují ve skutečnosti za solidaritu. To, že se solidarizují lidé v produktivním věku s dětmi a starými lidmi, zdraví s nemocnými, bohatší s chudšími, pracující s těmi, kteří práci nemají, jsem vždy považovala za přirozené a správné. A nerozuměla jsem tomu, proč to některým lidem vadí.

Teď už tomu snad konečně rozumím. Vadí jim to, protože si neumí představit, že by jim solidární systém umožnil přežít situaci, kterou by sami svými vlastními prostředky vyřešit nedokázali. O tom by se měla vést vážná společenská debata. Protože třeba já ve společnosti, kde by pro mě každá nečekaná situace znamenala pád na samotné dno, nebo nedůstojnou existenci, při které bych podléhala tvrdé kontrole, žít nechci. Vy ano?