Myslím, že nad tím netřeba dlouze rozumovat: Sobotka řekl teď v týdnu kupeckým jazykem to, co mají ve vztahu k Ukrajině v hlavě i všichni ostatní, jen to vyjadřují vznešeněji. A Zeman se zase na summitu NATO projevil přesně tak, jak chtějí, aby se projevoval, jeho někdejší voliči a současní stoupenci.

Pro někoho to byla obojí ostuda, pro někoho odvaha a pro někoho pragmatismus. Diplomaticky neobratné to bylo určitě. Jádro podstatné debaty je ovšem jinde.

Stěžejní otázka má už dlouho znít: Oč by nám mělo dnes v táhnoucí se krizi na Ukrajině jít především? O budoucnost země v EU, do které Ukrajinu přijímat ještě tak deset patnáct let nebudeme, i když to nikdo odpovědný moc nahlas neříká? O zmaření známého snu Vladimira Putina o Rusku v hranicích Sovětského svazu, který může být stejně tak dobře snem soukromým, nijak nevázaným na stávající ruskou politiku vůči Ukrajině, na níž lze nahlížet třeba i jako na obhajobu dílčích zájmů? Nebo o právo Ukrajinců na sebeurčení? O mír? O bezpečnost Baltů a Poláků? Nebo snad o pravdu?

Z vetšiny kultivovanějších českých debat to vypadá, že tak nějak o všechno. Jenomže ono chtít všechno „především“ nejde. A navíc tu stále zůstávají i opravdu fakticky sporné otázky.

↗

Separatistický bojovník pózuje pro novináře. Foto Andrej Krasnošekov, flickr.com

Například: Ruské zasahování je zjevné a je trapné je popírat. S mírou a podobou zasahování je to však složitější. Řeči o ruských vojácích na dovolené v ukrajinské válečné zóně působí směšně. Možnost, že by vycvičený voják po službě odjel za peníze bojovat někam na Donbas, ale už zas tolik ne.

Jsou tu samozřejmě nafocené tanky a houfnice, které by si žoldák-freelancer asi nepřivezl... Ovšem stejně tak jednoznačně vypadaly v roce 2003 snímky Saddámových pojízdných chemických laboratoří, prezentované Colinem Powellem v OSN, jež se pak v Iráku nikde nenašly.

Anebo: Skutečně nemá odpor vůči ukrajinské armádě v Doněcku nebo Luhnasku vůbec nic společného s domobranou? Skutečně jde jen o Rusy zverbované bandy, jež berou místní, Kyjevu jinak oddané, obyvatelstvo jako rukojmí?

Všichni zainteresovaní se shodují, že Rusko až doposud nevpadlo na Ukrajinu plnou silou — nejméně to je tedy jisté. Ale všichni též prohlašují, že jim jde vposledku především o mír. A přitom nikdo očividně nehodlá přistoupit na mír trvalý, jehož podmínky by určovala protistrana.

Na západě se dušují, že se neustupuje teroristům. Na východě prý zase nemohou ustoupit fašistům. Jak se obhájci postupu kyjevského režimu popasovávají s tím, že si milice pravosektorářů počínají nezřídka také jako teroristé? A jak se obhájci separatistů staví k tomu, že povstalečtí vůdci mluví a jednají jako fašisté?

Alespoň teď to Porošenkovo příměří... Uvidíme.

Pravda, jsou české debaty, ze který vypadá všechno docela srozumitelně. Hraje se velká hra: NATO chce základny u ruské hranice a EU nový trh, kolonii. Rusko chce obnovit říši, nebo alespoň udržet klienty či neutrální polštáře okolo hranic. Američané chtějí plyn, Rusové chtějí dodávky z ukrajinských zbrojařských závodů, oligarchové chtějí, co měli, a generálové z obou stran chtějí slávu a peníze na výbavu.

Jenomže pak jsou tu stovky, ba tisíce amatérských reportáží plné zabitých civilistů, výpovědí očitých svědků, kteří navštívili otrhané a unavené separatistické posádky hájící svoje rodiště či oddíly ukrajinských vojáků upřímně přesvědčené, že z domoviny vyhání agresora.

A jsou tu též fotky z osvobozených měst. Žádný zabitý žoldák z Blackwateru, z Rusů jen poradci a pak těch deset výsadkářů, za něž bylo vyměněno 64 ukrajinských vojáků, kteří v minulosti přešli čáru na druhou stranu. Jinak zničené domy, zoufalí lidé a postřílení pupkatí tatíci.

Ale kolegové novináři velkých zkušeností a jmen — ti, kteří by měli debatu moderovat a čistit — si počínají, jak utržení z řetězu: Štětina na Majdanu rovná se naše intervence, vinen je Západ, protože dával ukrajinským aktivistům know how a peníze.

A druhý extrém: Putina třeba zastavit za každou cenu, NATO podporovat, ať dělá, co dělá, Rusku nemožno ukázat slabost. Kosovo 1999, srpen 1968, Osetie 2008. Jsou lepším přirovnáním Sudety 1938, nebo Těšínsko 1919?

Pokud by bylo vše na mně, řekl bych: Ať už je konec. Mrtvých více než v Gaze a milion uprchlíků. Buďto důslednou neutralitu celé Ukrajiny a větší samosprávu pro východ, nebo rozdělení. Co s Krymem, nevím. Asi to stejné, co s tureckým záborem na Kypru. A jednat, s kým se dá, s podmínkou brzkých voleb a referenda pod mezinárodním dohledem — ať si rozhodnou lidé sami, kam chtějí patřit. Zkousli se fašisté v kyjevské vládě a v kyjevských ulicích, zkousne se i Zacharčenko, Plotnitskij nebo kdo.

Jenomže ono to dopadne zřejmě jinak. Zbraně se dodají, horká krev ještě přihřeje. Možná, že sankce skutečně nakonec rozkývou Rusko, a to přiměje separatisty k ústupkům nebo i kapitulaci. Ale kdy? A rodiny více než 2600 zabitých a milionu vyhnaných — zapomenou? Zbývá nám debata a hledání odpovědí. 

Nemůžeme z České republiky spasit svět. Nemusíme se ale ani hrbit, ani stát věčně v pozoru, abychom světu vynahradili hrbení z minula. Můžeme si pěstovat respekt pro otázky. Zeman i Sobotka mohli na fóru mluvit jinak. My se však nestyďme ptát. Budou-li v české debatě padat otázky opravdu zásadní, nebude takových scén jako v končícím týdnu třeba.