Vždycky mluvíme o smrti

V Divadle Na zábradlí měla premiéru inscenace Požitkáři. Jejím tématem je nejenom lidská smrt a to, co přijde případně po ní. Pojednává také o současné kultuře a naší civilizaci jako o nekrofilní, k smrti náchylné a ze smrti těžící.

Také už jste si všimli, jak v roce 2014, přesně o sto let později, než zemřelo „dlouhé“ devatenácté století vyhlášením světové války, teprve končí i dlouhé století dvacáté? Těch smrtí a jejich symbolických významů! Oba bratři Reynci, představující uvíznutí intelektuálů v kleci rozděleného světa, ponižovaní nejnižším zaměstnáním, jaké i Starý zákon považuje za nízké, když zobrazuje marnotratného syna válejícího se s prasaty, a přece neponížené.

Snad kromě toho konce, kdy Pieta jejich otce Bohuslava trčela na billboardech a „jakože“ jím ilustrovaná Bible (kterou by podle mínění lidí, kteří mu byli blízko, nikdy neilustroval), typograficky pojednaná jako nějaký inkviziční kodex, se za desítky tisíc nabízela boháčům. Kteří Bohuslava Reynka ani jeho dva syny nikdy nezajímali a nezajímali by je ani tehdy, kdyby nepřišli o svůj statek a nemuseli se živit obsluhou prasečáku a traktoru.

Teatrolog Zdeněk Hořínek, který reprezentoval vznik malých divadel (v jeho případě Ypsilonky), ale i slávu a vtip a celoevropskou přitažlivost českého divadla i s kritikou a myšlením o něm. Petr Skoumal, který s Janem Vodňanským rozváděl princip „hovadna“, ustavený Osvobozeným divadlem, a s Pavlem Šrutem princip poetický, který celý život drží Jiří Suchý (a dej mu pánbůh ještě dlouhý život, i když i jeho 20. století nemilosrdně opouští, jakkoli je jeho symbolem).

Když kolem umírají lidé ve věku mých rodičů, dotýkají se mě ty smrti jinak než dřív. Připomínají, že nastává čas, kdy to jsme my, kdo bude muset hrát tu patriarchální (matriarchální) roli, jehož dílo bude posuzováno, zhodnocováno a případně i odloženo a zapomenuto. A co si máme počít s tím, že espritu, kouzla, intelektu a nápaditosti předchozí generace nejsme schopni dosáhnout? Připomíná se nám, že nám zbývá už poslední čas, kdy ještě disponujeme nějakými silami, a že je třeba ten čas dobře využít. Ale nezbláznit se z toho.

V Divadle Na zábradlí měla v pátek a v sobotu premiéru inscenace nazvaná Požitkáři. Podle názvu by jeden řekl, že půjde o scénické zpracování všudypřítomného nadbytku, luxusu a... no prostě hédonismu, a do jisté míry to tak na jevišti je. Hlavním tématem inscenace je však smrt.

Na luxusně pojednané scéně, jíž dominuje červená barva a lesk (včetně zrcadla a skleněné stěny), se pohybuje devět herců. Vyskytují se ve dvou rovinách – nahoře, za skleněnou stěnou, je jakási chodbička připomínající hotelovou chodbu mezi pokoji, do ní jsou prolomeny dvoje dveře s označením pánského a dámského záchodu.

Herci přicházejí s kufry a jinými zavazadly / z jedné velké kabely se zhruba ve zlatém řezu inscenace vykutálí urna a popel se vysype na podlahu, ale tam ještě nejsme), scéna představuje jakousi štaci na cestě.

V Divadle Na zábradlí měla v pátek a v sobotu premiéru inscenace nazvaná Požitkáři. Foto Lenka Vybíralová, Wikimedia Commons

Text je typickým produktem postdramatického divadla – jeho složky jsou k sobě volně řazeny, příčinné souvislosti v něm nejsou, pracuje se s texty dramatika Thomase Bernharda, neurobiologa Davida Eaglemanna, Rainera Marii Rilkeho a nejrůznějšími citacemi (včetně drsného songu nákupčího „hader, kostí, kůží“), ironizují se návody psychologů („plačte, jen plačte“) i jejich para- exploatací, nechybí ani vulgární historky (jak se jeden chtěl oběsit na záchodě a strhl na sebe rezervoár i s vodou).

Jeden z herců otravuje s vtipem, jak stanul Rudolf Hrušínský před nebeskou bránou – až mnohem později, když se ozve z reproduktoru ještě mladý Hrušínského hlas z filmu Spalovač mrtvol pochopíme, proč to tam je a co je pointa vtipu.

Inscenace začíná literárně strhujícím monologem zatím jediného herce na scéně, hovoří o tom, že ať myslíme na cokoliv, ať děláme cokoli, vždy myslíme na smrt, pracujeme k smrti, hovoříme o smrti, že v našem životě je neustále přítomná smrt.

Protože je text tak dobře napsaný (nevím a teď v neděli odpoledne nejsem schopná zjistit, ze kterého díla Thomase Bernharda je vzat) a herec ho skvěle přednáší, člověk z těch úvah o smrti pociťuje až rozkoš, má to příjemný morbidní humor a je to v podstatě docela útěšná pravda: dotkneme-li se jen tak mimochodem takových pojmů, jako je korupce nebo demokracie, skloňujeme-li humanitu a technologii, mluvíme stejně pořád o smrti.

To je pěkná představa, ne? Člověk si hned vzpomene, jak J. W. Goethe po jednom ze svých milostných zklamání viděl smrt, jak na něj hledí ze všech koutů (měl tenkrát, myslím, také ledvinovou koliku) a Rainer Maria Rilke viděl smrt stát na ochozech katedrály.

Postavy na jevišti jsou všechny oblečeny v černém svátečním, tu a tam s červenými akcenty. V druhé polovině inscenace se objevuje krev – dáma se píchne o brož a vyvalí se krev jak z podřezané tepny. Jedním z motivů jsou narozeniny, které však nikdo nemá a ostatně na dortu plane tolik svící, kolik je účinkujících, jsou různě uhořelé, jako v té Erbenově pohádce, kde má každý v jeskyni Smrti svou svíci určité délky a nezáleží vůbec na jednotlivci, jak dlouhý život bude mít, vše je předurčeno.

Zpočátku je inscenace docela zábavná, smrt v naší kultuře není tabu a dokážeme se bavit variacemi na to téma. To by však bylo v Divadle Na zábradlí málo, člověk čeká, kam to povede, už ví, že tady nejde o příběh postav, ale spíše inscenace samotné. A vskutku, pod příkrovem smrti se všichni začnou chovat divně, jsou na sebe nějak hnusní, jeden z elegantních pánů násilím vyrve mladé dámě z ruky její velkou tašku – a hle, vypadne urna s popelem, který pak všichni začnou umělohmotnou lopatkou sbírat a smetáčkem smetat.

Postavy jsou k sobě čím dál neurvalejší, v horním plánu v záchodových kabinkách se objevují všelijací viselci, dochází na potrhlá a zatvrzelá prohlášení (neumřu, neumřu, neumřu, neumřu) – a také samozřejmě někdo umře. Divný chlap v černém obleku, s chováním primitiva v tom nóbl zařízení, zazpívá podivný a krutý song a nejpozději od té chvíle už jako divák o smrti uvažuju vážně.

Inscenace není krutá, cynická je jen trochu a dekadentní je dost. Mluví nejen o lidské smrti a o tom, co přijde případně po ní, pojednává o současné kultuře a naší civilizaci jako o nekrofilní, k smrti náchylné a ze smrti těžící. Inscenačnímu týmu, který v zápětí vyjmenuji, se podařilo estetickým a poetickým způsobem promluvit i o tom, čím jsem tento text začínala – o umírajícím „dlouhém“ dvacátém století.

Jan Mikulášek a Dora Viceníková: Požitkáři. Scéna a kostýmy Marek Cpin. Hrají Dita Kaplanová, Magdaléna Sidonová, Jana Plodková, Anežka Kubátová, Leoš Noha, Jan Hájek, Miloslav König, Petr Jeništa a Jakub Žáček. Režie Jan Mikulášek.
Premiéra 24. a 25. října 2014 v Divadle Na zábradlí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.