Přemýšlení o proměnách člověka v rámci teorie ucelenosti mě přivedlo k názoru, že se člověk může stát zabijákem i světcem. Změna společenského systému a změna člověka (a stejně tak v obráceném sledu, změna člověka a změna lidského společenství) probíhají současně a navzájem se podmiňují a ovlivňují. Celostní přístup respektuje jedinečnost člověka v jeho bio-psycho-sociální jednotě, takže je blízký postoji, z něhož vycházela Světová zdravotnická organizace při definici zdraví jako „stavu fyzické, psychické a sociální pohody“.

Životní zkušenosti mě poučily, že se mezi lidmi můžeme setkat nejen s vrahy (poměrně často) ale i se světci (velmi, velmi vzácně). Proto soudím, že člověk je latentní zabiják i latentní dobroděj. Jestliže soudím, že člověk jako jedinec má vlohy k zabíjení stejně jako k dobročinnosti a je tedy latentní dobroděj i latentní vrahoun, nepomíjím skutečnost, že lidé nejčastěji nerealizují ani jednu, ani druhou z obou extrémních možností.

Běžný člověk se většinou nestává vrahem a ke světectví se propracuje jen naprosto výjimečně. Nerodí se jako vrah ani jako světec, stává se jím. Stává se jím v důsledku svého chtění a své vůle toto chtění uskutečnit.

Je zjevné, že se člověk může v průběhu svého života měnit. Má-li se měnit, měl by zároveň vědět, jaký skutečně je. To zjistí nejlépe na  svých současnících - znalost současné množiny lidí je relevantní, vždyť do ní vyústily všechny množiny dříve žijící. Zároveň také dnes už zná mnohé z mechanizmů, jimiž se procesy změn člověka uskutečňují.

Za proměnami každého z nás — „člověka z ulice“, zabijáka i světce — se skrývají tytéž mechanizmy biologického, psychologického a sociálního přizpůsobování. Tyto mechanizmy s jejich zákonitostmi se odehrávají na půdě pevně nebo volněji zděděných vlastností člověka.

Na genetickém fondu jedince, jenž je výsledkem genetického přizpůsobování linie jeho předchůdců se pak odehrávají fyziologické, psychologické a sociální adaptace během individuálních životních procesů a dějů. Kombinují se a vzájemně ovlivňují podobně, jako se upevňují nebo uvolňují výsledky těchto adaptací.

Všimnu si pouze dvou mechanizmů onoho přizpůsobování v průběhu individuálních životních procesů. Na změnách člověka a na změnách jeho postojů se podílí předně mechanizmus, využívající uvědomělého myšlení a dále mechanizmus, který lze nazvat zrcadlovým.

↗

Zrcadlový mechanizmus je protikladem uvědomělého myšlení. Jeho neurofyziologické kořeny vedou k jednání, jež má povahu zrcadlového odrazu vnímaných skutečností. Foto Wikimedia Commons

Zdůrazňovat uvědomělé myšlení není znevažováním myšlení málo uvědomovaného nebo myšlení neuvědomělého, které nám umožňuje a usnadňuje každodenní běžné úkony, rutinu všedního života. Uvědomělé myšlení je však na rozdíl od nich poněkud zvláštní. S jistou dávkou zobecnění a ironie přibližovali kdysi pedagogové svým žákům tuto kategorii myšlení — myšlení uvědomělého - úslovím, že „myšlení bolí“.

Zrcadlový mechanizmus je naopak protikladem uvědomělého myšlení. Jeho neurofyziologické kořeny vedou k jednání, jež má povahu zrcadlového odrazu vnímaných skutečností. K ilustraci zrcadlového jednání může posloužit klip, zachycující zrcadlové konání našich nejbližších savčích příbuzných.

Součástí obou výše zmíněných psychofyziologických procesů ale i četných dalších, zde neuváděných (včetně sociálních), jež se podílejí na proměnách člověka, jsou okolnosti, které spuštění těchto procesů podmiňují. Dokonce by se mohlo říci, že podmínky, za kterých ony procesy vznikají, jsou rozhodující. Stát se světcem je v našem světě velice, velice obtížné, i když to není nemožné.

Komu by se ale do toho chtělo, jestliže proměna způsobu života „člověka z ulice“ ve způsob života světce nepřináší žádné zisky ani výhody, spíše naopak — důsledkem je nezisk, nevýhody a někdy dokonce i konec života. Naproti tomu stát se vrahounem není příliš náročné a přináší nejen euforické osobní (někdy též kolektivní nebo davové) uspokojení ale zhusta a hlavně bohaté zisky — bytˇněkdy též spojené s ukončením života.

Kdysi jsem se živila výzkumem fyziologických adaptací na tělesné zatížení a toto povolání bylo zároveň koníček, který mě dodnes neopustil. To je důvod, proč se věnuji spíše změnám člověka než změnám společenských systémů — s vědomím, že proces změn člověka je nerozlučně spjat se změnami procesů společenských.

Myslím, že je na čase, abychom si, pokud vlastníme bankovní účet uvědomili, že jako individua, či dokonce individuality nemáme hlavní odpovědnost vůči našim bankovním kontům, byť je omylně považujeme za prostředky k šťastnému žití, ale že máme — v jednom šiku s těmi, kteří bankovní účet nevlastní — odpovědnost především ke svému vlastnímu životu. Ten je pro každého z nás to nejcennější. Abychom mohli uvažovat o „šťastném žití“, musíme být především živi.

My ovšem nejenže nevíme, že naše hlavní odpovědnost nespočívá v povinnostech k vlastním bankovním kontům, ale v běhu času nám jaksi vypadlo z vědomí povědomí o vzájemné závislosti každého lidského jedince na dalších lidských jedincích. Kvalitní žití záleží logicky na kvalitě existující vzájemné závislosti. Může-li vztah otrokáře a otroka v otrokářském řádu zajistit kvalitní žití otrokáře, nebývá to pravidlem pro život otroka. Stejně tak vztah pána a „knechta“ stěží zajistí knechtovo kvalitní žití.

Nezbývá, než změnit dnes obecně vládnoucí názor o prvořadé důležitosti hmotných statků v názor, založený na pochopení vzájemné bytostné závislosti života. Právo na život - a to v lidsky důstojných podmínkách - je podle mého soudu prvořadým lidským právem.

Nezbývá tudíž nic jiného, než učit lidi uvědomělému myšlení, zaměřenému na prožití kvalitního života všech členů lidského druhu. To předpokládá hledat a nalézat účinné a vhodné nástroje takového učení. Pochybuji, že bychom je nalezli v restriktivních opatřeních nebo v bezuzdé svobodě.

Opět kladu otázku: když toho dnes již tolik víme o sobě a o světě, není nejvyšší čas, využít současného rozvoje existujících vědních oborů k uskutečnění osobní a společenské spokojenosti všech - nebo alespoň většiny? Umíme — a budeme schopni - najít cesty, jak ji zrealizovat?