Rozsudek "Dělnická strana II" a zrušení KSČM

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rozpustit Dělnickou stranu s sebou nese také informaci, jak by se soud postavil k případnému rušení Komunistické strany.

17. únor 2010 je datem, které se významným způsobem zapsalo do dějin samostatné České republiky – Nejvyšší správní soud poprvé rozhodl o tom, že bude rozpuštěna politická strana a tím rozpoutal debatu, která bude přítomná ve veřejném diskursu ještě i dlouho po tomto datu.

Rozsudek „Dělnická strana II“ tak v tuto chvíli představuje téma, o kterém kdekdo mluví a kdekdo má naléhavou potřebu vymezování se k tomuto soudnímu rozhodnutí, pohříchu se však většinová diskuse nese v rovině abstraktní výměny názorů bez přímé znalosti konkrétního rozhodnutí – málokdo totiž více jak sto dvacet stran soudního rozhodnutí četl.

V celkovém rámci debaty jsme pak svědky různých prohlášení a názorů, které jsou více či méně přímo v rozporu s tvrzeními a argumentací soudu. Ta je ovšem pohříchu velmi srozumitelná a přístupná – celý rozsudek je psán jazykem a stylem, který má daleko do kostrbatých a samoúčelných právnicko-terminologických exhibicí, naopak je velmi čtivý a snadno pochopitelný, čímž ovšem vůbec netrpí kvalita právní argumentace v něm obsažená.

Pokud čtenář někdy přišel do styku s judikaturou českých soudů, chová k jejich čtení a srozumitelnosti oprávněnou nedůvěru – ani pro zběhlého profesionála často není jednoduché pochopit myšlenku soudcovu i po několikátém přečtení.

Judikatura NSS se v tomto ohledu dosti vymyká a konkrétně forma rozsudku DS II by mohla sloužit jako etalon, jemuž by se měly české soudy snažit co nejvíce při psaní své judikatury přiblížit. Soud si byl vědom toho, že u natolik důležitého tématu je nutné daný rozsudek učinit co nejpřístupnějším celé veřejnosti – snad se podobný přístup časem ustálí i u jiných orgánů justice v České republice.

Největším tématem okolo celého rozhodnutí je diskuse, zdali se dá rozhodnutí DS II aplikovat i pro případné rozpuštění KSČM. Názory v této debatě se formují spíše podle politického přesvědčení, než podle toho, nakolik jsou podpořeny znalostí soudního rozhodnutí.

NSS si byl při formulaci svého postoje dobře vědom toho, že diskuse o zákazu Dělnické strany s sebou implicitně nese i diskusi o případném zákazu komunistů. Svým způsobem tak judikoval dvě věci naráz – jednak se jasně vyjádřil k DS a jednak se vyjádřil (byť skrytějším způsobem) k tomu, jakým způsobem vnímá v rámci současného ústavního systému KSČM. Ačkoliv by si to mnozí přáli naopak, NSS nepovažuje (s největší pravděpodobností) současnou KSČM za ohrožení ústavního systému, a proto ani v současné chvíli nehrozí její zákaz. Jak praví samotné rozhodnutí:

Činnost politické strany je navíc třeba posuzovat jako dynamickou a Soud rozhoduje podle skutkového stavu, který tu je v době jeho rozhodnutí (§ 96 s. ř. s.), tzn. toto rozhodování musí být vždy zcela aktuální. Případné rozpuštění politické strany nemá být vnímáno primárně jako následek její dřívější protiprávnosti (často již letité).“

Potenciální zákaz KSČM je často pojímán jako konečné zúčtování za léta 1948-1989, nikoliv coby zhodnocení nebezpečí současné činnosti strany. Byť v současnosti existuje snaha prokázat protiústavní charakter KSČM jejími programovými body a orientací, ve světle rozhodnutí DS II patrně ani to není zdaleka dostačující. Dělnická strana totiž v rozporu s přesvědčením mnohých komentátorů nebyla rozpuštěna v důsledku toho, že hlásala extrémní ideologii:

Dělnickou stranu je možné na základě jejího programu označit jako populistickou, xenofobní, homofobní, šovinistickou, případně i vykazující rasistické rysy. Jak ovšem Soud opakovaně zmínil, tyto charakteristiky, vyplývající z programu DS, vedou k pochybnostem a obavám, ale samy o sobě neumožňují učinit závěr o naplnění důvodů pro rozpuštění této strany.“

Dělnická strana byla totiž rozpuštěna zejména proto, že začala (za pomoci satelitních organizaci počínaje Dělnickou mládeží a Národním odporem konče) své programové teze skutečně realizovat, navíc násilnými prostředky. Důkazy dodané vládou prokazují na celé řadě akcí gradaci činnosti DS a jejich satelitů – od verbálních ataků na různé skupiny obyvatelstva, pokračujíc ustanovením Ochranných sborů dělnické strany, cíleně vyvolávajících nepokoje a napětí, až konečně k akcím s charakterem pogromu (sic!) jako byla tzv. „Bitva o Janov“ ze dne 17. 11. 2008.

Ta byla v rámci neonacistické scény v ČR „slavnostně“ označena za den začátku boje proti „Systému“ a dokonce jako počátek mýtické neonacistické „Svaté rasové války“ (tzv. RAHOWA). S těmito tvrzeními vlády se pak soud ve značné míře ztotožnil – na rozdíl od prvního návrhu pojala vláda svou roli zodpovědně a důkazní materiál tak byl bohatý, ba přímo až extenzivní (koncentrovaný výčet aktivit DS a obecně neonacistické scény na čtenáře působí chvílemi až děsivým dojmem). Činnost Dělnické strany se tak stala nejen protiprávní, ale zcela explicitně protiústavní. NSS se k různým aspektům činnosti strany vyjadřuje takto:

V řízení bylo prokázáno, že skutečný program DS, nahlížený ve světle projevů představitelů a členů této strany, dále projevů, které zazněly na shromážděních organizovaných Dělnickou stranou, nebo kterých se tato strana účastnila, a názorů, jimž tato strana poskytuje prostor ve svém stranickém tisku, směřuje k vyvolávání národnostní, rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti a ve svém důsledku ke snaze o omezení základních práv a svobod určitých skupin obyvatel České republiky, zejména menšin (typicky romské, ale také vietnamské a židovské, dále obecněji přistěhovalců a lidí jiného původu, barvy pleti či sexuální orientace). …V tomto ohledu proto Soud uzavřel, že program DS směřuje k odstranění demokratických základů právního státu, mezi které je nutno počítat respekt k ochraně uznávaných práv a svobod…

Soud tak pevně definoval kritéria, které musí politická strana ne/splňovat proto, aby ne/byla zakázána. Pozice a chování komunistů tak skutečně ani zdaleka neodpovídají tomu, co činila Dělnická strana. Zatímco neonacisté v DS zvolili otevřenou radikalizaci a násilí, KSČM dlouhodobě pragmaticky směřuje k zapojení do činnosti demokratického systému. Závěry pak jsou zřejmé – KSČM tady s námi zůstane s pravděpodobností hraničící s jistotou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.