Začínali ve třech. Odtud i jejich název Traband. Zpěvák, kytarista, textař a skladatel skupiny Jarda Svoboda (*1966) vystupuje však i sólově. Na konci září hrál hned s několika dalšími spřátelenými sólisty — Monikou Načevou, Jaromírem 99, Václavem Havelkou, Rudovousem či Vladimírem 518 na třetím koncertě pro šumavskou divočinu v Lucerna Music Baru. Zvláštnost jeho vystoupení spočívala v tom, že se doprovázel na harmonium. „Je to nástroj ze dřeva, kůže, klávesy jsou ze slonoviny, zkrátka čistě přírodní produkt, nepotřebujete k tomu žádnou elektřinu, žádné přídavné technické vymoženosti,“ říkal nám odpoledne před koncertem v kavárně Monolog. Každou odpověď dobře promýšlí, působí vyrovnaně, optimisticky a postupně se rozpovídá.

↗

Trabandita Jarda Svoboda. Foto Sam Ostříl

Máme krátce před III. koncertem pro šumavskou divočinu, kde budete vystupovat sám jakožto Trabandita. Spolu s kapelou Traband jste zahráli na předchozím prošumavském koncertu v červnu v Nahořanech. Jak se vám tam hrálo?K

Nahořanům u Volyně mám letitý a trochu sentimentální vztah, tu hospodu před lety otevíral kamarád, stala se velmi populární a navštěvovaná. Koncert pro šumavskou divočinu byl zároveň rozloučení s hospodou, která se zavírala. Akce byla fantastická, úžasná atmosféra a lidé, výborně zorganizovaná dramaturgie, střídání kapel a písničkářů na dvou pódiích, takže nevznikaly žádné prostoje, zároveň se mohlo jít do baru. Fungovalo to překrásně. Tím, jak to vyšlo, jsme dali najevo, že nejsme anarchističtí ekoteroristi (smích), kteří jdou do partyzánské války, ale že se umíme o své publikum dobře postarat a akci organizačně zvládnout. To je tedy hlavně zásluha Ondry Šturmy, který to se svým týmem celé spunktoval.

Žil jste, nebo ještě stále žijete v Praze na Žižkově? Údajně jste se chtěl přesunout někam na venkov.

Pomaličku se vzdaluju od centra, nyní bydlím ve Strašnicích, beru to jako mezikrok. Žižkov pořád miluju, to je láska nadosmrti.

Jaký je váš vztah k velkoměstu, a naopak k venkovu?

Mám rád obojí. Vyrostl jsem na venkově, jsem dítě přírody (úsměv). Ale v posledních letech jsem si ujasnil, že nechci nic vlastnit. Žádný dům, statek, byt, být zatížený dluhy, hypotékou, splácením. Nechci. Je mi mnohem líp a svobodněji, když se přesouvám z místa na místo, asi jsem povahou kočovník.

Kde trávíte volný čas?

Mám pořád rád Posázaví, jezdím tam často, ale v poslední době mě lákají i severní Čechy, Lužické hory.

Čím?

Václav Cílek to nazývá kosmická krajina. A ta tam opravdu je, zejména ve Středohoří a Lužických horách, zkrátka krajina od Litoměřic na sever.

Co tam „v kosmu“ rád děláte?

Rád chodím a lezu po skalách, ale není to sportovní vztah. Jsem spíš lezec, který bere osahávání skály jako tanec, něco intimního, druh meditace, podobně jako dlouhá chůze lesem nebo krajinou.

Větší dálky a výšky vás nelákají?

Ani ne. Já zas nejsem ten typ lezce, který by potřeboval do zasněžených hor. Jsem lezec, ne horolezec.

Jak jste se vlastně vy a Traband dostal k sérii šumavských koncertů?

Oslovil nás Václav Havelka a Ondřej Šturma, už ani nevím, kdo byl první.

Koncerty upozorňují na problémy v Národním parku Šumava. Jaký máte vztah k tomuto místu a k čemu by podle vás měl národní park sloužit?

Vnímám šumavský park jako celonárodní bohatství, něco jako Národní divadlo, Národní knihovnu, něco, co uchovává historickou paměť národa — nejen kulturní jako v případě té knihovny, ale vlastně ekologickou paměť, jako něco, co je naše krajina, nezasažená industrualizací nebo zástavbou. S krajinou, ve které žije, do které zasahuje a kterou přetváří, úzce souvisí povaha člověka. Jinou mentalitu mají lidé, kteří se nepotýkali s lesy, ale s mořem, nebo kteří — když to vezmu do extrému — se potýkají s několikaměsíční zimou. To všechno se do charakteru lidí a — nemám rád to slovo — národa (úsměv) nějak prolíná. Je dobré vědět, kdo jsme, v jaké krajině jsme vyrůstali, s jakými přírodními živly jsme přicházeli do styku a museli se s nimi naučit žít.

Hodně lidí ale na Šumavě zajímají úplně jiné věci.

Pro ně je bohatství postavit dům a výhodně jej pronajmout. To je zcela legitimní a chápu to. Je to způsob lidské existence — podnikat, vytvářet nové věci, ale měli bychom si ujasnit, že národní park je národní a patří celému národu, ne několika málo vyvoleným.

Vašek Havelka z kapely Please the Trees říká, že neposlouchá rádio, nemá televizi. Vy máte ale rádio rád, nacházíte v něm inspiraci.

Bavme se spíš o stanicích. Hudbu z rádia téměř neposlouchám, poslouchám mluvené slovo, zpravodajství skoro vůbec, stejně tak ne populární stanice s širokým dosahem typu Frekvence 1, Evropa 2. V tom Vaška Havelku naprosto chápu a souhlasím s tím, že proti akustickému smogu je třeba se bránit. Já poslouchám zejména Vltavu, četbu románů, literární pořady. A rádio je pro mě taky spojené s prvním poznáváním světa. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a další tehdy zakázané stanice mě v pubertě silně formovaly a seznamovaly mě s věcmi, o nichž bych se jinak na malém městě nikdy nedozvěděl.

Druhý důvod, proč rádio miluju, spočívá ve zvukovém dobrodružství, a sice u analogového rádia. Dobrodružství přelaďování a hledání různých zvuků a toho, když se vám podaří objevit nějakou stanici, kde zní úžasná řeč, které absolutně nerozumíte a vůbec nevíte, co to je a odkud se to hlásí, ale je to tak zvukomalebné a vy nevíte, jestli ten člověk nadává, nebo se modlí. Ta představivost pak ohromně funguje. Jsou zasaženy vaše sluchové orgány a ten zvuk ve vás způsobí obrovský gejzír imaginace. To miluju. Tenhle zvuk ladění analogového rádia se objevuje skoro na každé trabandí desce.

Myslíte, že najít podobnou alternativu u televize je těžké?

Sám televizi nemám už dlouhé roky a dobře se bez ní obejdu. Ale nezavrhuju ji jako médium. I v ní se určitě dá najít spousta věcí, které člověka mohou rozvíjet a obohacovat, ale nemám na to náladu ani tu potřebu.

↗

Foto Martin Kyral

Před několika lety jste v jednom rozhovoru prozradil, že byste byl rád společenštější a že vaše společenskost v podstatě spočívá v koncertním vystupování. Připadáte si nyní už společenštější?

Jak kdy. Ještě než jsem sem šel, tak jsem si říkal: „Já sem vlastně vůbec nechci jít.“ (smích) Vážně jsem uvažoval o tom, že se na něco vymluvím, třeba někde zabloudím (smích).

A na pódiu?

To je takové rozložení sil. Vystupování na pódiu, čím s lidmi komunikuju, čím se na sebe napojujeme a co mezi námi muzikanty a publikem jiskří, tvoří podstatnou část mé bytosti, mé duše. Ale je fakt, že v soukromí toto uplatnit neumím nebo nechci. Nemám například potřebu chodit třeba do hospod nebo do kaváren za účelem sdružování se.

Tak proto jste mi psal, že nemáte v Praze oblíbený podnik.

To je pravda. Ne že bych se tomu úplně vyhýbal. Samozřejmě občas zajdu a cítím se obohacený, když slyším zajímavý lidský osud nebo příběh. Nejsem ale typem člověka, který by hledal inspiraci jenom v hospodách.

Vedle podpory ekologických aktivit jste se jako Traband hodně angažovali i v sociální oblasti. I ve vašich textech může posluchač najít řadu příběhů lidí stojících na okraji společnosti. Před třemi roky jste uspořádali koncert a vydali DVD pro neslyšící. Jaká to byla zkušenost? Nedovedu si představit, jak takový koncert pro neslyšící probíhá.

Tyto koncerty neustále pokračují, nešlo jen o jeden. Projekt Neslýchané, neslyšené Komory tlumočníků do českého znakového jazyka je dlouhodobou záležitostí, tento týden jedeme do Tábora, který je vlastně modelovým příkladem. Což znamená, že nehrajeme jen neslyšícímu publiku, to naopak tvoří spíš menšinu, ale že koncert je tlumočený do znakového jazyka pro neslyšící, přičemž tlumočníci mají dopředu připravené písničky a buď paralelním způsobem tlumočí příběh písně, anebo si k němu vytvářejí i svůj vlastní příběh, což je ještě zajímavější.

Třeba klip k naší písničce Obraz se nemusí potkávat úplně s textem písně, obrazově může vyprávět jiný příběh, což tvoří zajímavý kontrapunkt. A něco podobného může vznikat u tlumočené písně. Mám odezvy především od slyšících, že je to velký zážitek i pro ně.

Jde vždy o písně z repertoáru Trabandu?

Ano. Jiné písně souvisejí spíše s dalšími projekty pro neslyšící. Určitě vím, že se jim tlumočila vážná hudba. To je také úžasné. Stojí za to podívat se na některá videa.

Máte nějaké reakce i od neslyšících?

Od neslyšících mám reakce zprostředkovaně skrze slyšící tlumočníky, já sám znakovou řeč neovládám. Jsou opět velice pozitivní a řekl bych vděčné, protože hudba pro neslyšící přece jen není příliš využívanou oblastí působení. Uvědomil jsem si to i díky tomu, že jsem měl neslyšícího pradědu, veterána první světové války. Sám se naučil velice dobře odezírat, sice neslyšel, ale po čase jsme se spolu dokázali bavit a v závěru svého života mi vyprávěl svůj život plný neskutečných příběhů, o kterých jsem nic netušil — co zažil po návratu, na frontě, po rozpadu mocnářství.

Došlo mi, kolik takových příběhů nemůže být vyřčeno, protože člověk nemá tu možnost, protože mu chybí způsob zprostředkování. Z tohoto důvodu jsme se do této spolupráce pustili.

Neinspirovali jste se i v zahraničí, kde podobné iniciativy existují?

Ano, existují, nejvíc mě oslovilo jedno australské vystoupení, kde se tlumočila poezie. Slyšíte básničku a tlumočník není takové okénko vpravo dole, co známe z televize, kde mluví rukama, ale tlumočí celým tělem. Kamera je živá, pohyblivá, otáčí se, jde s ním, snímá ho dynamicky. A vy vidíte člověka, který vám gesticky přednáší báseň. A do těch klipů jsou ještě přidělávány animace.

Vzpomínám si například na tlumočenou báseň o stromu a plodech a ve chvíli, kdy člověk udělal gesto, kdy byl pomyslně tím stromem, vyrostla mu z rukou slova básně do animované podoby. To byl velký zážitek a inspirace i pro naše DVD. Animaci jsme nakonec nevyužili, ale využili jsme dynamického snímání — toho, že tlumočník není zabíraný jen od půl pasu nahoru, ale že kamera z něj dělá středobod pozornosti.

Budete v tomto projektu pokračovat?

Pokračujeme v živých vystoupeních, když je zájem. V Táboře to bude ještě specifické tím, že místní komunita neslyšících provozuje taneční soubor Blueberry. Takže kromě toho, že je polovina koncertu tlumočená, bude několik písniček i tančených.

V létě jste byli s Trabandem zavření ve studiu. Je to tak?

Ano, skoro celé léto.

Kdy můžeme očekávat plody?

Plody už by mohly být, dokončujeme poslední zvukové a mixážní úpravy a doufám, že na přelomu září a října půjde CD do výroby a koncem října by album VLNOBEAT mohlo vyjít.

Budou na něm výrazné změny oproti předchozím deskám, třeba ve zvuku? Nyní vás hraje pět, na posledních albech jste bývali tři, čtyři.

Zvukově se trochu posunujeme, nástrojové obsazení se rozšířilo o banjistu, ale základ tvoří pořád naše čtyřka — bubeník Vašek Pohl, Jana Kaplanová na trumpetu, Robert Škarda s tubou a Jarda Svoboda s kytarou. Písničky budou tentokrát více pocitové, nepříběhové. Obvykle jsem spíš vypravěč příběhů, v tomto období ale přišla inspirace, z níž vzešly písničky bez příběhu a spíše zkoumající lidské nitro.

Nahrávali jste v lesním studiu. Co si pod tím máme představit a jaký mělo toto prostředí dopad na výsledek?

Je to netradičně umístěné studio, na rozdíl od těch městských, která se nacházejí vždy ve sklepě nebo v odhlučněné místnosti. Lesní se nachází normálně v chatě uprostřed lesa a do nahrávání nám třeba při bouři proznívaly hromy, cvrlikalo ptactvo a šuměl potok, který protéká přímo před chatou. Ne že bychom to tak plánovali, ale když se člověk zaposlouchá do jednotlivých písniček, občas to tam zaslechne. Mě lesní studio lákalo zejména kvůli možnosti nebýt obklopený hlukem aut a civilizací, ale naopak se zavřít do vnitřního světa.

Příští rok uplyne 20 let od založení Trabandu. Plánujete něco speciálního, nebo je oním dárkem nová deska?

Ta deska. Bude vyprávět hodně o radosti, o chuti hrát a žít a trošku tam možná taky definuji, proč dělám to, co dělám. Co se týče oslav nebo akcí, křest a oslavy proběhnou 27. listopadu v brněnské Flédě a 9. prosince v pražské Akropoli.

↗

Foto Martin Kyral

Zahraniční koncerty nechystáte?

Už ne. Dřív jsme do zahraničí hodně jezdili, hlavně do Francie, Německa, Švýcarska, ale i Japonska. Na začátku tisíciletí ale došlo k boomu kapel, které se tam velice dobře ujaly, a mně časem začalo vadit, že pokud nezpíváte v jejich národním jazyce, přicházíte o polovinu sdělení. Pro mě texty hrály vždycky významnou roli. Je pro mě důležité, aby lidé rozuměli tomu, o čem zpívám. Postupně jsme tedy účinkování v zahraničí vzdali. Občas sice někam vyjedeme, ale už nejde o intenzivní turné jako v letech 2000—2004, kdy jsme třeba ve Francii odehráli větší počet koncertů než v Čechách.

Připravte se na pár klasických sedmogeneračních otázek. Jak zohledňujete svou ekologickou stopu?

Právě jsem si kvůli našemu dnešnímu rozhovoru přečetl ten minulý z roku 2005 a zjišťuju, že se moje názory moc nezměnily. Třeba na ono bláznovství a na lidské výstřednosti, které mohou hrát ve změně společnosti daleko větší roli než petice a tradičně organizované nátlakové akce, třeba manifestace svolaná před úřadem vlády.

Co v tom podnikáte vy?

Já podnikám ty písničky (smích). Jinak ale samozřejmě platí to, co jsem o mé ekologické stopě říkal tehdy. Samozřejmě stále třídím a stále nemám auto. Nemám ani chalupu, tedy další místo, kam přejíždět na víkend. Radši žiju krátkodobě na jednom místě, než abych pendloval mezi dvěma místy, třeba městem, kde budu zaměstnaný, a venkovem, kde budu mít rodinu, a každý den tak trávil několik hodin v autě.

Kromě muzicírování působíte i jako výtvarník a mimo jiné tvoříte různé ilustrace a koláže ze starých odhozených věcí. Co vás táhne ke sbírání zejména kovových předmětů — umělecký, nebo i ekologický záměr?

Obojí. Estetika zdánlivě nepotřebných věcí, odhozených předmětů, které dožily a ztratily svůj význam. Já je znovu sbírám a ve svých kolážích jim dávám nový život. Je to praktická recyklace: podívejte se, co všechno může ještě být krásné, i když jsme si mysleli, že není. A kromě výtvarného a ekologického záměru je tu i význam sociální, podobně jako v mých písničkách — lidé a věci na okraji společnosti.

Jak to máte se stravováním?

Jako člověk, který vyrostl na venkově, vím, že to, co se dnes nazývá biopotravinami, je často jen marketingovým tahem a šetrnost vůči přírodě je spíš lákadlem pro spotřebitele. Daleko přirozenější je, když si člověk to jablko utrhne ze stromu, než když si koupí jablka dovezená ze Španělska, která cestovala takovou dálku jen proto, aby vytlačila místní produkty. To samozřejmě mám neustále na mysli. Ale ve chvíli, kdy si chci dát jablko a nemám po ruce strom, ze kterého bych si jej mohl utrhnout, nedělám si žádné výčitky a koupím si ho.

Jak se naše společnost za posledních deset let změnila?

To je jediná věc, ve které jsem oproti minulému rozhovoru změnil názor, protože tehdy jsem byl vůči zdejšímu vývoji velice skeptický a naštvaný, zatrpklý, uzavřený, protože mi připadalo, že jsme v takové situaci, kdy lze za peníze koupit všechno. Lidé, kteří se tenkrát ujali moci, ve mně vyvolávali pocit obrovské prohry. Pocit cizince ve své vlastní zemi.

Dnes už jej nemám. Naopak mám dobrý pocit z toho, jak se společnost mění, ať k lepšímu, nebo horšímu.

Tyto síly budou vždy působit takovým přelévavým způsobem, dobro nikdy nezvítězí nad zlem a zlo nikdy definitivně nezvítězí nad dobrem, protože dobro a zlo neexistují. Jsou to jen síly, které na sebe vzájemně působí a přelévají se společností. A mám pocit, že vláda věcí se vrací mezi širší společnost. Mám teď na mysli sílu občanských sdružení a to, že hlas lidí z nevládních organizací je více slyšet a věnuje se mu větší pozornost. Myslím, že v tomto smyslu se to hodně zlepšilo. A i přes mnoho neúspěchů, které vidím kolem sebe a čtu o nich, mám pocit, že se domácí politická situace zlepšuje.

Asi to souvisí s pohledem na svět, tenkrát jsem byl hodně velký pesimista. Ale v jednu chvíli jsem si uvědomil, že svět je takový, jakým způsobem se na něj díváme. Když budeme chtít vidět jenom tu korupci a jenom ty šílené politiky s papalášskými sklony a pohrobky různých totalitních režimů, svět se nám takto bude jevit, protože my mu dáváme příležitost, aby se nám takto jevil. Ale ve chvíli, kdy v něm budeme hledat ty pozitivní věci, to, co náš život naplňuje úžasem a radostí, bude se nám zjevovat onen úžas a radost. To už je takto zařízené.

Co vás v poslední době potěšilo konkrétně?

I když nejde o nejlepší příklad, tak když se vrátím k probírané Šumavě, nadchli mě organizátoři těchto akcí, lidi, kteří se nebojí a nestydí vystoupit, projevit svůj názor. Mohou vypadat naivně, ale jde o to ten názor pronést a tu energii do společnosti poslat. To, s jakým úspěchem, jestli s okamžitým, částečným nebo žádným, je až další věc. Důležité je ono občanské probuzení. A mám dojem, že společnost se občansky probouzí.

Hodně mě také nadchl Ondra Kobza, jehož aktivity kavárenské a městské a na hranici sociální práce, kultury a osvěty mě také naplňují úžasem a radostí.

↗

Foto Martin Kyral

Takže stále věříte v sílu donkichotských činů.

Ano, samozřejmě, to je to, co lidi nakopne. Ta odvaha být bláznem v očích většiny společnosti.

Platí též nadále, že jste člověkem na cestě, který hledá řád, smysl a domov?

Ano. A ve chvíli, kdy ho nalézá, začne hledat jinde. Je to taková moje neschopnost se usadit, která se někomu může jevit jako smutná a bezvýchodná, ale v momentě, kdy ji přijmete, je legitimním způsobem existence. Být kočovníkem je plnohodnotný život.

Jaký je váš největší profesní omyl, je-li nějaký?

Nestydím se za nic, co jsem kdy vypustil do světa, pravdou ale je, že v tomto ohledu mám docela silnou kontrolu v kapele a i v sobě. Osobně bych třeba byl v některých věcech daleko angažovanější, tvrdší, patetičtější, pokud ale tlumočím názor čtyř dalších lidí, musím vystupovat jako součást kapely. Něco jiného je, když vystupuju sám za sebe, tam se zase tolik zpátky držet nemusím. Třeba dnes se nebudu držet zpátky.

Kde byste vy osobně nebo Traband naopak nikdy nevystupovali, s čím byste nespojili své jméno? Máte jako kapela stanovené etické mantinely?

Určitě máme. Nikdy jsme nehráli na podporu žádného politika nebo politické strany včetně stran, které volíme. Myslím si, že písničkář si musí za každou cenu uhlídat svůj nadhled, nesmí se nikdy nechat koupit žádnou politickou ideologií. To je pro mě i v angažovanosti na poli ekologie rozhodujícím prvkem. Vyrůstá daná akce z aktivistického, občanského postoje, nebo ze snahy dostat se do parlamentu?

Co firemní akce nebo akce sponzorované velkými firmami?

Pokud jedeme někam na festival, nemáme šanci předem se dozvědět, kdo všechno to zasponzoruje. Ale většinou jsou to pivovary. Teď jsem se nedávno docela ošíval, když jsme hráli na festivalu sponzorovaném ČEZem. Ale to se člověk dozví, až tam přijede. Co se týče firemních akcí, zajímá nás, pro koho hrajeme. Nebudeme hrát pro někoho, s jehož ideou nesouzníme nebo jehož činnost nám je proti mysli. Druhá věc je, že ani na firemních večírcích nehrajeme pro zábavu k požírání chlebíčků. To už samo o sobě dost těch firem vylučuje a ony se nám ani neozývají. Nejsme totiž kapela, která by působila v povzdálí jako kulisa.

V repertoáru máte píseň Muž, který sázel stromy. Je o vás?

(úsměv) Byl jsem dlouhá léta zahradníkem, ale nyní už jsem na volné noze. Tato písnička je inspirovaná stejnojmennou knihou a krásným animovaným filmem, ale především je o mém zmiňovaném pradědovi, který v závěru života — alespoň tak si jej pamatuju — neustále sázel stromy, staral se o sad, zahradu, půdu, zvířectvo. Písnička je věnována právě jemu.