Pondělí

Výsledek víkendových komunálních voleb přinesl řadu pozitivních zpráv o pohybech v českém politickém terénu. Bude zajímavé sledovat, jak si povedou na magistrátech či radnicích zástupci občanských kandidátek a zda bude jejich letošní úspěch impulsem, který se v budoucnu projeví také na centrální úrovni. Kéž by byly letošní komunální volby počátkem nového trendu, vždyť okysličení potřebuje nejen česká pravice, nýbrž i prostor nalevo od středu.

Úspěch lidovců ukazuje, jak může straně prospět generační výměna. KDU-ČSL vyměnila po neúspěchu ve volbách 2010 kompletní vedení strany, předsedou se tehdy stal širší veřejnosti zcela neznámý Pavel Bělobrádek, jeho místopředsedou mimo jiné Marián Jurečka.

Tehdejší radikální rozloučení se starými stranickými kádry, následná personální obroda, návrat k Luxem naordinovaným sociálně-tržím východiskům a otevření strany předvolebním koalicím v krajských volbách 2012 postupně vrátilo straně důvěru voličů. Vzestup potvrdily loňské sněmovní a letošní evropské, komunální i senátní volby.

Jaké ponaučení si ze zkušenosti, kterou lidovci podstoupili v posledních pěti letech, vezmou například občanští nebo sociální demokraté? Dokážou si i oni přiznat nelichotivý obraz, který si o nich udělala většina voličů? Dokážou i oni podstoupit sebereflexi, jak to učinil Pavel Bělobrádek například na ideové konferenci lidovců v lednu roku 2012? Vybírám několik citací z jeho tehdejšího projevu:

„Jsme stranou, která dostala v posledních sněmovních volbách od voličů pořádnou lekci za svoje chyby. Jako předseda strany, která potupně poprvé ve své historii vypadla z Poslanecké sněmovny, říkám voličům: Děkujeme, poučili jsme se.“

„Česká politika se odklonila od principů služby veřejnosti. Slouží jen sobě, a nikoli občanům. Členství ve straně je opět nadřazeno nad prospěchem obecným a osobní odpovědností za své činy.“

„Jsme zde — poučeni, stabilní, ale hlavně zdravě hladoví po budování nové moderní křesťanské demokracie, která je orientovaná na potřeby společnosti, která je otevřená současnému modernímu světu.“

Úterý

Tu a tam se vracím k Josefu Čapkovi a jeho deníkovým zápiskům z let 1936 až 1939, nahodile vybírám:

„Netvoří se z chvilkové inspirace. Z ustavičného napětí.“

„Protože kloužeme po povrchu, snadno padáme.“

„Po půli října 1938. Všelijaké poplachy. Přicházejí mne strašiti, že třeba i přijdu do koncentráku. — Kdybych si toho aspoň pořádně zasloužil!“

„Listopad 1938. Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši ještě zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilisace? S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jíti do těžkých úkolů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zkazili a zhanobili! Ne ztracená území, ale toto je národní katastrofa. Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje; paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo: hanba.“

„Ba jistě, začít u sebe sama — ale jenom u sebe sama neskončit.“

„(Ach, Karle, kus mé bytosti s tebou zemřel!)“

„Můj bratře, ubohý, povznesený, netečný, víš ty, že jsi mrtev?“

„Dnes věru ohavno žíti; ale ještě mnohem ohavnější by bylo podlehnouti.“

„A dost. Život se nepíše; žije se.“

Strašný podzim 1938 si asi ani nejde představit…

Středa

Byl jsem v Huse na provázku, na pánských toaletách tam mají pověšenou fotku Václava Klause a Vladimíra Mečiara. Myslím, že pokud ten obrázek někam patří, tak právě tam. Dobře ho umístili.

Večer jsem si pak listoval dopisy Madly Vaculíkové Jiřímu Kolářovi, v čase, kdy zmínění politici domlouvali rozpad republiky, psala toto například: „Na politické scéně hrajeme Referendum, je to pořád dokola, důležité, zbytečné, stejně se to tím nevyřeší, lidé se nedostaví, otázky budou špatně kladené, výsledky zmanipulované; každý hlásá cosi jiného, podle toho, co by se mu hodilo. Pereme také špinavé peníze, zatím jen hubou, v novinách a televizi. Klaus říká, že je to nesmysl, že to jen zpomalí privatizaci, že neví, jak by se mohly peníze rozlišit, zatímco Rychetský onehdy naléhavě promluvil v televizi za Občanské hnutí, že je třeba zjišťovat, jak se kdo k penězům dostal. Pravil, že bychom měli bedlivě střežit, jelikož už teď máme ulici, ve které podniká arabský kapitál. Já sice žádný kapitál nemám, neumím se v těchto polohách orientovat, ale začínám zachycovat varovné signály od těch, co nabývají znovu majetek, který byl vzat jejich rodičům či příbuzným. Myslím, že se brzy dostanu do opozice, protože jsem geneticky předurčena patřit do sociálně slabých vrstev a oni naopak: bez ohledu na režim se dovedli dobře pohybovat tam i tady.“ (Madla Vaculíková: Drahý pane Kolář..., s. 69)

Čtvrtek

Nakladatelství Host vydalo eseje Alberta Camuse, některé z nich tu vycházejí vůbec poprvé. Úvod druhého z nich:

„Dlouhé, plné míru a vážnosti vracejí se mi ty hodiny, stejně silné, stejně jímavé — je totiž večer, smutný čas, kdy se po nebi bez světla rozlévá jakási nejasná touha. Každé znovu objevené gesto mi zjevuje mě samého. Někdo mi řekl: „Žít je těžké.“ I ten tón si pamatuji. Jindy zase někdo šeptl: „Ale ze všeho nejhorší je, když působíme utrpení.“ Když je po všem, vyhasne žízeň po životě. Tomu se říká štěstí? Vydáme-li se podél svých vzpomínek, halíme se přece jen v nenápadný háv a smrt se nám jeví jako vybledlé základní plátno. Vracíme se k sobě samému. Pociťujeme svou úzkost a díky tomu lépe milujeme. Ano, možná právě to je štěstí: lítost nad vlastním neštěstím.“

Pátek

Musím se ještě vrátit ke komunálním volbám. Teprve dneska jsem narazil na pokrytecké výroky exprezidenta Václava Klause. Novinářům poté, co odvolil, řekl, že takto politika neměla skončit a neměli jsme poztrácet dobře a jasně definované politické strany, které za sebou něco nesou, které mají nějakou minulost, které mají nějaký ideový názor.

Klaus má v tomto pochopitelně pravdu, škoda že si nikdy nepřizná, že na diskreditaci politiky má velký podíl viny. Nevím kdy, ale jednou se to vše prokáže: jeho privatizací rozvrat začal, jeho amnestií byl završen.

Že šlo o vědomou zlodějinu, přiznal například před časem v rozhovoru pro Hospodářské noviny tehdejší federální premiér Jan Stráský. Amnestií se Klaus ke svému dílu zkázy jednoznačně přihlásil a jeho současné povzdechy nad stavem politiky jsou v tomto kontextu jen nehorázným a arogantním výsměchem všem, kteří tu posledních pětadvacet let žili.