Ještě ke skotskému referendu

Jiří Vyleťal se vrací ke skotskému referendu, které je dokladem toho, že se vládnoucí elity netěší dostatečné důvěře. Řešením ale nejsou administrativními zásahy v rámci stávajícího územního uspořádání, ani pouhé utvoření menších celků.

Evropa zažila něco takového poprvé. Ke cti britského království slouží, že se v něm vůle uspořádat referendum o odtržení Skotska prosadila a referendum se konalo. Odvahu k referendu téhož druhu jsme neměli u nás před rozpadem Československa, neprosadilo se v Baskicku ani v italském Jižním Tyrolsku, ba ani v Belgii, kde rozdělující tendence jsou dlouhodobě známy.

Počítejme s tím, že referend, jako bylo to skotské, bude v budoucnosti přibývat a očekávejme, že některá neskončí jako to skotské.

Co jsme se od Skotů dověděli
Výsledek referenda 45 % pro odtržení Skotska od Velké Británie a 55 % pro setrvání není žádnou špatnou zprávou a nebyl by jí ani výsledek opačný. V každém případě to nesvědčí o dostatečné vůli celku po setrvání ve společném státě. Nejistota, již skotské referendum přineslo, se bude v britské i skotské politice v příštích letech nepochybně projevovat. Zatím se ukazuje, že se britská vláda snaží vycházet skotským specifikům vstříc a to je velmi dobré znamení. Věřme, že nastoupený trend bude pokračovat.

Skotské referendum je – nade vši pochybnost - dokladem toho, že se vládnoucí elity netěší dostatečné důvěře ovládaných. To je ovšem trvalý stav snad ve všech státech Evropy. Všude chodí k parlamentním a všem pravidelným volbám stále méně lidí, což svědčí nikoliv o sladké spokojenosti, ale o nevíře, že by je jimi zvolená politická reprezentace mohla vůbec reprezentovat.

Skotové předvedli pravý opak volební letargie. Volební účastí 85 % ukázali, že jde-li ve volbách o něco, co bezpochyby ovlivní, berou své věci do vlastních rukou. To je nadějné zjištění vyvracející všechna falešná lámání holí nad pasivitou občanů. Rovněž je to – a to je méně radostné zjištění - slušný výprask zastupitelské demokracii.

Čímž se dostáváme k dalšímu a snad nejpodstatnějšímu sdělení skotského referenda. Minimálně 45 % Skotů se při nejmenším domnívá, spíše je však přesvědčeno, že politické struktury, které jejich zem spravují, ji nespravují pro jejich blaho, ale pro blaho někoho jiného. Řešení této nespravedlnosti vidí ve vlastní, na všem vnějším nezávislé politické reprezentaci.

Pokud bychom šli ještě dál, mohli bychom říci, že je vidí ve službě vlastních lidí vlastnímu lidu. Možná bychom předbíhali a vkládali do myslí Skotů vlastní přání, nicméně přesně toto je poselství skotského referenda. Zpráva, kterou prvně vyslali do světa Islanďané v reakci na finanční krizi roku 2008, a nyní jako druzí Skotové.

Separatismus nebo federalismus?
Na separatismu není mnoho dobrého. Zejména tehdy ne, opírá-li se o princip panování a nikoliv služby, byť na prostoru menším, než byl ten původní. Obvykle takový separatismus vede k nepřátelství směrem ven a ještě větším nespravedlnostem směrem dovnitř, než byly ty, jejichž pranýřování vyneslo separatisty k moci. Separatisté chtějící panovat se ovšem nikdy nedostávají k moci prostřednictvím referend, nýbrž utajováním a zákulisními triky, jež nikdy nemají za cíl obecné dobro.

Separatismus bezpochyby není skotský případ. Kdyby se Skotsko opravdu od Británie oddělilo, jistě by nešlo o vyhlášení nějakého nepřátelství, nebyly by zpřetrhány osvědčené vazby, nestavěla by se Čínská zeď. Dokonce by se možná nedělo více a možná ani méně, než se bude dít nyní po referendu.

K britské nátuře patří, jak se často přesvědčujeme, umění naslouchat a nehnat věci do extrémů. V tom lze spatřovat nemalou naději, že si stávající politické reprezentace uvědomí nebezpečí odcizení, jež jejich počínání občanům přináší, a podle toho se začnou proměňovat. Nic lepšího než pokojnou změnu si přát nemůžeme.


Minimálně 45 % Skotů se domnívá, že politické struktury, které jejich zem spravují, ji nespravují pro jejich blaho, ale pro blaho někoho jiného. Řešení této nespravedlnosti vidí ve vlastní, na všem vnějším nezávislé politické reprezentaci. Foto Wikimedia Commons

Dost podstatnou otázkou přitom zůstává, nakolik britská společnost zpracovala thatcherismus, jenž se stal ideovou baštou neoliberalismu i důvodem globalizace. Není jistě náhodou, že thatcherismus a liberalismus se zrodily právě v Británii. Proto bude odpověď britské politiky na tuto otázku tak důležitá. Převládnou-li v ní prvky individualismu a elitářství, s nimiž kdysi budovala Británie své koloniální impérium, nad prvky solidarity, rovnosti a dobra pro všechny, bude to důvod pro další referenda na ostrovech a hodně špatný signál pro kontinent.

Půjde-li však anglický gentleman do sebe a svoji agilnost, s níž ve jménu povolání k vládnutí svazoval otroky do řetězů, obrátí směrem ke službě bližnímu, je naděje, že Skotům bude za jejich odvahu jednou děkovat celá Evropa.

Oproti separatismu je federalismus obecně vnímán jako správný model soužití více méně samostatných celků. To lze jistě přijmout, ale za jednoho veledůležitého předpokladu: a totiž, že žádný z celků účastnících se federace neprofituje z celku jiného. Což je úkol tak jako tak obtížně splnitelný, leč úplně nesplnitelným se stává ve chvíli, kdy účastníci federace začnou sčítat, kdo komu co dal a co od koho dostal. K tomu dojde zákonitě tehdy, zjistí-li lidé, že se nevládne pro dobro jejich, ale někoho jiného. Pak je logicky na vině neprůhledný, neboť příliš velký celek.

A skutečně, liberalismus obecně (resp. liberalismus ekonomický), jehož důsledkem je vláda kapitálu nad vším, staví proti sobě věčným tlakem na konkurenceschopnost nejen jednotlivce, ale celé sociální skupiny, potažmo regionální a národnostní celky. Ty totiž mohou v případě vysoké míry soudržnosti a hloubky společně prožívané tradice představovat dosti svébytný celek. Skotové takovým svébytným a zdravou dávkou hrdosti vybaveným společenstvím zřejmě jsou.

Začnou-li cejchovat takovou společnost, ukotvenou v tradicích a ve vědomí vlastní ceny, ratingové agentury a o její ceně vynášet soudy vševědoucí trhy, vůle k setrvání v rámci většího celku se vytrácí. Kdo z nás by se dobře cítil tam, kde je věčně porovnáván s jinými podle svévolných kriterií, s nimiž přišli ti druzí?

Sama globalizace je jistým druhem federalismu, jenže bez dobrovolného rozhodnutí občanů samosprávných celků nechat se ovládat nikým nevolenými anonymními kapitálovými strukturami. Proto bude globalizace vždy vrhat nepříjemný stín na každý druh federace, Spojené království a Evropskou unii nevyjímaje. A to navzdory tomu, že globalizace už dnes představuje zkrachovalý projekt.

Opravdová federace, resp. jakékoliv uskupení států, národů apod., má smysl jedině na základě lásky k bližnímu. Jako prostředek uskutečňování společného dobra. Proti takovému soužití Skotů, Velšanů, Severních Irů, Angličanů a všech, kteří se do Velké Británie přistěhovali, skotské referendum nepochybně namířeno nebylo. Stejně jako nebylo namířeno proti Evropské unii.

Skotská naděje
Téma skotského referenda vyklidilo český mediální prostor stejně rychle jako všechny události předchozí. Důvody, které k němu vedly, nezmizely a nezmizí po nejbližších několik let, a to i za předpokladu, že by příslušné instituce Spojeného království udělaly to nejlepší pro obnovení důvěry Skotů v jejich počínání.

Důvěru občanů ve vlastní politickou reprezentaci nelze vytvořit jenom administrativními zásahy v rámci stávajícího územního uspořádání, byť by byly míněny sebelépe. Nelze ji nadlouho získat ani pouhým utvořením menších správních celků s ryze vlastní politickou garniturou. Důvěra totiž vždy stojí a padá se sdílenými mravními hodnotami a uskutečňováním společného dobra.

Neshodnou-li se lidé na tom, co je dobré a co je špatné, nelze ani od institucí očekávat, že jejich rozhodnutí budou předvídatelná a bude možno se na ně spolehnout. Důvěra ve státní instituce a jejich představitele, je-li zdravá, má velmi blízko k víře ve smyslu náboženském. Je spolehnutím se na spolehlivé.

Podobně společné dobro má své náboženské kořeny, které jej odlišují od běžné představy vyplněných přání. Není ani součtem rozličných a krajovými specifiky požadovaných výhod, jak tomu může být u uspořádání federálního typu, ani střídáním se u moci na způsob „každý chvilku tahá pilku“, jak si někdy pochvalujeme demokratickou soutěž. Společné dobro je dobrem jedině tehdy, přináší-li dobro úplně každému, a tím vytváří poměry, v nichž nikdo nežije na úkor jiného, ani na úkor příštích generací.

Z těchto důvodů nelze ve skotském referendu vidět pouze jednorázovou událost. Svým duchovním obsahem vneslo na evropskou scénu zcela nový politický étos překračující rámec dosavadního politického provozu. Skotové přinesli naději.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.