Chvála Orbánovi

Petr Dimun se vrací k projevu maďarského premiéra Orbána. Jde o dobře zvládnutý politický marketing směrem k publiku, jehož jmenovatelem je na jedné straně rozčarování z krize hodnot a na straně druhé z toho vyvěrající strach o budoucnost.

Před několik týdny pronesl maďarský premiér Viktor Orbán projev, který byl všeobecně vykládán jako kritika konceptu liberální demokracie a obrat maďarské vlády k režimům typu Singapur či Čína. Vzhledem k vnitropolitickému vývoji v Maďarsku je zřejmé, že se jedná o propojení specifik maďarské historie i politické kultury s reakcí významné části její politické elity na krizi, v níž se Evropa konkrétně a tzv. Západ obecně nachází.

Kdo si projev přečetl pozorně, musel konstatovat jeho vnitřní rozpornost, která neumožňuje z něj vyvodit závěr, že se jedná dlouhodobější koncept nějakého nového politického myšlení či filosofie.

Jde spíše o dobře zvládnutý politický marketing směrem k publiku, jehož jmenovatelem je na jedné straně rozčarování z krize hodnot, o nichž nikdo dosud nepochyboval a na straně druhé z toho vyvěrající strach o budoucnost. Ať již o budoucnost osobní, ekonomickou, tak i o budoucnost národa, jehož velká část je tvořena občany jiných zemí. Na tento rozměr Orbánova projevu nelze zapomínat, jen tak lze pochopit pro nás dnes trochu zmatečný maďarský „občanský nacionalismus“, který se v tomto projevu objevuje.


Nenamlouvejme si, že Orbánovo Maďarsko je nám vzdálené, že naše země stojí na masarykovsko-havlovské tradici demokracie.

Koncept tzv. iliberální demokracie, který Orbán používá, není taktéž hlouběji vysvětlen a když už se k tomu schyluje, uteče Orbán k jakémusi národnímu mysticismu a náznaku vyššího poslání maďarského národa. Člověk pak má samozřejmě tendenci dát jednoduchý příměr mezi Orbánovým blouzněním a něčím, co zde bylo před desítkami let v Německu, kdy ze zmatečného blouznění a pocitu utlačovaného národa s posláním vzešla jedna z nestrašnějších ideologií 20. století.

Tak jednoduché to samozřejmě není a historizující paralely kritiků jsou vždy stejně nebezpečné, jako těch, kdo se jich dovolávají ve svých politických projevech.

Jednu si však dovolím: Evropou se už nějaký ten pátek valí hluboký pocit nejistoty a něco, co je popisováno jako únava z demokracie. Narůstá počet různých antisystémových a antipolitických hnutí, někde triumfují nacionalistická uskupení a v jiných státech stávající demokratické strany přebírají koncept „efektivní demokracie“ a do svých programů akceptují řešení, která s liberální demokracií nemají nic společného.

Avšak pokus o plnohodnotnou renesanci a obranu liberální demokracie zde nevidíme. Orbána označíme za podivína, vyloučíme ho z nástěnek prestižních škol, možná ho nebudeme zvát na rauty, ale to je asi tak všechno, co s tím míníme dělat.

Jenže po Orbánovi přijdou další a jejich projevy už nebudou tak nepropracované a zmatečné, abychom je mohli jen tak přejít, ignorovat. Ten všeobecně sdílený pocit nejistoty, únavy a strachu z budoucnosti zde je. A spolu s únavou z demokracie a jakousi apatií demokratických elit vytváří velmi nebezpečný koktejl.

A nenamlouvejme si, že Orbánovo Maďarsko je nám vzdálené, že naše země stojí na masarykovsko-havlovské tradici demokracie. Že jsme zase jakýmsi „ostrůvkem“. Stačí se jen podívat na několik posledních voleb, na Věci Veřejné Víta Bárty, na rychlé a jednoduché etablování Babišova ANO a také na akceptaci ekonomického pohledu na řešení krize ze strany například současného vedení ČSSD.

Symbolická je myslím volební fotografie Bohuslava Sobotky s čínskými soudruhy se sloganem „Měníme zemi k lepšímu“. Čím se to liší od Orbánova otevřeného obdivu k čínskému ekonomickému úspěchu?

Měli bychom tedy Orbánovi za jeho projev poděkovat a začít se pomalu probouzet ze snu o zemi s pevnými demokratickými tradicemi a budoucností.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.