Zpráva, že český eurokomisař Štefan Füle bude mít v právě sestavované Evropské komisi na starosti další rozšiřování Evropské unie, je jednou z těch, jež v české kotlině spolehlivě vyvolají odezvy, na nichž se vyjeví různé odstíny českého provincialismu. Jednou takovou reakcí byly úvahy některých komentátorů, zda nám EU už zase neubližuje, neboť dohled na další unijní rozšiřování je sice sám o sobě důležitou agendou, ale v příštích letech se Unie rozšiřovat prý příliš nebude.

V Lidových novinách se dopracoval komentátor Martin Weiss pro změnu k názoru úplně opačnému, když tvrdil, že nikoliv nedůležité portfolio evropského rozšiřování dokazuje, jak se mýlili všichni ti, kdo tvrdili, že EU bude chtít Českou republiku potrestat za průtahy s ratifikací Lisabonské smlouvy. Otázka, zda Füle nakonec nedostal tuto agendu na starosti i jako výraz vděku, že on i vláda Jana Fischera notně přispěli svojí diplomatickou aktivitou k tomu, že prezident Václav Klaus nakonec podepsal Lisabonskou smlouvu, komentátorovi na mysl nepřišla. Možná proto, že on sám je odpůrcem smlouvy.

Weiss také zkritizoval celkové složení Evropské komise a dalších orgánů. Belgičan ve funkci evropského prezidenta je prý špatnou zprávou pro lidi, kteří se obávají německo-francouzského tandemu, protože, jak všichni víme, Belgie bude vycházet vstříc německým a francouzským zájmům. Co na tom, že Belgie je svou velikostí srovnatelná s Českou republikou a že se může v závislosti na projednávané agendě chovat tu jako spojenec mocných sousedů, tu jako menší evropský stát, jehož zájmy souzní například právě s Českou republikou.

Pozoruhodná na těchto paranoidních úvahách o jakémsi spiknutí některých zemí proti „nám“ je také lehkost, s jakou euroskeptici opomíjejí skutečnost, že eurokomisaři reprezentují v první řadě EU a nikoliv země, které je nominovaly. Není tudíž vůbec tak jasné, jak nám předestírá Weiss, že například jmenování Němce eurokomisařem pro energetiku je špatná zpráva kvůli speciálním vztahům mezi Ruskem a Německem. Anebo že jmenování Francouze komisařem pro vnitřní trh je jakýmsi komplotem proti liberálnějším členům EU.

Těm, kdo tvrdí, že český komisař nebude mít vlastně co na práci, lze doporučit, aby se napřed seznámili s tím, co takový eurokomisař pro rozšíření dělá. Činnost Štefana Füleho totiž rozhodně nebude sestávat jen z vyjednávání se zeměmi, které mají přistoupit k EU v příštích letech, tedy s Chorvatskem a s Islandem. Do EU se hlásí také další balkánské země, a navíc se blíží doba, kdy se bude EU muset rozhodnout, zda skutečně přijme do svých řad téměř osmdesátimilionové Turecko.

A pak je zde důležitá politika sousedství, k níž má komisař pro rozšíření také co říci. Pokud si někdo myslí, že dobré vztahy EU s Ukrajinou, Ruskem, Moldavskem, Běloruskem, Gruzií, Ázerbájdžánem, Arménií a zeměmi severní Afriky nejsou důležité, pak mu samozřejmě tezi o slabosti portfolia českého komisaře nelze vyvrátit.

Někteří politici si pro změnu neodpustili poněkud ironické reakce v tom smyslu, že kdyby Česká republika nominovala místo Füleho jejich favority, mohli jsme dostat jiné, údajně ještě důležitější portfolio. Úplně přitom zapomínají na skutečnost, že právě čelní politici proměnili výběr českého komisaře zase jednou v naprostou frašku. Navíc chování České republiky v rámci EU bylo v roce 2009 natolik otřesné, že není vůbec jasné, z čeho čeští politici odvozují nároky na nějaké skutečně důležité portfolio pro naši zemi.

Češi se prostě neumějí v EU chovat. Česká politická reprezentace nedokáže vystupovat jednotně, ani když jde o ve všech pádech skloňované národní zájmy. Bylo by příjemným překvapením, kdyby se alespoň jednou dokázali čeští politici a provincialismem sešněrovaní četní komentátoři povznést nad partikulární zájmy i ideologické vidění světa a namísto brblání nad tím či oním nabídli českému eurokomisaři pomocnou ruku.

Jinými slovy: bylo by osvěžující, kdyby část české politické a komentátorské elity přestala EU vnímat jako nějaké cizí těleso, které nám chce především ubližovat, a pokusila se o konstruktivní přístup. Možná by pak Česká republika byla úspěšnější i v získávání evropských fondů, které nedokážeme zatím efektivně čerpat.