Chci přispět X

Chvála fundamentalismu

Může mít fundamentalismus také svoji pozitivní stránku? Důsledně pojatý liberalismus je problematický svým relativismem. Vede k závěru, že objektivně neexistuje naprosto nic, co by mohlo vést k vítězství jedné strany sporu nad druhou.

V rámci diskuse pod textem „Jsme všichni fundamentalisté?“ se vynořil jeden názor, který se zdál být v naprostém rozporu nejen se základní intencí oné úvahy, nýbrž i se všeobecným přesvědčením.

Jestliže se zde totiž jednalo v prvé řadě o to, odhalit kořeny fundamentalismu – tedy onoho zarytého, nezviklatelného, vůči všem racionálním argumentům imunního přesvědčení o neomylnosti vlastních soudů a představ, pak se jevil skutečně být nemálo nečekaný názor vyjádřený Jiřím Vyleťalem, že fundamentalismus může mít také svou pozitivní stránku.

A přesto, je tomu skutečně tak. Jako snad všechno ostatní v našem životě a světě, i tato věc má ne pouze jednu, nýbrž dvě strany. Podívejme se tedy poněkud blíže na tu druhou, skrytou a poněkud nečekanou stránku onoho fenoménu zvaného fundamentalismus.

Jak totiž zcela legitimně poukázal Jiří Vyleťal, jsou prostě případy, kdy jsme nejen oprávněni, nýbrž vlastně i povinni stát za nepochybnou pravdou s celým svým přesvědčením, s plným vnitřním zaujetím, pevně a neúhybně.


Ježíš byl zapálený kazatel, který ze všech svých sil bojoval za to, co mu bylo nezpochybnitelnou, zjevenou pravdou. Foto en.wikipedia.org

Takovýto postulát ovšem zásadně odporuje v současné době dominujícímu kánonu o demokratickém liberalismu, podle kterého je nepřípustné stavět jakoukoli individuální pravdu nad ostatní. Všechny pravdy, všechny názory mají mít stejná práva, a tedy i stejnou váhu.

Problematickou stránkou tohoto liberalismu je ovšem jeho relativismus; v naprosto důsledném pojetí by musel vést k závěru, že objektivně neexistuje naprosto nic, co by ve sporu, ve střetu protichůdných názorů mohlo vést k jakémukoli konečnému výsledku, k vítězství jedné strany sporu nad druhou.

Každý má svaté právo zastávat svůj vlastní názor, a to až donekonečna. Fakticky by v tom případě bylo možno předem rezignovat na jakékoli diskuse, na jakékoli projednávání aktuálních témat ve společenském dialogu, neboť by bylo předem jasné a zřejmé, že tyto věčné diskuse nikam nepovedou.

Z tohoto důvodu demokratický liberalismus do svého konceptu svobodného veřejného dialogu implantuje ještě jeden dodatečný element: o vítězství v tomto veřejném disputu má rozhodovat pouze a výhradně „síla argumentů“.

Takto předestřeno to ovšem působí velice přesvědčivě, útěšně a ušlechtile: ve svobodném dialogu všech se všemi není nikdo nikomu nadřazen, rozhoduje pouze síla a přesvědčivost argumentů.

Jenže, jak jsem ukázal právě v onom textu „Jsme všichni fundamentalisté?“, ta údajná síla argumentů, na které stojí tento demokraticko-liberalistický model, je ve skutečnosti naprostá fikce. Přesvědčit názorového protivníka, donutit ho k zásadní proměně jeho osobních světonázorových přesvědčení – to je věc prakticky nemožná, ke které může docházet jenom za zcela výjimečných okolností.

To co v realitě oné veřejné diskuse tedy zůstává, je fakticky onen bezcílný, bezobsažný relativismus, kdy se nakonec určité názory a modely řešení prosazují nikoli snad proto, že by na jejich straně stála síla racionálně, logicky kvalitnějších argumentů, nýbrž prostě proto, že za nimi stojí většinové reálné síly. Nerozhodují argumenty; rozhoduje holá fakticita věcných tlaků a skupinových zájmů.

Právě proti takovémuto intelektuálnímu relativismu, zakrývajícímu přízemní charakter reálných (politických) motivací, se staví onen postoj, že za hlubší poznanou pravdou je nutno stát s plným přesvědčením, neúhybně a neotřesitelně, a když je nezbytné, tak třeba i v zápase proti všem.

Nežli bychom předčasně takovýto postoj odvrhli jako ryzí ukázku sebestředné názorové arogance, zkusme si položit otázku: co třeba takový Ježíš Kristus? Byl on snad nějakým takovým demokratickým relativistou, který by paušálně všem svým názorovým oponentům, všem těm formalistickým zákoníkům a zkostnatělým tradicionalistům přiznal právo na jejich vlastní pravdu?

Ježíš nebyl liberál

Nebyl právě tento Ježíš sám vyhraněným „fundamentalistou“, který s nejhlubším vnitřním přesvědčením hlásal, kázal a prosazoval právě jenom to své vlastní pojetí pravdy, pravého žití? Z hlediska čistě formálního by skutečně nebyl možný jiný závěr, jiný soud, nežli že tento Zvěstovatel skutečně nebyl ničím a nikým jiným, nežli – zcela klasickým fundamentalistou!

A přece... Přece nikdo kromě (fundamentalistických!) ateistů nemůže pochybovat o tom, že právě tento Ježíš vnesl do světa lidí zcela nový element, zcela nový rozměr mravní i duchovní existence, kterým natrvalo ovlivnil charakter společnosti, kultury i duchovní sebereflexe na celé západní polokouli naší planety.

A připomeňme si ještě jednou: tohoto účinku by nikdy nedosáhl, kdyby byl jakýmsi „liberálem“, pro kterého jedna pravda váží stejně tolik jako pravda druhá, a kdy každý má naprosté právo setrvávat na vlastním přesvědčení, lhostejno jak omezené a zaostalé toto přesvědčení je.

Ježíš nebyl liberál; Ježíš byl zapálený kazatel, který ze všech svých sil bojoval za to, co mu bylo nezpochybnitelnou, zjevenou pravdou – a bojoval s celým svým zaujetím proti všem, kteří zastávali názory, postoje a přesvědčení, které byly zakořeněny ještě ve starém, vývojově nižším pojetí spirituality a mravnosti.

Takže, přiznejme a uvědomme si: opravdový, zásadní pokrok – jak na poli společenském, tak na poli duchovním, tak i na poli ryze vědeckém vzniká výhradně tím způsobem, že se někdo postaví proti panujícímu přesvědčení naprosté většiny, a začne svou novou ideu prosazovat s tím nejhlubším niterným zaujetím. A u tohoto svého vnitřního přesvědčení nehledí napravo nalevo, a slovo „názorová tolerance“ prostě škrtne ze svého slovníku.

Kdo si je absolutně jistý platností své pravdy, ten nemůže dopustit její relativizaci, její rozdrobení pod útoky názorů jiných, které vycházejí buďto z nevědomosti, anebo – v lepším případě – jsou setrvávajícím projevem starých, přežívajících časů.

Takže, potud dobře. Teď se nám tu ale nevyhnutelně staví, respektive obnovuje onen věčný problém: jak poznat, že zrovna tento fundamentalista je ten pravý? Jak poznat, že ten, kdo zde stojí a svůj názor, svou vizi prosazuje jako tu jedině správnou a platnou pravdu – jak poznat, že právě ta jeho vize je ta pravá, že on se sice navenek chová jako všichni ostatní fundamentalisté, ale co ho od nich odlišuje, je to, že právě on opravdu dokázal objevit nějakou novou, hlubší dimenzi našeho světa?

Pravda se musí hledat
Nedá se nic dělat, ale odpověď na tuto otázku nebude znít příliš útěšně: takovouto jistotu nebudeme mít nikdy. Neexistuje žádné absolutně jasné a platné kritérium, podle kterého by bylo možno určit a rozhodnout, kdo je pravý a legitimní zvěstovatel nových pravd, a kdo je jenom zatvrzelým fundamentalistou slepě prosazujícím svá vlastní osobní přesvědčení.

A přece... A přece existuje jeden moment, jeden charakterový rys, ve kterém si zatvrzelý fundamentalista a onen pravý hlasatel nových pravd nikdy nebudou ani v nejmenším podobni, a podle kterého je možno je nakonec zcela spolehlivě odlišit.

Vraťme se ještě jednou k Ježíšovi. Zprávy z jeho dětských let o něm prozrazují, že už při studiu tóry nad jiné vynikal svým zájmem, svou bystrostí ducha. A pak je znám ze svého veřejného působení, tedy z let své dospělosti. Ale zůstává otevřena otázka: a co bylo mezi tím? Co dělal, čím se zabýval tento mladý Jošua z Nazaretu? Proč nezačal se svým kázáním, se zvěstováním své zjevené pravdy už mnohem dříve? Odpověď nemůže znít jinak nežli že: Ježíš hledal.

Ježíš svou novou pravdu tvořil, tím že ji skládal z malých střípků rozpoznání, a neustále přitom musel zápasit jak s pochybnostmi a nedůvěrou svého okolí polapeného ve starých jistotách, tak ale především – s vlastními sebepochybnostmi! S vlastními mučivými pochybnostmi, jestli opravdu on je tím, kdo má zvěstovat novou pravdu, jestli ta jeho pravda je opravdu natolik velká, že v jejím jménu může vyhlásit boj celé té falanze starých pravd náboženských tradicionalistů...

A jestliže se pak přece jenom odvážil nastoupit svou cestu, pak jenom proto, že jeho pravda byla podložená, byla posílena všemi těmi jeho nekonečnými vnitřními boji s jeho vlastními sebepochybnostmi, kdy stokrát a po sto prvé prošel všemi možnými protiargumenty, znovu a znovu své pravdy prozkoumal a prozkoušel ze všech stran.

Tohle a právě tohle je to, co skutečného zvěstovatele nové pravdy zásadně a naprosto odlišuje od pouhého fundamentalistického zastánce té či oné polopravdy: ten první má svou vizi založenou na věčném boji s vlastními sebepochybnostmi, zatímco ten druhý nepochybuje nikdy. Ten druhý, ten „fundamentalistický fundamentalista“, ten prostě ví všechno jednou provždy, a připustit i ty sebenepatrnější pochybnosti o absolutním nároku svého přesvědčení mu nikdy nepřijde na mysl.

Toho pravého posla nových pravd, nových myšlenek je vždycky možno poznat podle toho, že si musí neustále znovu a znovu hledat cestu mezi jistotou svého poslání, a mezi vlastními pochybnostmi o tom, jestli na své cestě hledání dospěl už dostatečně daleko.

A co si myslíte vy? Diskuse (26 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Velmi rád souhlasím a dovolil bych si pár slov doplnit Úterý, 6.Ledna 2015, 21:29:34

Ano, myšlenku, že Ježíš hledal, zvažoval a teprve pak nabyl jistoty, že bude hlásat pravdu, lze jistě přijmout. Nezapomeňme, že na kříži, o němž Ježíš věděl, že je vstupní branou k jeho vítězství nad vším zlem a že tento kříž neznamená jeho konec, zapochyboval dokonce o Bohu Otci a jeho pravdivosti se slovy „Bože můj, Bože můj proč jsi mne opustil“.

Chtěl bych však zdůraznit ještě jeden zdroj Ježíšova přesvědčení o pravdivosti jeho slov a oprávněnosti jeho konání. Ježíš přece přišel na zem, aby plnil vůli Boha Otce. Tedy toho, kdo stvořil tento svět, kdo zná všechny jeho zákonitosti, kdo zná budoucnost a kdo je pravdou samotnou i jejím zdrojem.

Ježíšova jistota – pomineme-li jeho zaváhání na kříži, které ostatně svědčí o opravdovosti Ježíšova lidství – vychází z jeho spojení s Otcem. Nikoliv z vlastní neomylnosti na způsob fanatismu či fundamentalismu, jejímž zdrojem se cítí být subjekt sám o sobě, bez vztahu k čemukoliv dalšímu, neřku-li k Bohu.

Znát pravdu, pravdu, pro jejíž prosazení nemusím (ba nesmím!) fundamentalisticky tlouci pěstí do stolu a pronásledovat oponenty, nakonec znamená znát vůli Boží. Znamená to také stále a znovu se tázat, jak by se můj názor líbil Bohu.

Proto se musíme ptát po vůli Boží, chceme-li budovat svět dobrý. A proto se také musíme učit křesťanství, abychom Boží vůli vůbec mohli rozpoznat. Vkládat důvěru v lidi, kteří o Bohu málo vědí, čekat spásná řešení v konceptech, které vycházejí jen z lidských tužeb, a myslet si, že bez Božího řádu uspořádáme spravedlivý řád lidský, je pošetilost. Bláznovství, od něhož nelze čekat nic jiného, než věčné bloudění.

S přáním všeho dobrého, Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 7.Ledna 2015, 07:24:4

Myslím, že k pravdě se příliš nehodí přivlastňovací zájmeno, takže mluvit o jakékoliv "své" pravdě asi není vhodné. Pouze o svém názoru. Ale na druhé straně - každý může být pravdivý, pokud říká to, co si opravdu myslí, tedy pokud vyjadřuje svůj skutečný názor, protože tím říká pravdu o sobě. Docela by mě zajímalo, zda skalní zastánci svých "nevyvratitelných" názorů opravdu říkají to, o čem jsou přesvědčeni. Už jsem se setkala s tím, že někteří lidé si o určitém problému nemyslí vůbec nic, a přesto skálopevně trvají na nějakém názoru.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zjevená pravda anebo všechno je relativní... Středa, 7.Ledna 2015, 13:15:23

Tak nějak to skoro vypadá, jako bych na dané téma musel napsat ještě třetí pokračování.

Jestliže v prvním textu se jednalo o to, rozebrat kořeny sklonu k neotřesitelnému prosazování vlastních názorů a přesvědčení u každého z nás (a jednalo se tedy o argumentaci ryze p r o t i fenoménu fundamentalismu), pak tento druhý text je ovšem argumentací proti přílišnému relativismu, a tedy přiznání jistého oprávnění i onomu plnému přesvědčení o vlastní pravdě. (Za podmínky ovšem, že toto přesvědčení je podloženo opravdovým vlastním hledáním, nevyhnutelně spojeným s trýznivými sebepochybnostmi.)

A zdá se, jako by byl zapotřebí ještě třetí krok (ve smyslu dialektické syntézy), kde by se ještě zřetelněji tématizoval ten moment nezbytnosti neustálého kolísání mezi jistotou a pochybnostmi.

K tomu Ježíšovi: tam je ovšem velice zásadní problém v tom, když se Ježíš apriori pojme jako "Boží Syn", a to sice v doslovném smyslu. Za takovýchto okolností jakékoli pochybnosti o jeho pravdě pozbývají automaticky smyslu. Boží Syn má přece bez dalšího svou vlastní "přímou linku" k Boží pravdě, a nemá už zapotřebí ještě cokoli hledat, tím méně trápit se nějakými - v daném případě zbytečnými - pochybnostmi.

K tomu označení "Boží Syn" ohledně Ježíše je nutno podotknout tolik, že naprosto a vůbec není jasné a jisté, do jaké míry by se za něj pokládal on sám. Totiž v tom exkluzivním, čistě osobním smyslu. K tomu je nutno ještě uvést, že termín "Boží syn" byl už před zrozením Ježíše v judaismu víceméně běžně frekventován; ovšem nikoli v onom osobním (či až vysloveně fyzickém) smyslu, nýbrž ve smyslu ryze spirituálním. Zhruba řečeno v tom smyslu, že "jsme přece všichni děti boží".

Tady není místo pro to, vést nějaké specifické teologické debaty. V dané souvislosti se jedná o to: skutečnost že v - psané - Bibli (respektive Novém zákoně) je Ježíš označován za Božího Syna, ještě zdaleka neznamená, že on by byl ve své r e á l n é, tedy ryze pozemské existenci ušetřen nutnosti projít celou tou cestou hledání pravdy tohoto světa, jejího očišťování od falešných, nepravých, podmíněných náhledů a přesvědčení.

Pro srovnání, uvědomme si, že přesně takovou cestou musel projít třeba i takový Buddha, svým původem "obyčejný" princ, v každém případě víceméně "normální" člověk, bez božského původu.

Ale i on zažil ten proslulý okamžik "osvícení", kdy náhle získal naprostou jistotu, že právě ten jeho náhled je ten jedině pravý, ten jedině spásný.

A přitom ten jeho způsob spirituality se - přes mnohé styčné body - přece jenom podstatně liší od toho Kristova. Za použití pravidel formální logiky by se tedy muselo jevit zřejmým, že pravdu - totiž tu úplnou, konečnou, absolutní pravdu - může mít nakonec jenom jeden jediný z oněch dvou.

A - kdo nám tento spor rozhodne? Máme rozhodnout ve prospěch Ježíše - jenom proto, že v Novém zákoně (který byl sepsán až řadu desetiletí po jeho smrti, a žádný z jeho autorů samotného Ježíše nikdy nespatřil) se opakovaně vyskytuje tvrzení o jeho "božském původu"?

Nedá se nic dělat, ale ten postulát o tom, že cesta ke skutečné pravdě vede jenom přes neustálé pochybnosti, musí stejnou měrou platit i tady.

Nicméně, ten poukaz pana Vyleťala o té nadřazené "Boží pravdě" není v jistém smyslu opravdu tak docela marný.

Jde o to, že on je skutečně velice zásadní rozdíl mezi "pravdou", která klouže jenom po povrchu věcí, a mezi takovou, která má takovou hloubku, že se dotýká jak těch nejhlubších rovin našeho - duševního a duchovního - bytí, stejně tak jako stoupá k těm nejvyšším sférám kosmického bytí vůbec.

Ježíš bezpochyby do svých rukou uchopil právě takovouto vyšší, "kosmickou" pravdu; a stejně tak ji uchopil - svým vlastním způsobem - i zmíněný Buddha, nebo také "prorok" Mohamed, anebo ale zase jiným způsobem třeba antický myslitel Platón.

Ti všichni mířili různými cestami nakonec k jednomu společnému cíli; a je na nás - nakolik je to vůbec možné - za všemi těmi různými cestami nacházet ten jediný centrální bod. Anebo se mu alespoň přibližovat. V každé době je nutno tuto cestu nacházet znovu a znovu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čí syn? Středa, 7.Ledna 2015, 13:18:41

K tomu je nutno ještě připojit, že Ježíš sám se za "Božího Syna" nikdy neprohlásil; přesně naopak, když mluvil o sobě, vždy jako jenom o "Synu člověka".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Exkluzivní pravda? Středa, 7.Ledna 2015, 13:46:42

K poznámce paní Hájkové, do jaké míry je vůbec přípustné používat výrok o "své" pravdě. A že přivlastňovat si pravdu se vůbec nehodí.

To mi připomnělo jeden už velmi dávný zážitek, v jednom moravském vinném sklípku, jehož majitel - už postarší pán - byl studovaný právník.

A byl to takový dost typický ryzí, jadrný (jižní) Moravan, který svou moravskou rozšafnost spojil se svým exkluzivním vzděláním, aby s plným vnitřním přesvědčením mohl sdělovat své náhledy na tento svět. A ke konci večera přišla řeč i na otázku pravdy; a úplně na závěr jsem ho tak trochu přepadl s celou kaskádou otázek, c o je to tedy vlastně ta pravda, jak ji poznat a jak ji dokázat?

On byl v tu chvíli zjevně přece jenom poněkud vyveden z konceptu svého jasného, neotřesitelného názoru na chod tohoto světa; ale pak mě poukázal na to, že přece "každý tvor na této zemi má svou pravdu, třeba i takový mravenec který tu leze po zemi má svou pravdu".

Tož tedy: ono na tom opravdu něco bude. I když se mi to tehdy v té chvíli zdálo být spíše úhybem, (pseudo)argumentem z nouze; přece jenom se zdá, že všechno co existuje má jednu hodně velkou pravdu už a jenom právě v tom, že v sobě nese, ztělesňuje právě ten moment existence jako takový.

Pokud bychom se opět vrátili ke křesťanskému pohledu na svět, pak je tomu tak, že každý - i ten nejnepatrnější - tvoreček v sobě nese a svou existencí vyjadřuje zázrak Stvoření.

Pokud bychom totéž chtěli vyjádřit poněkud filozofičtěji, pak se můžeme obrátit k Platónovi, k jeho modelu nehmotných "idejí", které stejně tak tvoří tu pravou podstatu jakékoli - a to i té zdánlivě nejnižší - jsoucí věci.

A do třetice si můžeme ocitovat Hegela, pro tentokrát druhou půlvětu jeho slavného výroku, že "co je skutečné, to je pravdivé".

Tento jeho výrok byl svého času velice kontroverzně diskutován, především v politickém smyslu: má to snad znamenat, že tedy všechno na tomto světě - a tedy i to, co svou nevědomostí a omezeností způsobil člověk, čili i evidentně špatné státy - že to všechno má být "pravdou", jenom proto že to tady nějak existuje?

Ovšem, Hegel velice zásadně a ostře rozlišoval mezi tím, co je p r a v o u, skutečnou existencí - a mezi tím, co existuje jenom tak nějak zbytkově, nahodile, co je svým způsobem jenom jakýmsi "odpadem dějin".

Takže se zdá, že tu nakonec máme dvojí pohled na to, že každý má "svou" pravdu: ano, na jedné straně opravdu každý tvor (a tedy i každý člověk) má svou vlastní pravdu, právě tím že ztělesňuje tu Velkou kosmickou pravdu Bytí vůbec; ale na straně druhé je velice snadné se od této Velké pravdy bytí odchýlit, ve svém konkrétním jednání a ve svých osobních názorech, a naopak je velmi obtížné se s onou Velkou pravdou potkat, sloučit se s ní v jedno.

Takže, to celé jednou větou: ano, každý má opravdu svou pravdu; ale to ještě zdaleka neznamená, že pravda každého by byla v plném smyslu pravdou pravou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 8.Ledna 2015, 07:48:50

Jeden antický filosof (jméno si nevybavím) kdysi napsal, že kdyby zvířata měla rozum a chovala se podobně jako lidé, měla by také bohy, kteří by se jim tělesným vzhledem podobali.
Když to tak člověk vezme, tak oni se ti bohové v průběhu vývoje lidem podobali i jinak než tělesným vzhledem. Nejenom jejich vnější podoba, ale i jejich vlastnosti závisely a závisí na stupni vývoje lidské společnosti i jednotlivců a na jejich vlastnostech. Přestože bohové byli lidským výtvorem, jejich moc nad lidmi byla reálná. Sice se už ve starověku vědělo, že „veliká je moc bohů, když v ně lidé věří, ale na ty, kdo nevěří, se moc bohů nevztahuje“ (jak napsal Sinuhet), jenomže čím dál tím častěji se ukazuje, že následky něčí víry se bohužel vztahují i na ty nevěřící. Co je nám při tom platné, že podle Hegela je něco "odpadem dějin" a tudíž to z jeho hlediska není skutečné a pravdivé, v případě, když se to stane materiální silou?
Zajímavý článek o náboženství je v Literárkách:
http://www.literarky.cz/komentare/ostatni/19020--kocovina-nebo-metanoia

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bůh - lidský výtvor? Čtvrtek, 8.Ledna 2015, 14:06:38

No, paní Hájková, v každém případě díky za ten link, je to opravdu velice zajímavé téma.

Ta kontroverze oněch dvou autorů (Vyšohlíd kontra Funda) nám prakticky v krystalicky jasné podobě dokumentuje právě střet dvou "fundamentalismů" - a to dokonce, nutno doplnit, dvou "legitimních fundamentalismů".

Je to totiž právě ten případ, kdy každá z obou stran má svou vlastní pravdu; ale nadto ještě více, každá z obou stran má opravdu v podstatě naprosto legitimní důvody pro to, domnívat se, že má - právě ona a jedině ona - pravdu c e l o u.

Pohleďme na onu záležitost poněkud blíže, jedná se opravdu o klíčový moment charakteru lidského poznání, respektive lidského vztahování se ke světu vůbec.

Napřed O. A. Funda: jeho racionalisticko-kritický vztah k náboženství (respektive konkrétně ke křesťanství) je bezpochyby naprosto oprávněný. Z objektivně-racionalistického hlediska se náboženství skutečně nejeví ničím jiným, nežli jenom ryzím v ý t v o r e m člověka, obrazem který si člověk vytvořil, aby v něm nahlížel a prožíval niterné roviny své vlastní existence. Tyto - křesťanské - obrazy jsou z tohoto pohledu tedy skutečně jenom m ý t e m, fiktivním výjevem, který ztrácí svou účinnost a svou platnost spolu s tím, jak se lidská společnost rozvíjí k pokročilejším, tedy racionálnějším formám své vlastní existence.

Připomeňme pro pořádek, že Funda není nějakým tuctovým, povrchním, fundamentalistickým ateistou - on plně uznává nezastupitelný příspěvek křesťanství pro civilizační, sociální a humánní vývoj (evropské) společnosti.

A Funda má dokonce plnou pravdu i v tom, že křesťanství nemůže mít skutečnou budoucnost, dokud se nedokáže kriticky vypořádat právě s oněmi svými mýty z minulosti, které jsou z hlediska střízlivého ratia prostě nadále neudržitelné.

Takže, až potud by se opravdu mohlo zdát a jevit, že onen náhled "kritického racionalisty" Fundy je opravdu ten jedině správný, jedině legitimní za éry v nové době se prosazujícího racionalismu.

Kdyby... Kdyby tady nebylo jedno velké kdyby. Totiž v těch chvílích, kdy Funda musí nabídnout svou vlastní alternativní koncepci k náboženství. A tady se Funda může jakkoli zaníceně odvolávat na jakýsi novodobý "racionalistický humanismus", který prý má tu potenci zakládat smysl lidské existence neméně nežli to dokázala dosavadní náboženství - jeho ujišťování působí hluše, prázdně, sterilně. Jsou to všechno pouhá u j i š ť o v á n í o tom, že i racionalismus ze sebe dokáže vyprodukovat nějaký vyšší smysl lidské existence - ale není tu znát a cítit naprosto nic, co by mohlo jakýmkoli způsobem skutečně oslovit duši člověka. Duši člověka, toto skutečné mystérium, v nekonečných hlubinách jejího sebeprožívání, ale ani v nekonečných výšinách jejího dotýkání se běhu samotného Univerza.

Tady se dokonale ukazuje, jak pouhou z n a l o s t í něčeho ještě zdaleka není možno r e p r o d u k o v a t totéž v jeho vlastní, originální jsoucnosti. Funda například - a to naprosto v pozitivním smyslu - zmiňuje křesťanství poselství lásky; ale v jeho podání se to jeví v podstatě stejně tak, jako když o lásce pojednává příručka klinické psychologie. Zkrátka, je to sice tak nějakým způsobem pravda - ale v žádném případě to není ta věc sama, v tom nejvlastnějším smyslu, který znamená pro samotného člověka.

Jednou větou: racionalistickou analýzou náboženství je samozřejmě mnoho projednávat - z neutrálního a objektivního hlediska - mnohé aspekty náboženství, které ono samo projednávat, ba dokonce ani přiznat nemůže, protože je uchyceno ve svém mýtu; ale na straně druhé, tento studený racionalismus nikdy nemůže postihnout ten nejniternější prožitek, který spiritualita může poskytnout lidské bytosti.

A pohleďme ještě na druhý pramen, na druhý zdroj náboženského způsobu nazírání světa. Doposud byla řeč především o schopnosti zprostředkovat smysl lidské existence; ale - jak už bylo také krátce zmíněno - náboženský obraz světa má ještě tu jedinečnou schopnost, člověka a jeho osud pojímat na pozadí existence, jsoucnosti celého univerza.

Pozitivní věda, fyzika může kosmos pouze analyzovat, rozebrat na jednotlivé součástky; z tohoto hlediska je univerzum v podstatě jenom suma prakticky mrtvých (i když se pohybujících) fyzikálních částic. Oproti tomu stojí ale pohled - ani ne specificky náboženský, nýbrž obecněji metafyzický, kdy celé univerzum je chápáno jako inkarnace respektive realizace n e h m o t n ý c h daností v y š š í h o řádu. Tento "vyšší řád" má vždy co dělat s ideou d o k o n a l o s t i - tedy něčeho, co je zde objektivně dané, co je obsaženo už v nejhlubších základech existence celého univerza, a co nakonec i člověku samotnému zakládá základní koordináty jeho vlastního bytí.

Právě tohle je to, k čemu se pozitivní, analytické racionální vědy nikdy propracovat nemohou. Racionalistická mysl nikdy nepochopí vyšší, metafyzické roviny bytí - a proto také nikdy nepochopí nejhlubší podstatu náboženství.

Vezměme si pro bližší vysvětlení zrovna ten příklad - či bonmot - s tím, že kdyby zvířata měla rozum, že by jejich bohové vypadali také jako zvířata.

Ano, je tomu dozajista tak; a to je samozřejmě silným argumentem pro to, že náboženství se n a p ř e d jeví jako jenom čistě lidský výtvor.

Ale za tímto povrchním pohledem zůstává skrytá právě ta hlubší, metafyzická rovina, která znamená v podstatě toto: ano, Bůh zvířat by měl v jejich představách, v jejich vizí jejich vlastní (zvířecí) podobu, stejně tak jako v představách lidí má Bůh podobu lidskou.

Ale: i v této zvířecí podobě by si ten Bůh zachovával své nejpodstatnější určení, totiž být nejvyšším symbolem hlubokého niterného prožitku duše (ať lidské či zvířecí) z jejího dotyku s m y s t é r i e m, totiž právě s oněmi tajemnými dimenzemi bytí, ke kterým pozitivní, racionalistická věda nemá žádný přístup. Z tohoto hlediska je Bůh sice na jedné straně opravdu výtvor člověka - ve své konkrétní podobě. Ale na straně druhé, tento "výtvor člověka" má své objektivní, ontologické kořeny, které jsou tu dány pro všechny tvory se schopností metaracionálního myšlení a duševního prožitku.

Celou věc je možno vidět také takto: ten Fundův racionalismus by svou nezkrácenou platnost měl až a pouze tehdy, kdyby tuto planetu neobývali lidé, nýbrž - samí roboti! Roboti osvícení, roboti racionálně jednající - ale bez jakékoli schopnosti jak duševního, tak spirituálního prožitku.

-------------------------------------------------

Ovšem, na straně druhé bych poněkud oponoval i Z. Vyšohlídovi: právě z důvodů onoho ontologického zakotvení náboženství bych (v souvislosti s křesťanstvím) nehovořil o pouhém "vyprávění" (byť i "Velkém"). To působí opět dojmem jako něco, co je, ale také být nemusí. Vyprávěním jsou jenom konkrétní obrazy, konkrétní mýty; ale to co stojí za tím je objektivně dané, a jenom to čeká na nás, až - a jakým způsobem - to v našich vyprávěních zachytíme.

Takže, do budoucna je možno souhlasit s tím, že je zapotřebí nějaká "metanoia" - duchovní proměna, kdy dosavadní spiritualita se osvobodí od svých nadále neudržitelných mýtů z minulých časů - ale přetransformuje se do nové podoby, která dokáže sjednotit jak střízlivý rozum, tak ale i hyperracionální roviny lidské existence.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Je či není Bůh lidským výtvorem? Čtvrtek, 8.Ledna 2015, 14:55:12

Jestliže je Bůh lidským výtvorem, pak jistě není vědomým lidským výtvorem. Je to výtvor nevědomí. Kdybyste chtěl tvrdit, že Bůh existuje nezávisle na člověku, musel byste přepokládat, že nevědomí tu bylo už před člověkem, tedy že nevědomí je cosi evoluci vlastního nebo snad přímo evoluce, a že postupně směřuje k sebeuvědomování.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bůh, vědomí, evoluce Pátek, 9.Ledna 2015, 13:59:29

Ano, bohové jsou dozajista výtvorem podvědomí - to jest, člověk tu dává určitým způsobem viditelnou podobu tomu, co nějakým nejasným způsobem cítí a tuší ve svém podvědomí.

Ale je nutno jít ještě dále, a zeptat se: odkud se to vzalo v tomto podvědomí? Je to opravdu jenom čistě subjektivní záležitost, že se člověk tak nějak musí vyrovnávat s určitým vnitřním pnutím - anebo je tomu naopak, je tu opravdu něco daného předem, objektivně a nadčasově, a člověk to svými náboženskými obrazy a představami jenom zviditelňuje?

Zřejmě budou ve hře obě tyto roviny. Na jedné straně má religiozita skutečně ten čistě existenciální moment - člověk má - individuálně v různé míře - schopnost prožitku z dotyku s jakousi nepojmenovatelnou "nejzazší skutečností" našeho bytí.

Ale na straně druhé, náboženské představy se vždycky velice úzce prolínají s filozofií, právě proto že ten základní předmět je společný - ta nejvyšší, nejobecnější určení, která vytvářejí základy pro existenci všeho ostatního.

Ta Vaše poslední věta, že "nevědomí je cosi evoluci vlastního nebo snad přímo evoluce, a že postupně směřuje k sebeuvědomování" - tak ta je jako by přímo vystřižená z Hegela, on to viděl naprosto přesně takhle.

Evoluce, lidské dějiny, to je pro něj primárně proces sebeuvědomování, rozvoje vědomí, kdy na posledním stupni se lidské vědomí pochopí jako součást samovývoje těch prapůvodních (nehmotných, logických) principů veškerého bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 10.Ledna 2015, 03:37:7

Já jsem si to hned myslela, že něco takového si představoval Hegel, i když jeho dílo moc neznám.
V procesu sebeuvědomování si člověk může uvědomit, že sám je dílem evoluce. Čili je vlastně taky něco jako "Boží syn".
Nebo Boží dcera, že?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Syn, nebo dcera? Sobota, 10.Ledna 2015, 13:02:0

Nemohu to tvrdit s naprostou jistotou (nejsem opravdu nijaký fundovaný znalec Hegelova obsáhlého díla), ale troufal bych si tvrdit s velkou jistotou, že tento rozdíl pro něj neexistoval.

Pro Hegela totiž byl člověk zcela principiálně "vědomí" - a to je, jak známo, rodu středního. ;-)

Co se Ježíše samotného týče, pak ten byl pro Hegela především ten dějinný činitel, který stav c e l o l i d s k é h o vědomí pozvedl na novou, vyšší úroveň. (Podle Hegela dokonce na nejvyšší, finální úroveň.)

Nutno si uvědomit, že celou Hegelovu filozofii, celý jeho model světa profiluje vztah mezi dvěma absolutně protikladnými principy bytí, mezi kterými on vidí rozepjatý a obsažený celý jsoucí svět: totiž vztah mezi principem všeobecnosti (das Allgemeine), a mezi principem jednotlivosti (das Einzelne). A Ježíš byl pro Hegela právě tím, kdo v sobě tyto dva principy dokázal propojit (ve smyslu dialektické syntézy) v jeden jediný celek.

To Všeobecné, to Věčné, Nadčasové - to je moment Božského, který je v Ježíšovi přítomen; ale zároveň Ježíš svým vlastním lidstvím ztělesňuje onen moment Jednotlivosti, zdejsoucnosti, tedy konkrétního žití.

Podle mého vlastního přesvědčení je právě tento Hegelův koncept i nadále v zásadě ten jedině správný a naprosto aktuální; jeho jediný deficit spočívá právě v tom, že Hegel všechno jsoucí považoval nakonec jenom za projev "vědomí", čili absolutního Ducha.

Marx se v podstatě pokusil přesně o to samé, o co se jednalo Hegelovi: totiž právě o tuto syntézu jednotlivce a celku. Marx, jak známo, na místo "vědomí" postavil materiální, čili výrobní vztahy ve společnosti. Podle Marxe tedy k oné pravé syntéze dojde nikoli posunem vědomí, kdy člověk p o c h o p í tuto svou jednotu s celkem - nýbrž k pravé syntéze musí dojít právě v těch reálných, materiálních společenských vztazích.

Tenhle Marxův náhled bezpochyby znamenal jednoznačný pokrok; ovšem - jak už jsem opakovaně zmínil v dřívějších diskusích - ten Marxův koncept zase trpí tou závadou, že u něj ve skutečnosti nedochází ke skutečně d i a l e k t i c k é m u spojení individua s celkem, nýbrž k jakési bezrozporné identitě všech se všemi.

Marx ignoroval tu skutečnost, že ten vztah mezi jednotlivcem a celkem - to se nedá nic dělat - už jednou provždy zůstane problematický, že to jejich propojení bude vždycky labilní, a že bude vždy nutno tento vztah, tuto harmonii znovu a znovu obnovovat.

A na tomto dějinném díle budování dynamické harmonie společnosti se mohou bez rozdílu podílet jak Synové, tak i Dcery člověka... ;-)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Úvaha o fanatismu a zásadovosti Sobota, 10.Ledna 2015, 21:22:2

K tématu fundamentalismu bych rád ještě přidal následující úvahu.

Přijmeme-li malé zjednodušení, můžeme si místo negativního fundamentalismu dosadit slůvko „fanatismus“ a místo pozitivního fundamentalismu dosadit slůvko „zásadovost“.
Fanatismus se vyznačuje zejména tím, že absolutizuje to, co je relativní. Tím se zcela principielně liší od zásadovosti, která to, co je absolutní, jako absolutní ponechává.

Při letmém pohledu kolem sebe nás nejspíše napadne, že žijeme v prostředí plném fanatismu a jen velmi málo dotčeném zásadovostí.

První je tržní fanatismus, který vše poměřuje penězi, jež pokládá za absolutní hodnotu. Tedy za něco konstantního, pomocí něhož lze vše poměřovat. Tržní fanatismus si absolutizuje majetek.

Dalším je fanatismus relativnosti. Vše je prý relativní a jen otázkou pohledu na věc. Všechny názory mají prý stejnou váhu a autority, ty jsou tu jen proto, aby měl kdo nakládat s mocí. Fanatismus relativnosti si zcela paradoxně absolutizuje relativnost.

Existuje fanatismus liberální, též individualistický, který si absolutizuje zájem jednotlivce, čímž jednotlivce vyčleňuje ze všech závazků vůči celku. Známý výrok paní Thatcherové „neexistuje společnost“ je excelentní ukázkou povýšení individua nad vše ostatní.

Máme tu také fanatismus osvícenský, jímž si člověk absolutizuje sám sebe, jako by byl nesmrtelný. Staví se do pozice pána dějin. Na vše prý přijde svým rozumem, vše (snad i tu nesmrtelnost) lze prý odhalit pomocí vědy, která je nástrojem vítězství člověka nad přírodou.

Terorismus, jako zvláště křiklavý fanatismus, je ve své podstatě ozbrojený relativismus obrácený naruby a připravený kdykoliv zabíjet.

Zásadovosti mnoho nemáme. Setkáváme se s ní jako se systémem v církvích. Církve odmítají sloužit jako korouhvička ve větru momentálních nálad lidu (také jejich vládců) a usilují o zachování toho, co je tu od věků, a má být také uchováno až do konce věků.

Se systematickou zásadovostí se setkáváme sice již méně, ale přesto, zejména v soudnictví. To platí, bohužel, na západ od nás a to ještě ne všude. Všude jinde je pak zásadovost výhradně postojem jednotlivců nezřídka v kontrastu a navzdory převažujícím náladám okolí.

Fanatismu se nezbavíme voláním po toleranci, ale zásadovostí. Zásadovostí především systémovou. Nikoliv hrdinskými skutky jednotlivců, jež jsme ochotni ve výročních dnech vyznamenat, ale jejich příkladem nás ani nenapadne se řídit.

Zásadovost systémová, tedy ve velkém, je ovšem nemyslitelná bez mravní obnovy společnosti, a ta je zase neproveditelná bez pevného mravního řádu, jenž je závazný pro všechny. Prakticky to v Evropě znamená výchova ke křesťanství. Kdo to ale chce, že?

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Církev a soudnictví Neděle, 11.Ledna 2015, 06:39:39

Je-li církev něco jako soudnictví, možná proto tam lidé nevstupují.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 11.Ledna 2015, 13:05:42

Tedy paní Hájková, tak tomuhle se opravdu říká "dobře vrácený míč"! :-D

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pozitivní a negativní fundamentalismus Neděle, 11.Ledna 2015, 13:26:43

Dobře; ale teď vážně. Takhle: v zásadě naprosto souhlasím s panem Vyleťalem. Jmenovitě takové věci, jako že "moderní" liberalismus se svým kánonem absolutní svobody je ve skutečnosti stejně tak fundamentalisticky zastáván jako jakákoli jiná ideologie - ano, je tomu přesně tak.

Ovšem, jestliže chceme rozlišovat mezi "negativním fundamentalismem" a mezi zásadovostí, pak nicméně stále stojíme před tím zásadním problémem, jak obojí navzájem spolehlivě odlišit. Nikdo přece sám o sobě neprohlásí: "Já jsem zatvrzelý, zkostnatělý, omezený fundamentalista" - nýbrž každý sám sebe samozřejmě považuje za toho naprosto legitimně zásadového člověka.

Takže, jak poznat, kdo je opravdu kdo? - Zůstaňme třeba hned u toho liberalismu. Tento liberalismus má samozřejmě na své straně velmi silné trumfy. Při pohledu na všechny ty totalitní ideologie, jejichž temné moci byl člověk i v dobách jen nedávno minulých vystaven a podřízen, se myšlenka naprosté svobody mínění a jednání může snadno jevit tou jedině správnou maximou, jejíž zachovávání nelze žádným způsobem problematizovat.

Jenže, to je právě ten centrální bod. Jakmile odmítneme něco problematizovat, jakmile se vzdáme kritického přezkoumávání - pak tady okamžitě máme nové dogma. Je to opravdu dějinný paradox: liberalismus ve jménu boje proti dogmatům sám vytváří dogma nové - dogma Absolutního, Nezpochybnitelného, Posvátného liberalismu. A tak namísto toho či onoho konkrétního dogmatu tu máme dogma totálního relativismu, dogma nicoty, kdy každá vyšší myšlenka, každá závazná norma je odmítána a zavrhována jenom proto, že by mohla narušit onu "totální svobodu".

------------------------------

Takže, potud všeobecně. Teď konkrétně k té otázce, do jaké míry je pro budoucí obrodu možno stavět na dosavadním křesťanství, respektive jeho církvích.

Už z tohoto dvojího uchopení vyplývá, že ani tady to není nikterak jednoduché. Jak známo, křesťanství (ve své autentické podobě) není nutně identické s církevními organizacemi, které se k němu hlásí. A těch církví je povícero, a mnohdy se navzájem popírají a potírají.
Takže: která z těch církví, která z těch konkrétních věrouk je "ta pravá", ta "zásadová" - a která je jenom "negativně fundamentalistická"? Je tou pravou církev katolická, s jejím centralistickým pojetím vrcholícím v postavení papeže jakožto "následovníka Petra"? Anebo církev evangelická, kladoucí důraz na autentický, osobně prožívaný vztah k Bohu?

A vůbec, má se preferovat církev západní, s jejím spíše racionalistickým pojetím Boha - anebo církev řecko-ortodoxní, s jejím niternějším pojetím mystického zážitku a prožitku?

A když už jsme u toho rozlišování mezi jednotlivými církvemi a pojetími náboženské víry v rámci křesťanství - proč zrovna tady udělat nepřekročitelnou hranici, a proč nedat šanci i jiným náboženským a spirituálním směrům? Nemohou opravdu i ony něčím přispět k oné žádoucí obrodě lidské společnosti? Nejsou i ony - alespoň do určité míry - v onom pozitivním smyslu zásadové?

Takže, celkově vzato, asi se nevyhneme tomu, že i to křesťanství se musí podrobit oné obecné normě, že za "zásadového" v pozitivním slova smyslu se může považovat jenom ten, kdo je ochoten své učení kdykoli nechat přezkoumat kritickým rozumem.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď panu Poláčkovi Neděle, 11.Ledna 2015, 17:39:27

Vážený pane Poláčku,
jsem moc rád, že můžeme takto svobodně a kultivovaně diskutovat bez sebemenšího pocitu přesvědčit jeden druhého.

Pár vět k liberalismu, o němž tu přemýšlíme. V Novém zákoně stojí, že to, co je dobré, poznáme po ovoci. Liberalismus je pojímán jako jakýsi ráj lidské svobody. Jaké jsou jeho plody? Stále se prohlubující sociální rozdíly, vzrůstající pocit nespravedlnosti těch dole a věčné napětí uvnitř společnosti. Liberalismus vlastně znamená vítězství silnějších a opovážlivějších nad slabšími a zdrženlivějšími. Liberalismus tedy není žádným bojem proti dogmatům ani žádnou emancipací od vrchnostenských nároků silnějších a mocnějších. Místo rušení dogmat, jež liberalismus šmahem odsuzuje, zavádí dogma bezbřehé svobody. To se ovšem týká jen těch nahoře! Ti dole jsou zotročeni o to více, oč větší svobodu si ti nahoře usurpují.

Teď k tomu, jak poznat kdo je kdo. Chceme-li svět dobrý, nemůžeme se odpoutat od principů jeho stvoření a od stvořitele našeho světa. Pro lidi nevěřící sice žádný stvořitel neexistuje, avšak i oni by se mohli a měli řídit podle principů stvoření, tedy v souladu s poznanými pravidly přírodních zákonitostí a zákonitostí lidského chování. Pro nás věřící ovšem stvořitel existuje, je jím sám Bůh. Bůh je láska a dobro a je i jejich zdrojem. To víme z Písma svatého, z tradice (např. katolické církve), z teologie, z vlastního poznání a z vlastní zkušenosti. Bůh je také služebníkem, služebníkem lidí. To nám předvedl Ježíš Kristus.

Chceme-li vědět, kdo je kdo, musíme se ptát, zda dotyčný přišel sloužit nebo panovat. To se dá poznat velmi dobře na způsobu vystupování. Jak již řečeno, Bůh je dobro. Takže se dále ptejme, zda tomu, o němž chceme vědět kdo vlastně je, jde o dobro pro všechny anebo o výhody jen pro někoho. I to se dá snadno poznat. Např. podle toho, jak si dotyčný představuje budoucnost. A pak je tu ještě zkušební kámen lásky. Společnost nikdy nebude fungovat, když nebudeme mít v srdci lásku k druhému, když nebudeme všem ostatním z upřímného srdce přát minimálně to, co přejeme sami sobě. My věřící k tomu jedním dechem dodáváme, že bez lásky k Bohu není ani opravdová láska k ostatním lidem. Láska k ostatním lidem se pozná snadno. Na způsobu jednání, na způsobu vyjadřování a na tom, jak dotyčný mluví o druhých lidech, zejména o těch, jež mu oponují.

A nakonec ke křesťanství a jeho úloze při obnově společnosti. Křesťanství je – kromě jiného – mravní řád. Jiný mravní řád u nás v Evropě, resp.na Západě, nemáme a nic podobného není ani na dohled.
Vše ostatní je v nejlepším případě vytržením části křesťanského učení ze souvislostí a doplněním o ryze lidské tužby, které jsou ovšem v rozporu s křesťanstvím. Křesťanství zkrátka potřebujeme. Kdo křesťanství zná, ví, že máme o dispozici to nejlepší, co vůbec mít můžeme.

Křesťanství se bez církve nedá žít, snad jedině živořit. Teď budu mluvit za katolickou církev, protože ji znám a jsem v ní aktivní. Křesťanství, jako každá organizace, potřebuje rozčlenění, vedení, autority. Bez hierarchické struktury to není možné. Křesťanství potřebuje učení, které je v harmonii s Božím zjevením a Božím vedením lidu ke spáse. To je nemyslitelné bez vzdělávacího systému a nauky víry s odpovědným výkladem časných skutečností, které život přináší. (To je to přezkušování kritickým rozumem, jak o něm píšete, pane Poláčku. Ovšem při vědomí, že i lidský kritický rozum má své meze.) Zajistit to může jedině církev a její příslušné instituce. A konečně je tu církev jako domov, do něhož patří všichni. Tedy ti, kteří to chtějí.

Nemyslím si, že by bylo dobré víru i konkrétní církev někomu předepisovat. Bůh má nekonečnou radost z každého, kdo Boží věc bere za svou a chce se podílet na jeho díle dobra a lásky, ale nikoho nenutí. Katolická církev je zcela určitě církví, která své poslání, jež jí svěřil Bůh, poslání vést všechny lidi ke spáse a životu věčnému, plní. Na katolickou církev se lze spolehnout. A lze se na ní spolehnout také při obrodě minimálně celého Západu.

Přeji vše dobré, Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 11.Ledna 2015, 20:32:2

Církev ale není jedinou možností, jak komunikovat s Bohem. Proroci a některé další náboženské osobnosti nakonec také žili osamoceně, mimo církve či podobné instituce.
Mimochodem, teď zrovna čtu v jedné knize, že Jung údajně napsal, že "základy církve se hroutí, jakmile zastarají"!
A týž dodává, že v takových případech "...katastrofy bez konce se rozpoutávají nad lidstvem".
Ta zastaralost je tedy patrně jejich příčinou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stvoření, mravní řád a úloha obrody Neděle, 11.Ledna 2015, 20:48:56

No dobře, pane Vyleťale, v takto obecné rovině Vám nebudu nijak zásadně oponovat.

V názoru na současně panující ideologii liberalismu jsme tak jako tak v podstatě téhož názoru, o tom tedy není zapotřebí obzvlášť diskutovat.

Zaměřme se tedy jmenovitě na ten mravní řád obsažený v křesťanství, a obecněji na tu záležitost Stvoření.

Že jsem ateista, je Vám dozajista už známo; to však ještě zdaleka neznamená, že bych pro výše zmíněné pojmy respektive skutečnosti neměl žádné pochopení. Pro mravní řád a jeho potřebu tak jako tak; co se toho "Stvoření" týče, to je sice samozřejmě pojem specificky religiózní, nicméně je mým vlastním přesvědčením, že se pod tímto pojmem ukrývá něco, co má zcela obecnou platnost. Něco, co lze zčásti uchopit pojmovým aparátem filozofického myšlení - ale právě jenom zčásti, jenom potud, pokud právě sahají možnosti pojmového myšlení a abstraktních kategorií lidské řeči vůbec.

Na straně druhé si ale nejsem zdaleka jistý ani tím, jestli i ta náboženská forma vztahování se k onomu "Stvoření" je plně adekvátní té (meta)skutečnosti, která je zde námi lidmi tušena.

Můj osobní názor je ten, že skutečná pravda se bude skrývat ještě někde z a těmito oběma l i d s k ý m i přístupy, totiž za filozofií i religiozitou. Anebo možná, ve spojení jich obou, kdo ví?

Pro naše téma tím chci říci toto: jak řečeno mám pochopení pro specificky religiózní způsob pojímání tohoto světa (a jeho prvopočátků); nicméně zdaleka nemám jistotu, že je to způsob konečný a absolutní. - Připomínám znovu: bez ohledu na to, jestli Bůh objektivně existuje nebo nikoli, veškeré konkrétní náboženské představy a modely jsou nakonec jenom dílem člověka, a tedy plně vystavení jeho omylnosti a nedokonalosti.

Proto si tedy zachovávám tu výhradu, při mém hledání pravdy tohoto světa sice respektovat onen religiózní obraz a výklad, ale neomezovat se pouze na něj.

A to nám nakonec úzce souvisí i s tím "mravním řádem": je nepochybné (alespoň pro každého alespoň trochu nezaujatého pozorovatele), že křesťanství - a to právě se svým striktním mravním řádem - splnilo jedinečnou úlohu při přetváření barbarské Evropy v novou kulturní, civilizační a mravní entitu.

Nicméně, od vzniku křesťanství už přece jenom uplynula celá dvě tisíciletí; a teď, na prahu tisíciletí třetího, zde máme svět, který se od toho dosavadního opravdu velice radikálně liší.

A tak se nelze vyhnout ani té zásadní otázce: má (dosavadní) křesťanství opravdu ještě dostatečný potenciál k tomu, aby se stalo základem pro onu mravní obrodu společnosti, na které nám tak záleží? Odpověď věřícího křesťana samozřejmě nebude znít jinak, nežli "ano".

Ovšem, při pohledu na současný svět, jeho dynamiku, jeho hodnoty (i ty špatné) nemohu jinak, nežli značně pochybovačně potřásat hlavou. Dosah křesťanské víry v současné Evropě nezpochybnitelně slábne; a to především u mladé generace. A co ještě hůře: ačkoli ateista, troufám si soudit, že upadá především jeho intenzita. Jeho energie. A tedy právě jeho schopnost působení na člověka.

A tak zůstávám i nadále u přesvědčení, že ta mravní obroda společnosti a světa, o které zde hovoříme, sice bude nevyhnutelně vycházet t a k é z tradice křesťanství a jeho mravního kánonu; ale aby mohla opravdu dosáhnout a zasáhnout současného člověka, bude muset vyrůstat i z jiných kořenů, nežli jenom z těch ryze křesťanských.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

O církvi - pro paní Hájkovou Neděle, 11.Ledna 2015, 21:44:1

Vážená paní Hájková,
církev možná není bezpodmínečně a za všech okolností nutná k tomu, aby člověk dospěl do náruče Boží a žil život věčný. Vždyť lidé věřící i kněží, které komunisté umučili ve svých lágrech a pověsili na šibenici, neměli v posledních letech svého života církev k dispozici a přece od Boha neodpadli. Jenže, pokud má člověk církev k dispozici, pak odmítání církve, neřku-li pohrdání církví, je jeden ze spolehlivých způsobů jak odpadnout od Pána Boha.

Církev je totiž velká rodina, kterou založil Ježíš Kristus a v jejímž čele také Ježíš Kristus stojí. Církev je společenství, které si Bůh přeje, aby tu bylo až do konce časů a plnilo poslání, jež mu svěřil. Poslání, které nikdo jiný plnit ani nemůže. Odmítat církev je jistě něco, co se příliš neliší od odmítání Boha. A odmítat Boha, když již o něm něco vím, to může být docela vážná věc.

Že je církev zastaralá, si mohou myslet jenom lidé, kteří o ní nic nevědí, protože v ní a pro ní nic nedělají. Tito lidé soudí církev podle předsudků. Poznat církev do té míry, aby si o ní člověk mohl utvořit kvalifikovaný názor, není možné bez činnosti uvnitř ní samé.

Že církev zastaralá není, lze už poznat jenom z toho, jaký zájem je o každé slovo papeže Františka. A to nemluvím o papežských encyklikách, sociálním učení církve, knihách teologů, jako např. papeže Benedikta XVI. a mnohých jiných, moudrosti stovek světců, řádových sester a bratří i kněží z nejzapadlejších vesniček. Ti všichni byli a jsou tak „zastaralí“, že před tím, co dneska prožíváme, varovali před padesáti i dvěma tisíci lety.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 11.Ledna 2015, 22:14:38

No, proti sociálnímu učení církve celkem nic nemám. A papež František jistě také zastaralý není. Pokud si dobře vzpomínám, tak například jednou odmítl nějaký zvláštní církevní oděv s poznámkou, že není karneval (nebo tak nějak to řekl), ergo se mu zdají některé církevní rekvizity zastaralé, podobně jako dalším lidem.
V papeži Františku problém jistě není. Jenže on není církev. A spousta vysoce postavených osob v církvi je proti němu.
Děkuji, že jste mi neopomněl připomenout utrpení věřících v komunistických lágrech, zatímco nacistické lágry jste vynechal.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď paní Hájkové Pondělí, 12.Ledna 2015, 05:49:51

Vážená paní Hájková,
pokud by jediným znakem zastaralosti církve měla být roucha, do nichž se kněží odívají při bohoslužbách, jde o důvod malicherný a především velmi hloupý.

Roucha se svými barvami a našitými symboly mají totiž svůj duchovní význam. Ukazují na významné události v dějinách spásy, symbolizují některé podstatné prvky křesťanské nauky. Vnějším znakům bohoslužebného řádu, a nejen jim, se věnuje celý jeden obor teologického vzdělání – liturgika. Takové věci je dobré vědět předtím, než se pustíme do kritiky.

Komunistickými lágry jsem Vám, paní Hájková, nechtěl nic připomenout, pouze ukázat na příkladu násilného odtržení věřících od církve, že tento druh ztráty kontaktu s církví v ničem nesnižuje Boží příslib spásy.

S přáním krásného týdne, Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 12.Ledna 2015, 05:55:51

Děkuji za vyjádření, pane Vyleťale. Já samozřejmě vůbec nekritizuji, jenom říkám, co si myslím.
Také vám přeji dobré jitro.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 12.Ledna 2015, 05:57:7

Pane Poláčku, máte pravdu v tom, že církví je moc (i kdyby se dejme tomu člověk rozhodl, že chce být křesťanem). Abyste do nějaké mohl vstoupit, musel byste vědět, proč právě do téhle a ne do nějaké jiné. Navíc jste v rozhodování omezen místem svého bydliště, které může být vázáno třeba na rodinu a pracoviště. A aby se člověk kvůli církvi stěhoval, případně si hledal nové zaměstnání, to už by musel být jó věřící. A ten rozum je taky velice těžké při tom odložit, to je fakt...

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď panu Poláčkovi Pondělí, 12.Ledna 2015, 06:11:38

Vážený pane Poláčku,
ono to s tím nalezením způsobu, jak uzdravit nemocnou společnost není zase tak složité.

Ježíš na jednom místě v Novém zákoně říká: „Usilujte o království Boží a vše ostatní vám bude přidáno.“

Co to znamená? Jinými slovy: „chovejte se podle řádu, který stanovil Bůh, a nic vám chybět nebude“. A řád, který stanovil Bůh je krásně rozpoznatelný minimálně z Písma svatého. Chce to ovšem – podtrhuji, že velmi často – víru v to, že to Bůh s námi myslí dobře. Chce to spolehnutí se na Boha. A to už nikde nevyčteme, neboť pro dobro, stejně jako pro Boha, se musíme rozhodnout vlastním srdcem.

A co dodat pro ateisty? To co říká papež Benedikt. Když už se nemohou rozhodnout pro Pána Boha, ať se rozhodnou pro dobro.

Loučím se z debaty, neboť jsem psal až přespříliš a vše podstatné již bylo z mé strany řečeno.

Váš Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kde království Boží? Pondělí, 12.Ledna 2015, 12:44:4

To s tím "královstvím Božím", pane Vyleťale, je bezpochyby dobrý poukaz. Určitým - a dokonce asi klíčovým - problémem zůstává ovšem otázka, jak, jakým konkrétním způsobem tohoto žádoucího stavu má být dosaženo. A tím spíše v moderních časech, které jsou natolik složité, komplexní, natolik se tu prolínají velice různé faktory, momenty, životní, spirituální i dějinné projekty, že je skutečně velice obtížné vystačit si tu s jedním jediným heslem.

Ježíš také řekl: "Království Boží je mezi vámi." Tedy: mezi lidmi, mezi těmi lidmi, jak tady jsou, žijí a pracují, jak se chovají k sobě navzájem, jak navzájem porovnávají své životní hodnoty.

Je opravdu možno stále ještě vystačit jenom s tím, co Ježíš řekl, co kázal před dvěma tisíci let? Není spíše zapotřebí se ptát, jaký by byl tento Ježíš, co by říkal, jak by se ke světu stavěl za d n e š n í c h časů? Ten, který byl ve své době radikálním novátorem - že zrovna ten by si dnes dokázal vystačit s pravdami, které jsou staré už dvě tisíciletí? Zdá se to dosti nepravděpodobné.

Takže, nedá se nic dělat; ale i když se shodneme na tom, že je zapotřebí vytvořit "království Boží na zemi", to jest vytvořit takový svět a takový řád, který by se - nakolik je to jen v lidských silách možné - blížil ideálu, to všechno nás ještě nezbaví ani nutnosti ani povinnosti znovu a znovu hledat cesty, které k tomuto cíli vedou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Která církev? Pondělí, 12.Ledna 2015, 13:03:47

Paní Hájková, s tou mnohostí různých církví je to věc, kterou lze ovšem také nazírat ze dvou různých stran.

Na jedné straně je to možno vidět tak jako Vy: když je více církví a více náboženství, pak to ovšem logicky a nevyhnutelně relativizuje absolutní nárok na spirituální exkluzivitu každé (a každého) z nich. A spirituální učení, to se nedá nic dělat, si nárok na exkluzivitu nevyhnutelně dělat musejí; alespoň pokud je jejich součástí obraz stvoření světa bohem. Není opravdu dost dobře možné, aby svět stvořili dva různí bohové. V tomto smyslu se tedy vícečetnost náboženských učení dostává do konfliktu s elementární logikou.

Na straně druhé se ale zachovala historka o tom, jak U Thant, svého času generální tajemník Organizace spojených národů, a sám praktikující buddhista, odpověděl svému synu na jeho otázku, pro které ze stávajících náboženství se má rozhodnout: "Na světě je pět tisíc náboženství. Vyber si kterékoli z nich, které tě dokáže oslovit, ve kterém se sám můžeš najít - v kterémkoli z nich můžeš najít cestu k pravému poznání."

Jak už jsem zmínil, je to i mým přesvědčením, že v lidské spiritualitě se skrývá určitý druh poznání (či spíše: pojímání) tohoto světa, který je čistě pojmovému myšlení prostě nedosažitelný. To samé konstatovali ostatně už Platón a Aristoteles.

V tomto ohledu tedy opravdu není rozdílu v tom, pro jaký druh spirituality (či náboženství) se rozhodneme; všude je možno něco nového objevit.

Ovšem, to zase zdaleka neznamená, že by všechny druhy spirituality byly bez rozdílu stejně hodnotné, stejně obsažné, stejně vyspělé.

Rozdíly existují hned ve dvou rovinách: za prvé v rovině horizontální - každý náboženský systém, každé náboženské učení obsahuje, ztělesňuje poněkud jiný aspekt spirituality, nežli ty ostatní. V tomto smyslu jsou tedy jednotlivé proudy spirituality komplementární, navzájem se doplňující.

V druhé linii ovšem existují i rozdíly vertikální: spiritualita lidstva procházela určitým kvalitativním vývojem, stejně jako lidstvo samo. Od původních, bezprostředních, nereflektovaných animistických představ, přes vyspělejší systémy polyteistické, až po vysoce "filozofické" útvary monoteistické.

Otázka současné doby je, zda tímto monoteismem končí celá tato spirituální cesta lidstva; anebo jestli půjde ještě dál. I za tento monoteismus.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.