Chci přispět X

Sociálnědemokratický vyrovnaný rozpočet

ČSSD navrhla uzákonit vyrovnaný rozpočet. Výsměch z úst Janoty či politiků ODS by neměl být důvodem, proč se vážně nezamyslet nad realistickými možnostmi tohoto kroku.

Foto11

Tomáš Tožička

23.02.2010 10:28

  • Analýza
121681_mediafax_roman_hruby

Skutečná sociálnědemokratická finanční politika stojí v přímé opozici k neoliberálním konceptům prosazovaným českou vládou. Na snímku tisková konference ekonomů NERV: Schwarze, Rusnoka, Sedláčka, Kalouska. Foto Roman Hrubý, Mediafax

Idea vyrovnaného rozpočtu je svůdná, a tak není divu, že se čas od času objeví v návrzích politiků – tu z levého, tu z pravého politického spektra. A pokaždé se z druhé strany ozvou výhrady. Když seděl Paroubek v premiérském křesle, sám návrhy na vyrovnaný státní rozpočet odmítal. Tehdy se domníval, že je třeba využít deficitního hospodaření pro vybudování důležité infrastruktury.

Tento postoj lze pochopit. Někdy je skutečně třeba se zadlužit – těžko si představíme, že by si někdo našetřil třeba na rafinérii. Ovšem je třeba k takovým krokům přistupovat jen ve velmi závažných důvodech.

V této chvíli si však musíme položit otázku, zda jde ze strany ČSSD o vážně míněný záměr, nebo jen o předvolební mystifikaci, kterou se snaží získat občany znepokojené rostoucím státním zadlužením.

Ministr financí Janota vidí vyrovnaný rozpočet v současnosti jako nerealistický. „Je to neřešitelný problém i proto, že já nevím, jak snížit deficit, natož abych ho vyrovnal. Protože já v současné době nevím, o jakou legislativu se budu moci opřít.“ Janota má pravdu, skutečně základním problémem je legislativa a rozpočtová pravidla, která vnášejí do celého problému obrovský zmatek.

Zašpuntovat tunely
Základním kamenem musí tedy být zpřehlednění přípravy rozpočtu. Na to upozorňovala nakonec i neoliberální Dřevíčská výzva. Součástí přípravy rozpočtu musí nezbytně být podrobné rozpočty jednotlivých složek, z nichž bude jasně patrné, odkud přicházejí příjmy a kam míří výdaje. Tyto rozpočty pak budou moci být kontrolovány i průběžně a státní instituce budou mít šanci dosáhnout reálných úspor a zabránit plýtvání.

Veřejné rozpočty jednotlivých institucí a jejich čerpání v jednotlivých linkách musí být veřejně přístupné a kontrolovatelné v reálném čase v rámci existujícího práva na informace. Zároveň s tím pak bude možno vyjasnit, kde se plýtvá a za jaké ceny a u koho nakupují veřejné instituce zboží a služby. V současné době je to tak, že mnoho těchto veřejných nákupů probíhá za přemrštěné ceny a v neodpovídající kvalitě, a odpovědní zaměstnanci vůbec nemají představu o reálné tržní ceně.

Nezřídka se stává, že služby neposkytuje zaměstnanec, který to má mít v náplni práce, ale místo toho zakázku provádí jeho soukromá firma. To je běžné nejen ve státních či komunálních institucích, ale i na školách či v nemocnicích.

Daňová politika a daňové ráje
Důležitým bodem je samozřejmě daňová politika. Progresivní zdanění je nezbytností, i když i tady je nutno si říci, že se nám jen stěží podaří nastavit systém tak, aby lidé s nižšími příjmy neplatili na daních procentuálně více ze svých příjmů než bohatí.

Je to dáno tím, že lidé s vyššími příjmy čerpají mnoho nezdaněných služeb již z titulu svého postavení (služební telefony, počítače, auta, cestování apod.) a snadněji se mohou dani vyhýbat (příjmy na fiktivní firmy, odliv úspor do daňových rájů, koupě nemovitostí či uměleckých děl ze soukromého vlastnictví, nákupy z třetích zemí nezatížených DPH atd.).

Proto je nutno nejen zvýšit korporátní daň minimálně na jednadvacet procent, jak to prosazuje ČSSD, ale zároveň je nutné snížit DPH na základní potřeby, kulturní a domácí volnočasové aktivity. DPH je totiž ze své podstaty regresivní daní, a proto je třeba v ní myslet na občany s nižšími příjmy, jak to navrhuje třeba i PriceWaterhouseCooper.

Korporátní daň úzce souvisí s diskusí o daňových rájích. Ekonomické špičky našich partají nemají moc představu, co vlastně daňový ráj nebo offshorové centrum znamená. Ukazuje to např. Zahradníkův výrok, „že v daňových rájích daně vůbec neexistují, nebo se vybírá jen jakýsi paušální poplatek“.

To je sice pravda, ale to platí jen pro transakce probíhající mimo území daňového ráje či offshore centra. Tak je to i v Amsterdamu, Budapešti či londýnském City, abychom vybrali ty nám nejbližší.

V tomto smyslu ani v dalších ukazatelích tedy Česká republika skutečně offshorovým centrem není. Snad jen tím, že připouští vlastnictví podniků akcií na doručitele, což je typický nástroj na praní špinavých peněz a korupci v offshorových centrech a měl by být zakázán.

Nicméně české firmy využívají bohatě daňových rájů a vyhýbají se tak placení daní v České republice. K tomu jim vydatně napomáhá i ministerstvo průmyslu a obchodu, které podrobné informace o možnostech těchto daňových úniků za naše peníze zveřejňuje na svém informačním serveru Businessinfo.cz.

Česká republika se ovšem dlouhodobě vyhýbá mezinárodní spolupráci na eliminaci těchto praktik na mezinárodním poli a na domácí půdě mezinárodní daňové úniky spíše podporuje. Podle hrubého odhadu časopisu Ekonom (10/2009) tak přicházíme asi o třiadvacet miliard ročně. Oficiální sídlo v offshorových centrech mají i firmy jako HomeCredit, Karlovarské minerální vody, ORCO, UPC ČR, Levné knihy a na sedm tisíc dalších společností.

A to navzdory tomu, že jejich ředitelství sídlí evidentně zde. Jednoduchou legislativou, jaká se připravuje například v USA, jde alespoň u těch největších zabránit fiktivnímu přesunu daní do offshorových center. Totéž platí o takzvaných vnitropodnikových obchodech, které dnes tvoří již na padesát procent všech transakcí a ve většině jsou jen zástěrkou pro daňové úniky.

Odhady odborníků uvádějí, že jen danění podle reálného sídla a omezení lehce identifikovatelných falešně deklarovaných cen ve vnitropodnikových obchodech by znamenalo zredukovat daňové ztráty o polovinu…

Problematika daňových rájů není jednoduchá a jedinou publikací, která u nás o tomto tématu vyšla, je francouzská knížka Právní a daňové ráje, zastavme skandál, kterou v tištěné i elektronické podobě vydala organizace Česko proti chudobě.

Které daně snižovat
Může to vypadat jako paradox, ale skutečně je třeba se v rámci diskuse o vyrovnaném rozpočtu bavit také o snižování daní.

Hlavním cílem ale není dosáhnout tzv. prokapávání shora, ale zvýšit multiplikační efekt financí. Prokapávací efekt je neoliberální teorie, podle níž nižší daně pro bohaté jim přinesou bohatství a to se od nich bude šířit do všech nižších pater společnosti. Tato fikce nefunguje, už třeba kvůli daňovým rájům.

Naproti tomu keynesiánský popis multiplikačního efektu je základním klíčem pro východisko z krize. Jedná se o to, že každá koruna, kterou utratíme, je výdělkem pro dalšího spotřebitele. Cílem je udržet co největší část utracené koruny po co nejdelší dobu v oběhu, aniž by zmizela mimo teritorium, v němž chceme, aby působila rozvojově.

Proto je investice do lidí, a to i do sociálních dávek, více pro-rozvojová než podpora vybraných průmyslových odvětví. Lidé s nízkými příjmy totiž budou kupovat především základní potřeby, podpoří služby, zaplatí DPH a v tomto kruhu pak i vznik nových pracovních míst, která se opět budou podílet na další multiplikaci.

Jaké podnikání podporovat
Vedle sociálních dávek, které mohou alespoň částečně nahradit příjmový výpadek, například na regionální úrovni při krachu firem, je nutno usnadnit vznik a existenci malého a mikro podnikání.

ČSSD se bohužel vydala opačnou cestou zavedením paušální daně pro živnostníky. Daň sice byla zrušena, ale chtělo by to zavést naopak strop, do něhož by přiznaný příjem zaměstnavatelů s jedním až pěti osobami nebyl zdanitelný.

Tím stropem by mohla být hranice stanovená zákonem pro povinnost stát se plátcem DPH – tedy obrat do jednoho milionu. To by umožnilo mnoha živnostníků přesun z šedé ekonomiky a usnadnilo rozvoj podnikání. Zvýšení zaměstnanosti a příjmy z DPH by nahradily pofiderní příjem z bývalé paušální daně.

K rozvoji malého a mikro podnikání by měl vzniknout vládní server, který by zdarma poskytoval služby těmto podnikatelům. Ať již se jedná o jednoduché účetní nástroje, možnost nechat se pravidelně informovat o povinnostech, změnách právních úprav a podobně.

Dalšími kroky, které vedou k úsporám, zvyšují zaměstnanost a příjem státního rozpočtu jsou podpora nových a udržitelných technologií, decentralizace ekonomiky (především energetiky) a omezení tranzitní dopravy při podpoře té regionální.

To bylo sice v programu Zelených, ale její čtyři ministři z toho nedokázali prosadit ani zlomek.

Nové a udržitelné zdroje energie na komunální úrovni jsou schopny zajistit lokální spotřebu, zvýšit počet pracovních míst a snížit místní deficity díky nižšímu odlivu financí. To platí obecně o decentralizaci ekonomiky, a proto by na decentralizační strategii měl být kladen obzvláštní důraz.

Týká se to také omezení kamionové tranzitní přepravy, která ničí silniční infrastrukturu. Dostat tuto část dopravy na koleje znamená úlevu celkové dopravní situaci, úspory na údržbě silnic a příjmy železniční dopravě, z nichž pevně stanovená část by měla jít jako příspěvek na zajištění lokálního provozu železnic.

A nemuseli bychom ani omezovat výdaje v rámci našich závazků globální odpovědnosti – tedy především prostředky na potírání extrémní chudoby a klimatických změn. Stačí po vzoru Francie a dalších zemí, v souladu s evropskou směrnicí zdanit letenky.

Padesát korun na evropský let, dvě stě na mezikontinentální. A alespoň symbolicky zavést zdanění mezinárodních měnových transakcí ve výši 0,01 % jako Belgie – tedy s tím, že to vstoupí v platnost, až se přidají další státy.

To je jen pár vyzkoušených kroků, kterými se daří vyjít z krize a zvýšit příjem státního rozpočtu natolik, abychom mohli valorizovat důchody, vrátit se zase ke sto padesát let starému bezplatnému zdravotnictví a štědře podporovat rodiče, kteří se rozhodli zůstat s dětmi doma, stejně jako zajistit dostatečnou péči pro ty děti, jejich rodiče pracují.

Je to sociálnědemokratické. Ale kdo to prosadí?
Je otázkou, nakolik při tom můžeme spoléhat na ČSSD, která je v lidech jako Mertlík, Rusnok a mnoha dalších propojena s nadnárodním kapitálem a o regionální rozvoj má jen malý zájem. To je bohužel praxe většiny zemí v EU, jak o tom psal například Petr Jedlička ve svém článku Limita obrody sociální demokracie.

Pokud se však ČSSD jasně nevymezí proti mezinárodně-monopolistickému pojetí kasino-kapitalismu, nebude se věnovat diskusi s lidmi a nezačne investovat své síly do rozvoje svépomocných občanských aktivit, bude stále méně jasné, co ji odlišuje od pravice.

Snění o vyrovnaném rozpočtu, ani nekoncepční a ničím nekryté vyplácení dávek to jistě není.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.