Bělásek Ivety Bartošové

Marek Adam se vrací k životu zpěvačky Ivety Bartošové. Ta podle něho představuje jedinečný sociologický fenomén. Její osoba se stala „veřejným majetkem“, její život figuroval coby „veřejné drama“ a její poetika byla „veřejnou útěchou“.

Před čtvrt rokem ukončila svůj život zpěvačka Iveta Bartošová. O životě i smrti této ženy toho bylo v českých médiích napsáno mnoho. Domnívám se, že s odstupem času si tato žena zaslouží přinejmenším důstojnou vzpomínku.

Nechci, aby byl tento článek jedním ze série článků, jaké byly o trojnásobné zlaté pěnici psány v posledních dvaceti letech. Přál bych si, aby tento text nesl jiný smysl. Nechť slouží jako úvaha. Zamyšlení se nad poetikou této umělkyně a reflexe nad přirozeným právem na existenci. Jaké bylo její místo na tomto světě? Jaké mohly být motivy člověka, který nenašel v tomto světě jiné řešení než dobrovolný odchod z vlastního života? Je v každém z nás „kousek Ivety Bartošové“?

Ať se to někomu líbí nebo ne, Iveta Bartošová představovala a i po své smrti stále představuje jedinečný sociologický fenomén. Její osoba se totiž stala něčím jako „veřejným majetkem“, její život figuroval coby „veřejné drama“ a její poetika (alespoň ve šťastnějších etapách její kariéry) představovala „veřejnou útěchu“. Čím byl dán zájem o Ivetu Bartošovou, jenž byl plný obdivu a uznání na jedné straně, stejně tak jako štvavosti a hyenismu na straně druhé?

Hudební publicisté přičítají fenomenální popularitu Ivety Bartošové v polovině osmdesátých let hned několika různým faktorům. Např. Miroslav Graclík se v knize Slavičí osudy domnívá, že Iveta Bartošová a její dráha (hudební i životní) představuje jistý sociologický typ, který by se s trochou nadsázky mohl definovat jako tzv. americký příběh.

Graclík píše: „Je typickým příkladem toho, že se takzvaný americký sen může stát skutečností i u nás. Z neznámé Popelky z Frenštátu pod Radhoštěm se vlastní pílí a pracovitostí vypracovala na hvězdu první velikosti.“ Vedle přirozeného půvabu sehrála v socialistickém Československu roli i skutečnost, že talentovaná dívka pochází z venkovského podhorského prostředí a ze skromnějších poměrů.


V písni Bělásek Marek Adam vidí mnohé paralely s životem Ivety Bartošové. Foto commons.wikimedia.org

Možná i tento fakt, stejně jako „pohled plaché laně“ kombinovaný se „vstřícným úsměvem“ přinesl zpěvačce velký respekt u publika, a to bez ohledu na jeho věk, pohlaví či preferovaný hudební vkus. Kluci toužili po dívkách jejího typu, děvčata nacházela v jejích písničkách útěchu pro své vlastní trampoty s láskou a leckterá mladá slečna chtěla vypadat jako ona. Jenže žádné dívce se to nepodařilo. Iveta Bartošová byla totiž jen jedna.

I v tomto aspektu může tkvět její charisma. Aspekt jedinečnosti. Iveta Bartošová přišla na naši hudební scénu jako zcela nový typ zpěvačky. Někteří hudební kritikové ji zkoušeli srovnávat se začínající Evou Pilarovou či mladou Helenkou Vondráčkovou v šedesátých letech, ale nebylo to přesné.

V jedné recenzi k jejímu prvnímu sólovému albu se dokonce psalo cosi o tom, že měla být nástupkyní Hany Zagorové. To se částečně naplnilo. Ne sice přímo v poetice písniček, nýbrž v anketě popularity Zlatý slavík 86.

Stojí za zamyšlení, proč se během devíti let úspěšného kralování Zagorové ve Zlatém slavíku nepodařilo porazit Hanu Zagorovou mnohem většími profesionálkami, až se to najednou paradoxně povedlo teprve dvacetileté dívence, která v té době neměla na kontě ještě ani jedno sólové album. Bartošová neporazila Zagorovou svou profesionalitou, nýbrž tím, že měla (stejně jako Zagorová) prostě to, čemu se říká charisma. Respekt publika.

Její písničky bývaly procítěné, umocněné jejími vlastními emocemi. Byl v nich kus její duše, vyjadřovaly bolest, radost i touhu. Prožitou možná i tragickou smrtí první lásky. Tím se Bartošová lišila od kvalitativně profesionálnějších kolegyň.

Když si stoupnu na refýž, tak prý svítím. Oči lidí potrefí jen sen. A já? Jen tak postávám. Žiju spíš v představách. Že mě něčím oslepí – nový den. Doufám a čekám svůj den. Že mě hlava nebolí, tak se tvářím. Každý ve svým okolí je sám. Svět já jim ozdobím. Jako květ – rádoby. Bez lásky je z kytky kýč. Sebeklam.“ (z písně Čekám svůj den) Publikum její „sladkobolnost“ s respektem sdílelo. Obdivovala ji i královna šansonu Hana Hegerová.

Jenže všechno nové časem zevšední. Z každého z nás s postupem let cosi zmizí. V devadesátých letech byla Iveta Bartošová na uměleckém vrcholu, ovšem vlivem společenských a kulturních změn a vlivem stále větší nedosažitelnosti štěstí v jejím osobním životě se o Ivetě psalo už ve zcela jiné rovině. Lidé četli o jejích aférách, skandálech, trápeních, průšvizích a z umělkyně se s postupem času začal stávat fackovací mediální panák.

Po roce 2000 už byla jen symbolem lability a ventilem společenské frustrace. Útěcha z Ivety Bartošové nepramenila z jejích písniček, nýbrž z celospolečenské škodolibé radosti, že někdo kdysi slavný a úspěšný je na tom ještě hůře než celá nemocná společnost. „Jste frustrovaní? Nevadí. Zpěvačka I. B. žije ve větším srabu. Pojďte a čtěte o ženě, která nezvládá svůj život!“ Díky této vybrané zranitelné oběti se život ostatních jevil lepší a spokojenější.

Přes profesní úpadek zůstávalo Ivetě Bartošové mnoho fanoušků. Někteří sociologové to přičítali fenoménu, který nazvali „společenská nostalgie“. Iveta Bartošová zrála a „stárnula“ společně se silnými ročníky jejích fanoušků, kteří se narodili v sedmdesátých letech a kteří po roce 2000 prožívali svůj životní vrchol. Možná z nostalgie, možná ze soucitu, možná ze zvídavosti, zda zvládne samu sebe či zda se znemožní, chodili nadále na její koncerty, které však již nedosahovaly takové úrovně jako kdysi.

Z Ivety Bartošové se však cosi nepopsatelného ztrácelo. Přestávala být sama sebou. Žila dva životy. Jeden svůj a druhý cizí. Ve společností přidělené roli. Jednou sama prohlásila: „Nemají mě rádi. Jenom chtějí vidět tu Bartošovou!

Přes všechnu pokleslost v očích kritiků a přes veškerý profesní i osobní úpadek jsem rád, že jsem žil v době Ivety Bartošové. Iveta Bartošová v sobě nese entitu životní hrdinky, srovnatelnou s rozporuplnými postavami z literárních děl velkých klasiků napříč staletími. Čím? Svou obětí. Může být přirovnána např. k postavě Anny Kareniny.

V životě i úmrtí Bartošové totiž lze najít průsečíky s osudem hlavní hrdinky z románu Lva Nikolajeviče Tolstého. Typ hrdinky, labilní, citové, která nezvládá život ve světě, jenž je plný válek, násilí, vášně, nenávisti, smrti, fašismu atd. A přesto v takovém světě žijí lidé jako Iveta Bartošová. V tom tkví její význam. Její poetika nám totiž umožnila najít v krutosti a realitě života alespoň na chvíli, každý – svůj vzdušný zámek.

Jedna její písnička nese název Bělásek. Dalo by se najít mnoho Ivetiných písniček, které odhalují její duši (paradoxně k nim text vždy napsal muž): Tichá píseň, Malé bílé cosi, Čekám svůj den, Láska je v zákoutí, Půlnoční smíření,…

Rád bych však vzdal hold této umělkyni právě její skladbou Bělásek. Vidím v ní totiž mnohé paralely s jejím životem. I když možná v každém z nás je tak trochu kousek z Ivety Bartošové:

Bělásek

Hlavu mám jak úl, zas do auta usedám.
Vůbec netuším, jak to všechno zvládnout mám.
Když tu náhle podivný,

šelest do mých úvah vstoupil.
Jsou to křídla motýlí, běláska, co sem
- zřejmě navečer –

vlét.

A pak tu zůstal spát.

Teď se probudil a hned odlétnout by chtěl.
Lítá sem a tam, vráží jen do zrádných skel.
Žádný strach můj bělásku, chci tě cítit na své dlani.
Jenom chvíli maličkou, pak tě propustím.
Leť si k loukám svým, i když ti to závidím.

Odlétnout s ním, chci odlétnout s ním.
Já stejnou touhu jak on mám,
když mu okno v autě otvírám.
Teď odlétnout s ním, chci odlétnout s ním.
A nestát pevně na nohou,

za nablýskanou výlohou.

Chci odlétnout s ním.

Všechna nádhera - kolem - málo znamená.
Když v ní okna jsou stále těsně zavřená.
Můj bělásek štěstí má, za chvíli ho k nebi pustím.
A já sama zůstávám.

Snad tu někdo je,
kdo se slituje,

jako nad běláskem já.

Odlétnout s ním, chci odlétnout s ním.
Já stejnou touhu jak on mám,
když mu okno v autě otvírám.
Teď odlétnout s ním, chci odlétnout s ním.

A nestát pevně na nohou,


za nablýskanou výlohou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.