Nejednou se divíme, jaká neúcta k právu panuje v téhle zemi. Řidiči je desetkrát vysloven zákaz řízení, a když je po jedenácté policií nachytán za volantem, tváří se nechápavě. Delikvent je odsouzen do vězení a — policie, chyť si mě, jestli to dokážeš. Ještě zhoubnější, protože mnohem nakažlivější jsou zdánlivě banální formy pohrdání právem. Například lesní zákon (§ 20, odst. 1g) zakazuje, až na stanovené výjimky, vjezd motorových vozidel do lesů.

Přitom jmenovitě v houbařské sezóně se lesy auty hemží, jako by tam rostla spolu s těmi houbami. Policie nic, lesní správy nic. Veřejnost? Taky nic — bodejť, bude si dělat do vlastního hnízda! Média přestupníka maximálně tak vypeskují za nedostatečnou ostražitost, když mu v lese zaparkovaný vůz někdo vykrade či ukradne.

Tvrdě se současná česká společnost staví pouze vůči pachatelům nejtěžších zločinů typu vražda či loupež, a ovšem k jakémukoliv překročení zákona nebo i jen zvykových norem příslušníky některých menšin. Těm netoleruje vůbec nic. K „běžnému“ porušování zákonů našinci je ale více než tolerantní, a některé důležité subjekty jdou v tom porušování vysloveně příkladem.

↗

Zástupce podniku na nové rozhodnutí nečekal a strom o své vůli nechal neprodleně pokácet. Foto neznámého autora, Flickr

Jedna z místních poboček významného českého podniku s dlouholetou tradicí si podala žádost o povolení kácet na svém pozemku strom. Měl svým růstem postupně narušovat okapovou část střechy montované dřevěné boudy, padesát, šedesát let staré a dosti zchátralé, stavěné s největší pravděpodobností v době, kdy už tam strom rostl. Šlo o jedlovec kanadský, který u nás obecně není příliš běžný, a exempláře daného vzrůstu ještě méně.

Odbor životního prostředí navíc při místním šetření zjistil, že v minulosti si majitel dovedl s problémem poradit, upravil příslušnou část stavby tak, aby nebezpečí její kolize se stromem bylo minimální. Ani v současnosti nic nebránilo obdobnému řešení.

Skácení stromu tudíž nepokládal za nutné a nepovolil je. Žadatel ovšem využil svého zákonného práva a proti rozhodnutí se odvolal. Občanské sdružení, které rovněž bylo účastníkem řízení, si tedy zajistilo znalecký posudek od renomovaného dendrologa, a ten potvrdil, že strom opravdu není nutno kácet.

Jedna věc je, že odvolací orgán z formálních důvodů k tomuto posudku nepřihlédl (musel by prý být již součástí spisu k prvoinstančnímu řízení), původní rozhodnutí přese všechny argumenty zrušil a nařídil vydat nové, povolující kácení. Jiná ovšem, že zástupce podniku ani na nové rozhodnutí nečekal a strom o své vůli nechal neprodleně pokácet, ač, jak vyplývalo i ze znaleckého posudku, nehrozilo žádné nebezpečí z prodlení.

Podobně jako generálu Finkovi von Finkenstein z Haškova románu se mu asi nelíbily právní formality, které „rozsudek zbytečně zdrží o dvě hodiny“, neboť generál byl už předem rozhodnut, že (Švejk) „viset bude stejně“. Prvoinstanční správní orgán to bez komentáře vzal na vědomí, jako by šlo o postup právně přípustný a vlastně běžný (bohužel, výjimečný opravdu není) a řízení ukončil s tím, že jeho předmět již neexistuje. Podnik, nutno přiznat, následně poblíž stanoviště původního stromu vysadil tři mladé jedlovce.

„No tak, o co tedy jde?“, řekne si teď asi nejeden čtenář. „Místo jednoho stromu tři. Měli tomu podniku poděkovat, a ne celou záležitost rozmazávat v novinách.“

„Po lidsku, ne podle práva ! … ten kanec patří nám“. Pan Franc z Menzelova filmu to nemohl vyjádřit výstižněji. Právo je trpěno, ba vítáno, ale jen když je na naší straně, když pomáhá prosadit náš soukromý zájem. Pokud ne, pak „nelidsky“ straní straně protivné. A v takovém případě má smůlu, zařídíme se bez ohledu na ně a třeba i proti němu. Staré známe svěcení prostředků účelem.

Podobné aféry z „lepší společnosti“ se samozřejmě neutají. A jsou pro širokou veřejnost dobrou školou. Dobrou?