Morálka či obchod v čínsko-evropských vztazích

Luboš Rokos shrnuje čínsko-evropské vztahy. Může ekonomická otevřenost vůči Číně vést k politickým změnám v této zemi? Nese v sobě ekonomická liberalizace zárodek liberalizace politické?

Čas od času zavítá do Číny česká politická delegace. Podle toho, kdo letí, vypadá hodnocení. Zatímco sociální demokraté zavítají ke svým „čínským soudruhům“, představitelé pravice naopak jezdí za „největším obchodním partnerem Evropské unie“ nebo tak nějak. Do vztahů s Čínou se přirozeně odráží zkušenost s komunismem. Pamětníci jsou hákliví na porušování lidských práv, potomci okupace ze srpna 1968 jsou hákliví na čínskou okupaci Tibetu.

Tento lidskoprávní aspekt ale ustupuje ekonomickému, a nejen u nás. V souvislosti s uběhlými Vánocemi můžeme uvést, že přes 60% vánočních dekorací z celého světa se vyrobí v 600 továrnách v čínském Yiwu. Na stránkách stránkách německého konzervativního listu Die Welt se můžeme dočíst, jak nejlépe proniknut na čínský trh.

Další článek o návštěvě bavorského kancléře Seehofera v Číně nese nadpis, že se nad návštěvou vznáší nevyřčená otázka ohledně jednoho vězně – otázka se ale netýká nějakého vězněného disidenta, nýbrž německého občana, který byl v Číně odsouzen k smrti za dvojnásobnou vraždu...

Návštěvu českého prezidenta Zemana v Číně doprovázely reakce typu „Kšeftu a totalitě zdar“. Zeman obětoval svobodu čínských disidentů zájmům svobody obchodu. Jedna svoboda tu naráží na druhou a to je mocný paradox, který leží v základu asijsko-evropských vztahů už od samého počátku.


Konkrétně u Číny má být volný obchod nositelem myšlenek svobody a díky bohatnutí Číňanů nyní vznikat silná střední třída, která může ze své podstaty požadovat podíl na moci, čehož střední třída obyčejně dosahuje demokratizací systému. Foto Ministerstvo vnitra

Ekonomická svoboda tvořila součást vzepjetí svobodného ducha italské renesance. Mnohé tradice i morálky, které omezovaly, braly za své při italské obchodní expanzi. Na druhé straně Středozemního moře prosperovaly muslimské státy, a podstatnou měrou právě z obchodu. Navázání obchodních vztahů ale bránil papež sídlící v Římě.

Muslimové byli a měli zůstat nepřáteli a nechávat u muslimů peníze z cel a běžných požitků, to nehodlal papež tolerovat. Vatikán nakonec inspiroval portugalský dvůr, aby vyslal mořeplavce Vasca de Gamu obeplout Afriky, a tím obejít všechny muslimské trhy.

Ne všichni Italové ale respektovali přání papeže. Benátčané otevřeně razili heslo „Nejdříve Benátčané, pak křesťané“. Být Benátčanem znamenalo být obchodníkem, a to mělo navrch nad náboženstvím. Obchodovat se mohlo i s muslimy.

Italové pronikali přes muslimské státy dále do Asie, kde se rozkládaly staré země Persie, Indie, Číny, a do toho nové říše zakládané Mongoly. A opět se tu projevuje kontrast mezi politikou církve a obchodníků. Církev vysílala misionáře, aby obraceli na víru nebo alespoň získávali spojence pro boj s muslimy. Takoví Mongolové už prodělali pár válek s Turky i Araby a r. 1258 vyvrátili kalifát v Bagdádu (to je ta instituce, kterou nyní proklamuje obnovit to, co se nazývá Islámským státem), takže vyhlídky vypadaly nadějně.

Obchodníci šli opačnou cestou. Neprosazovali politické nebo kulturní zájmy evropských zemí, ale přizpůsobili se zájmům a kultuře svých hostitelů (odborně se takový proces nazývá akulturace). Italové na dvoře mongolských vládců Persie (tzv. ílchánů) přejímali oděv i zvyky, dávali svým potomkům jména po ílchánech, tvořili část poselstev ílchánů do Evropy – r. 1300 předstoupili jako perští poslové před papeže odění do mongolských šatů.

Pragmatický přístup k věci převzali po Italech protestanté. Vztahy s cizími kulturami omezili na obchod a nesnažili se o konverzi cizozemců na křesťanství. Typickým příkladem byl vztah k silně izolacionalistickému Japonsku v 17. století. Portugalci dováželi do Japonska čínské hedvábí a do toho působili misionářsky. Japonci následně Portugalce vypověděli a jejich roli převzali protestantští Nizozemci, kteří dávali od začátku najevo, že nebudou náboženstvím zatěžovat vzájemné vztahy.

Přenos této tradice není těžké rozpoznat v dnešních vztazích s Čínou. Ke svobodě obchodu patří i obchod s nesvobodnou zemí. Tento pragmatický přístup se nebude zatěžovat morálkou. Jako se protestanté nezabývali šířením křesťanství, které jim jinak bylo vlastní, tak se nyní obchodníci nezabývají šířením svobody, která jim je jinak také vlastní.

Odmítnutí principu misionářství se nyní projevuje v principu „nevměšování se do vnitřních záležitostí státu“. A kladení rudého koberce pro čínskou delegaci vystupující z letadla může být takovým symbolickým pokračováním akulturace.

Asi tak bych i vnímal návštěvu prezidenta Zemana v Číně. Nešlo o ideje, o nějakou spřízněnost s totalitou nebo snad o levicové styky – vždyť i zpátky se Zeman vracel soukromým letadlem nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Naopak ideje (hlavně lidská práva) byly naprosto odstraněny, aby nebránily kšeftu. To nemá nějak zlehčovat nebo bránit Zemanovu politiku, pouze to vychází z potřeby uvést věci na pravou míru, pokud se s nimi rozhodneme něco dělat.

***
Existují i pohledy, které ekonomickou otevřenost vůči Číně nebo nedemokratickým režimům obhajují nebo vysvětlují. Když jsme začali u muslimského světa, jisté hledání tváře vůči režimu typ Saúdské Arábie prováděl za ministerstvo zahraničí Karel Schwarzenberg .

Konkrétně u Číny má být volný obchod nositelem myšlenek svobody a díky bohatnutí Číňanů nyní vznikat silná střední třída, která může ze své podstaty požadovat podíl na moci, čehož střední třída obyčejně dosahuje demokratizací systému. Jinými slovy se diskutuje, jestli ekonomická liberalizace nese v sobě zárodek liberalizace politické a výsledek bude zajímavé konfrontovat s teorií o zániku komunismu v bývalém Východním bloku.

Tato teorie totiž tvrdí, že komunismus je nereformovatelný, že jedinými dvěma alternativami k reformám a liberalizaci komunismu je buď utužení represe (zničení NEPu v SSSR, zničení pražského jara tanky), nebo pád komunismu (kam vyústila Gorbačovova perestrojka).

Např. argumentuje Roman Joch: „Pravicový autoritativní režim může v budoucnu snadněji evolučně přejít v liberální demokracii než komunistický totalitní. Ten, aby nastala liberální demokracie, musí nejdříve padnout nebo být svržen.“ Nebo: „V důsledku Reaganových vojensko-hospodářských tlaků se Gorbačov pokusil sovětský režim reformovat, což následně způsobilo jeho kolaps.“

Autor zmiňuje v článku autobiografii amerického historika Richarda Pipese, který cituje jednu zachycenou zprávu KGB (s. 221-222): „V závěru se vyjadřovala skepticky k myšlence, že by stávající řád mohl systematickou reformu přežít, protože taková reforma by pravděpodobně podkopala postavení strany. Všechno se to ukázalo pozoruhodně jasnozřivé.“

Čínská politická elita zatím využívá ekonomických reforem a rozvoje k upevnění pozic a ke své legitimnosti v očích lidí, než že by uvolnění trhu hrozilo její postavení narušit. Jestli otevření se světu povede Čínu přeci jenom k postupné demokratizaci, nebo jestli lidé vzhledem k nereformovatelnosti systému zatouží po demokracii tak mocně, že nesvobodný režim svrhnou, to je zatím ve hvězdách.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Otakar Bureš - student

Neděle, 4.Ledna 2015, 15:44:12

jaká demokracie? jako liberálně-parlamentaristické volby reprezentantů stran? a k tomu trocha omáčky liberalizace tisku? čínský režim je "nesvobodný". "svobodný" je např. režim který? co je to za pitomé kategorie: "svobodný a nesvobodný režim"? - svoboda je vlastností režimu??? a jak souvisí s demokracií?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.