Putovní Bursík, rozchody po italsku a smysl politické loajality

Daniel Soukup

Kdy je čestné odejít z politické strany? A kdy je to aspoň přijatelné? Kde leží meze politické loajality?

Nedávné oznámení (překvapivé? nepřekvapivé?), že Martin Bursík bude v podzimních senátních volbách kandidovat za TOP 09, Miroslav Kalousek ještě řádně připepřil vysvětlujícím komentářem: „Bursík nekandiduje jako nezávislý. Kandiduje s programem TOP 09 a Starostů a bude členem senátorského klubu TOP 09 a Starostové.“ — „Jednoznačně se nám zavázal, že když bude zvolen do Senátu, nebude už letos kandidovat na předsedu LES a bude pracovat pro TOP 09.“

Řada posměváčků (sám jsem k nim patřil) připomněla, že před pěti lety Bursík označil Schwarzenbergův vstup do TOP 09 za „strašnej omyl“a celý projekt TOP 09 za pouhou „mezistanici“: „Kalousek je na cestě do ODS a potřebuje to nějak zdůvodnit, aby to nevypadalo blbě, protože byl předsedou KDU-ČSL."

Politická předpověď sice Bursíkovi nevyšla (především díky sebevražednému potenciálu ODS), ale obraz mezistanice se až nápadně hodí na jeho vlastní působení v LESu — poté, co byl předsedou a ještě v okamžiku svého odchodu i místopředsedou Strany zelených. 

Ledaskdo ovšem namítne: no a? Pět let je v politice celý věk, situace se za tu dobu mnohokrát změnila a žádnou politickou stranu nesmíme brát jako fetiš, který by si nárokoval věčnou a slepou oddanost. 

Nad některými politickými přestupy zůstává rozum stát. Foto Bohumil Červenka, Mediafax 

To je pravda; a pravda je i to, že politická loajalita je věc tvárná, vrstevnatá a mnohdy těžko uchopitelná. Vezměme si jen nynější situaci v Bursíkově senátním volebním obvodu (zahrnujícím zejména Prahu 1 a Prahu 7): zatímco ekologický politik, jímž Bursík při všech výhradách je, bude kandidovat za TOP 09 a Starosty, ekologická Strana zelených podpoří spolu s lidovci bývalého rektora Univerzity Karlovy Václava Hampla.

Jenže v souběžně konaných komunálních volbách na Praze 7 budou lidovci a zelení naopak kandidovat proti sobě coby krystalizační jádra dvou konkurenčních občanských koalic; Strana zelených společně s Piráty a SNK Evropskými demokraty.

Ve stejném termínu se však konají i volby do pražského zastupitelstva. Do nich jdou zase Piráti samostatně (a mezi jejich kandidáty najdeme i jednoho člena Bursíkova LESu), kdežto zelení v koalici s lidovci, a dokonce i se Starosty, kteří rozvolňují své doposud pevné spojenectví s TOP 09.

Pokud bychom vzali v potaz i situaci v jiných částech Prahy, natož v dalších českých krajích, vznikl by ještě daleko pestřejší obrázek.

Už jen otázka loajality k předvolební politice vlastní či preferované strany tedy není nijak přímočará. A pokud ji usouvztažníme i s rozličnými dalšími loajalitami — k osobnímu přesvědčení, k ideovému ukotvení dané strany, k ústavnímu pořádku České republiky, k Evropské unii, k NATO — je zřejmé, že máme co do činění s nesmírně spletitou sítí vztahů, a že bychom tedy při hodnocení mezi stranických přestupů měli slovy jako „přeběhlictví“ či „zrada“ spíše šetřit.

Přesto nad některými politickými přestupy či odchody zůstává rozum stát a u jiných se zas člověk volky nevolky ptá po jejich etičnosti.

Do první skupiny spadají především odchody způsobené nezvládnutými emocemi. Nevím, jak to vypadá jinde, ale přinejmenším ve Straně zelených s nimi máme bohaté zkušenosti. I po těch letech mě zas a znovu udivuje, kvůli jakým prkotinám (nepěkný email, hlasování, s jehož výsledkem dotyčný nesouhlasí, a podobně) někteří lidé ztratí hlavu, impulzivně praští s rozdělanou prací, hlasitě za sebou prásknou dveřmi, zostudí dosavadní přátele a ještě si svůj postup krkolomně racionalizují.

Pokud odejde víc lidí najednou, je to s racionalizací ještě snazší. Nabývá pak většinou podoby nevalidního argumentu z malého vzorku („person who“ fallacy): znám několik kvalitních lidí, kteří z té strany odešli; tudíž ta strana nestojí za nic.

Často hraje roli i nadměrná emblematizace vybraných osobností. Politická strana, i pokud má jen několik set členů, je dosti složitá sociální struktura a odchod dvou, pěti, deseti osobností, byť výrazných, ji ve skutečnosti nijak zvlášť nezmění. V lidské povaze (a ovšem i v povaze médií) však je příběhy personalizovat, a zvětšovat tak význam událostí, v nichž figurují preferované osobnosti. 

Mezi takové osobnosti patří i Martin Bursík. Z nejasných důvodů má (či donedávna měl) pověst schopného politika, ačkoliv jeho jediným skutečně velkým úspěchem byl vstup Strany zelených do Poslanecké sněmovny po volbách v roce 2006. Na něm se ovšem kromě Bursíka v roli lídra výrazně podílely další sotva opakovatelné faktory, především image zelených coby neokoukané, „pozitivně protestní“ strany i tehdejší vstřícný postoj veřejnosti k ekologii.

Bursíkův loňský odchod ze Strany zelených nebyl (aspoň soudě při pohledu zvenčí) impulzivní, nýbrž precizně vykalkulovaný. Nic proti tomu. Nicméně vystoupit po řadě let ze strany s tím, že jí přeju jen vše dobré, ale přitom ji křivě obvinit z kryptokomunismu, načasovat svůj odchod na předvolební období a ihned usilovat o spojenectví s konkurenční stranou — to je přece jen trochu třaskavá směs farizejství s machiavelismem. Navíc se nedá ospravedlnit ani tím, že by Bursíkovi zafungovala; lidovci tehdy koalici s LESem odmítli.

Když nyní někteří odůvodňují Bursíkovu kandidaturu za TOP 09 tím, že tak má přece mnohem větší šanci dostat se do Senátu, mám neodbytný pocit, že stavějí premisu na místo závěru. Jistěže má větší šanci, jinak by to přece nedělal. Ale co z toho vyplývá?

Pro odpověď je potřeba si připomenout Bursíkovu politickou historii. Není nic snazšího než mu předhazovat seznam uskupení, v nichž se od Listopadu už stačil angažovat. 

To by ale nebylo spravedlivé. Bursíkova politická orientace — středopravá a ekologická — totiž po celou dobu zůstala stejná. Měnily se jen způsoby, jimiž se ji snažil uplatňovat. A jeho pouť stranami až dosud měla svou niternou logiku: od všeobjímajícího Občanského fóra přes uskupení, jež se neprofilovala vysloveně ekologicky (Občanské hnutí/Svobodní demokraté, KDU-ČSL), přes ekologickou, ale středolevou Stranu zelených až po Liberálně ekologickou stranu.

Tato trajektorie by se dala popsat jako „od pragmatismu k idealismu“ — jako postupné sbližování osobního politického postoje s ideovým zaměřením strany. Přesně tak podle všeho pochopila vznik LESu i řada jeho zakládajících členů: jako emancipaci ekologické a lidskoprávní politiky od levicovosti.

Jenže poslední prudkou otočkou zpět k pragmatismu Bursík celý smysl svého dosavadního politického příběhu popřel. Vadí, nevadí? O tom ať rozhodnou ti, jejichž suverénní kolektivní hlas dokáže komentátory stále znovu překvapovat.

    Diskuse
    July 29, 2014 v 11.01
    Zlom kariéry, nebo její vrchol?
    Co když ta poslední otočka není žádná otočka, jen logický další postup? Nedospěl prostě Martin Bursík na své cestě k „emancipaci ekologické a lidskoprávní politiky od levicovosti‟ ke konečnému poznání, že ekologie, lidská práva, i ta emancipace jsou všechny levicové, že když nechce stát nalevo, zbývají mu jen pravice a moc?
    July 29, 2014 v 11.36
    Pane Macháčku,
    je to samozřejmě možné. Bursíkovi do hlavy nevidím. Ale taky nerad přehnaně psychologizuji - šlo mi prostě o smysl jeho příběhu, jak se jeví zvenčí.

    Až do LESu se dal popsat jako "ideové vyhraňování" vedoucí až k založení zelené liberální strany, což je legitimní (viz třeba Grünliberale Partei ve Švýcarsku) a Bursíkovi zjevně nejbližší politický proud.

    Ale obrat k TOP 09 do toho fakt nezapadá.
    July 30, 2014 v 7.07
    Úspěch zelených v roce 2006
    Nevím jestli byla veřejnost před osmi lety k ekologii vstřícnější než dnes. Možná voliči hledali alternativu k ODS, standardní evropskou stranu bez Klause a jeho euroskpepticismu. KDU-ČSL se jí nestala, jiné pokusy také selhaly.

    Dnes je tou alternativou Top09 a Bursík se k ní logicky přibližuje. Ovšem politickou mapu překreslilo ANO, které zatím bere voliče jak ODS tak ČSSD.

    Možná se teď bude hledat strana, která není ANO. V tom má ČSSD smůlu, protože musí být s ANO v kolalici, tak jako byli Zelení v koalici s ODS. To ovšem nebyla smůla, ale Bursíkovo rozhodnutí.
    July 30, 2014 v 8.29
    Pane Kubičko,
    děkuji a téměř se vším souhlasím. Jen dvě doplnění:

    1) Myslím, že voliči tehdy hledali spíš prostě "alternativu" než přímo "alternativu k ODS".

    2) O tom, že veřejnost a média byly v letech 2005, 2006 k ekologii vstřícnější než dnes, jsem přesvědčený. Ovšem jen na základě vzpomínek. Nevím, jestli existuje nějaká analýza, která by to potvrdila, nebo vyvrátila. Ale jsou tu i vnější fakta: bylo to před finanční krizí (tj.: míň lidí mělo pocit, že "na ekologii nejsou peníze") a před tzv. "solárním průšvihem".
    July 30, 2014 v 18.16
    Na článku pana Soukupa se mi líbí,
    že Bursíkovi nenasazuje psí hlavu i když s ním nesouhlasí. Vysvětlení, že Bursíkovi jde prostě jen o moc, je dost ploché, protože v politice jde o moc každému, jinak by se v ní neprosadil.

    Samozřejmě se občas musí tvářit, že ne, tak jako kdysi bylo součástí římského císařského intronizačního rituálu, že potenciální císař se přijetí úřadu vší mocí bránil, ale jeho vojáci ho donutili. Mezi levicí a pravicí tady rozdíl nevidím.

    V letech 1989-1990 bylo u nás v politice pár lidí, kterým asi o moc šlo relativně málo, ale ti byli rychle odsunuti stranou politiky, kteří vůni moci včas zavětřili.

    July 30, 2014 v 19.17
    Pane Kubičko,
    děkuji, skutečně jsem se snažil být k Bursíkovi spravedlivý (čímž netvrdím ani že jsem nestranný, ani že s ním souhlasím).

    Na moci jako takové (a usilování o moc jako takovém) podle mě není vůbec nic špatného. Byť moc je samozřejmě nebezpečná; ale to je většina věcí na světě.

    VK
    July 31, 2014 v 0.03
    Pravicový politik Bursík konečně jde kandidovat za pravicovou stranu. Poté, co se vyčerpal potenciál výlovu hejlů na zelenou (ačkoli sama SZ tento program stále sleduje), jde do volebního zápolení zas jednou pro změnu s otevřeným hledím a kartami vyloženými na stůl. Nic víc, nic míň.
    July 31, 2014 v 0.55
    Pane Klusáčku,
    dovolím si nesouhlasit. "S otevřeným hledím a kartami vyloženými na stůl" to bylo s LESem - liberálně zelenou stranou. To je odjakživa jeho přesvědčení.

    Ale ještě než bitva vůbec začala, přidal se k silnější armádě, zjevně hlavně proto, že je zkrátka silnější.
    VK
    July 31, 2014 v 14.21
    Svrbí mě napsat - no a? A jestliže vás odchod jednoho pravičáka ze zelené do pravicové strany mrzí, neřku-li jej snad považujete za oslabení zelené strany - jen tím potvrzujete, že je strana Zelených projekt na pochytání hejlů a jeho pomocí pokračování pravicové politiky jinými prostředky i nadále. Tak jak za Bursíka beze sporu byla.
    July 31, 2014 v 22.08
    Pane Klusáčku,
    to mě jednak přeceňujete, jednak nečtete pozorně.

    To, co sám za sebe napíšu někam do novin, rozhodně nemůže být "potvrzením" čehokoliv o celé Straně zelených.

    A Bursíkův odchod ze SZ mě nejenže nemrzí, ale z mého článku ani nevyplývá, že by mě mrzel. Otázce, jestli je pro SZ dobře, nebo špatně, že z ní Bursík odešel, jsem se v článku vůbec nevěnoval.