Politici v nás

Ondřej Vaculík

Kousky politiků jsou v každém z nás zapíchnuty jako střípky ze zrcadla ledové královny. Nebo jsme my částí každého politika?

Jediné, v čem panuje většinová shoda, ba možná celonárodní, je kupodivu názor na politiku, o níž se lidé normálně v každých poměrech sveřepě hádali. Zásluhou krize a současné provizorní úřednické vlády se v podstatě všecka vládní politika vměstnala do ekonomických pravidel a úsporných opatření, o nichž netřeba diskutovat. Tím, jak se politika zbavila obsahu, zúžila se pouze na její představitele, na politiky; a tu panuje ta shoda — že jsou nemožní.

Na tento stav politické nouze se snažila upozornit také demonstrace nazvaná „Už vás máme dost“, což je jen další, výhružnější stupeň od někdejšího „Děkujeme, odejděte“. Člověk by očekával Václavák plný lidí, zvonění klíčů, vznik nového Občanského fóra v čele třeba s Břetislavem Rychlíkem, mým kamarádem a ve věci zlepšení poměrů kdekoli a čehokoli znamenitým buntovčikem.

Jenže nic takového. Protože stejně jako „děkujeme, odejděte“ také „už vás máme dost“ nevyjadřuje víc než pouhé znechucení z představitelů jako by této doby, nikoli konkrétní politiky a politických poměrů. Tím, že politiky neviníme z činů, ale naopak z nečinů, z neschopnosti, z jejich hašteřivého chování místo jednání, nemůžeme ani říci, že oč méně jsou schopni „dělat politiku“, o to více nám „dělají dobu“. (Na druhé straně ale: co by celou dobu dělali, že.) Pochopitelně, že dobu nedělají, pouze ji představují, víc ani nemohou.

Mám podezření, že ve svobodných, demokratických poměrech — a ty v podstatě jsou — naši politici v podstatě představují dobu, jaká vskutku je. Čili slyším-li nějak nehoráznět třebas Jiřího Paroubka a proti němu se plamenně rozhořčovat Mirka Topolánka, přemýšlím, do jaké míry oba jako Edudant a Francimor představují plamennou nehoráznost moji.

A zdá se, že z tohoto úhlu pohledu jsou to představitelé výstižní, dobře zvolení: Jakmile se ve mně rozhostí více paroubkovitosti, než je mi milo a snad i zdrávo, topol zasahuje. Až bude nejhůř, možná na sebe vztyčím i ten hnusný prostředník. Co v mé povaze oni dva neobsáhnou, to doplňuji Bursíkem, takovou taktickou, spíše administrativní polohu v sobě mám také, a jak se blíží Velký pátek, začínám v sobě cítit Cyrila Svobodu. To není žádný humor. Je však pravda, že úplně celý, téměř stoprocentně představovaný, se cítím až s Karlem Schwarzenbergem. Kus velkorysé roztomilosti ve mně je totiž také.

Nyní už se čtenář asi ani nebude divit, když bez velikých empatických vloh přiznám i další slabost, že mám jakési pochopení i pro ten smrdutý lobbyismus a nejsem si sebou tak jist, zda bych za jistých okolností neuvěřil svým zásluhám a nepřijal za ně nějakou dobře míněnou provizi. Při své pracovitosti a ctižádosti pochybuji, že bych dokázal neučinit nic, co by jistá skupina obzvláště vítala. Nevím, jestli si normální člověk umí představit, kolik státně důležitých lidí náhle začne mít nejen v mobilu vaše číslo, ale také nezpochybnitelný nárok na váš čas. Těm schůzkám a rautům nelze se vyhnout, i kdybyste měli padnout únavou. Bez pomoci věci znalých a důvěryhodných spolupracovníků se nehnete z místa.

V tom prostředí zůstat indiferentním dokázala svého času toliko ministryně kultury Helena Třeštíková, ale asi jenom čtyři dny. Nikdo z nás si neumí představit, kolik prozíravosti je v těch tlacích zapotřebí, aby se člověk neznemožnil: nezapomněl se pod něco důležitého podepsat a zároveň nic důležitého nepodepsal. Zajisté, že přibývají noci, kdy odpovědnost na vás mořivě sestupuje jako pohyblivý strop v Poeově povídce a nebýt osvěžujícího dechu milenky v diplomatickém bytě, těžko by se člověk ráno vůbec postavil na nohy. Naštěstí máte spolehlivého řidiče, mlčenlivostí prověřeného ještě z dob StB. Lid nám vyčítá všechny ty náhrady a zvláštní požitky, ale ať je lid zticha, ani neví, jak se má. Proti tomu, co se tady nahoře musí všechno řešit, se voni maj fakt dobře, tak dobře se i přes všechnu krizi nikdy neměli a ani se mít nebudou! Jiřetín nebo fotovoltaika, takové marginálie. To my jich máme dost, ne oni nás!

Pouze v případě mého kamaráda Břetislava Rychlíka mám jistotu, že by i ve vysoké funkci dokázal zůstat bezúhonným. Jeho Múza by mu nedala zaobírat se příliš úřadem, Břeťa by nic nepodepsal, snad ani smlouvu, že je ministrem. Dál by zůstal jen s prostou kamerou, lidovou písní, dobrou slivovicí a všemi znamenitými kamarády, včetně mě, na cestě mezi Brnem, Prahou a Horňáckem, prostě jízda králů, pane ministře, a to od fašanku do fašanku!

Nevím, zdůvodnil-li jsem náležitě, proč jsem nebyl na demonstraci „Už vás máme dost“ — to bych vlastně demonstroval i proti sobě. Změní-li se oni, dokážu se změnit i já? Vždyť mě oni představují možná víc, než bych i chtěl!

Vyčítejme našim politikům něco jiného: že nám představují dobu, v níž jako by ani nebylo žen. Protože která žena se může najít v Miroslavu Kalouskovi, Davidu Rathovi…; takovou chuděru bych ani snad nechtěl znát. Pokud ženy nebudou mít stejnou možnost, jako jsem výše popsal, zůstane politika bezohledně mužská, a to i kdybychom měli možnost volit Břeťu.