„Nevěřím, že by vypuklo spontánně. Právě proto, že jsme byli vojáci. Nikdo by bez rozkazu povstání nezačal. To je příliš vážná věc. Ostatně už dříve byla mobilizace, čekali jsme v konspiračních prostorách na rozkaz, rozkaz nepřišel a rozešli jsme se domů. Byli jsme pořád připraveni, žádnou pohotovost nebylo potřeba vyhlašovat.“

Tak na léto 1944 vzpomíná jeden z účastníků Varšavského povstání, během okupace aktivní člen sabotážních oddílů odbojové Zemské armády (AK), Stanisław Likiernik.

Slova jako ta jeho připomíná dnes, ve dnech sedmdesátého výročí Varšavského povstání, polská levice. Právě z její strany je nejhlasitěji slyšet, že vstup do povstání byl neuvážený.

↗

Varšavští Židé mohli vyvolat povstání nebo se nechat zavraždit hitlerovskou okupační armádou. Jeden z památníků stojí na místě bunkru, ve kterém 8. května 1943 zahynul velitel povstání v ghettu Mordechaj Anielewicz. Foto archiv DR 

Velení Zemské armády podle polských socialistů nemělo rozkaz k povstání vydávat, protože jeho hlavní bojovou silou byla nadšená, ale nezkušená mládež. Povstalci neměli dostatek zbraní na to, aby proti zkušeným i vyzbrojeným německým jednotkám mohli uspět.

Cílem přitom není znevažovat oběti. „Nezávisle na politickém hodnocení povstání je na místě zdůraznit hrdinství vojáků, kteří v něm bojovali,“ říká k tomu polská levice.

Cílem je vymezit se proti až kýčovité glorifikaci povstání, k jehož účastníkům se dnes můžete připojit i prostřeleným tričkem s natištěnou vytékající krví.

Cílem je poukázat na vojenské jednotky na východní i západní frontě druhé světové války, kde v té době bojovali zkušení vojáci pod spojeneckým velením. Více jak čtyři sta tisíc mužů východního Polského vojska tvořilo největší polské vojenské těleso od konce zářijové kampaně z roku 1939.

Kritické hlasy v rámci polské debaty o Varšavském povstání často říkají, že vojenská disciplína mohla vojáky udržet pro život, který by v osvobozeném městě tak jako tak začal za několik týdnů.

„Jediná smysluplná věc v odboji,“ říká na jiném místě rozhovoru Likiernik, „bylo podzemní vzdělávání. To bylo moudré, užitečné, nebýt toho, celá generace by zůstala bz školy. Beztak ale potom téměř všichni maturanti z podzemního vyučování zahynuli.“

Pro nás je sedmdesáté výročí Varšavského povstání příležitostí připomenout, že v armádě na sebe bere odpovědnost ten, kdo vydává rozkaz. Cílem mírové přípravy státu má kromě jiného být, aby onen velitel rozkazoval uváženě, pokud k tomu dostane oprávnění od civilní moci. Civilní moc si totiž vždy musí nad mocí vojenskou uchovat převahu.

Jak také můžeme číst ve vzpomínkách povstaleckých velitelů — rozkaz k povstání byl vydán, protože nikdo — ani nikdo na pravici — nebyl proti.

Marek Edelman, jeden z vůdců povstání ve varšavském židovském ghettu na jaře 1943, napsal, že „pacifisté jsou lidé spadlí z měsíce, kteří nerozumějí tomu, že kdyby neexistovalo silné hnutí odporu proti diktatuře, fašismu, komunismu, pak by pacifismus neexistoval“.

To neznamená, že se má demokratická společnost do konfliktu hrnout. Naopak, má konfliktům se všemožným důmyslem předcházet a co nejdéle si uchovávat možnost rozhodnutí.

Demokratická společnost se ale často rozhoduje pomalu a dlouho hledá svůj vnitřní konsensus. Tím spíše se však na konflikt nemůže začít chystat až ve chvíli, kdy bude protivník už připraven. Tak jako každou činnost je třeba i válečné nasazení chystat už v míru.

Na místě je posilovat představu společenství, které stojí za to bránit. Podporu by měla mít veřejná sportoviště, protože sport zlepšuje fyzickou kondici lidí. Postupně je třeba chystat prostředky a výrobní kapacity, které potřebný počet lidí v dané chvíli umožní obléknout i vyzbrojit. Na možnost obnovení branné povinnosti není dnes u nás připravena ani veřejnost, ani armáda.