Pravidla demokratického rasismu

Petr Bittner

Proč jsou Evropané proti přílivu imigrantů: Ze strachu z druhého? Z obav, že chtějí zneužívat štědrosti evropského sociálního státu? Z přesvědčení, že berou práci? A co se vzestupem nacionalistů dovídáme o povaze evropské společnosti?

Nacionalistická rétorika operuje s trojicí ústředních motivů, s jejichž pomocí chce postavit hráz přílivu imigrantů do Evropy. Jakkoli jsou všechny tři pouze různě důmyslnou racionalizací bytostně rasistického motivu, na každý z těchto důvodů lze pohlížet i jinou než naivně multikulturalistickou optikou. Daleko zajímavější je pokusit se jich využít jako vodítka k hlubším problémům západního světa, které fenomén imigrace obnažuje.

Logika demokratického rasismu v kostce: Přišli nás připravit o práci, kterou nemáme. Foto The Real Art of Protest

První motiv

je latentně nejrasističtější. Podle něho bychom měli zastavit (zejména muslimskou) imigraci proto, že muslimští imigranti jsou inherentně špatní a představují čirý extrakt zla, které čerpá svou sílu z islamistické ideologie. Tento záludný islám je přímým ohrožením evropské kulturní tradice.

Na tomto postoji toho není mnoho ke zkoumání. Je bez okolků formulovaným strachem z Druhého a jindy liberální hranice Evropy mu tváří v tvář tomuto strachu slouží jako maminčina sukně, kouzelný to štít před dětskými démony.

Na „evropských tradicích“, které jsou vážně ohroženy pouhou přítomností někoho, kdo představuje tradici odlišnou, je nejzajímavější jejich faktická neexistence. Demokratický stát dokáže přivést k existenci tzv. „průměrného Čecha, Francouze či Angličana“, jenž je virtuální, aritmeticky neexistující bytostí, která v sobě fixuje propagandisticky kultivovanou představu kulturních tradic: Čech má rád pivo a hokej, Francouz umí vařit a píše poezii, Angličan má rád fotbal a suchý humor.

Kdo se vzdaluje neexistujícímu středu, je podezřelý. Stejně brilantně jako umí stát nechat virtuální bytost existovat, dokáže nechat celé skupiny reálných bytostí (od bezdomovců přes prekariát až po nekvalifikované imigranty) od-existovat.

Rasistický plebs přiživuje svůj předsudek skrze časopis Blesk, jehož jednoduchá tematizace umožňuje bez většího soustředění spojit svou nenávist vůči muslimům se stejně motivovanou nenávistí vůči Romům; rasističtí měšťáci naproti tomu našli azyl ospravedlnění vlastního ponižujícího předsudku, který (pro ně tak nepředstavitelně) sdílejí s lůzou, v časopisu Reflex.

Pouze při četbě Doležalových antiislámských orálních výkalů mohou svůj vzdělaný rasismus ostentativně odlišit od stupidního rasismu chudáků v Bleskem.

Druhý důvod

už je rafinovanější. Podle něho bychom měli zastavit příliv imigrantů proto, že se jedná především o vychytralé lenochy, kteří migrují výhradně za účelem zneužívání štědrosti evropského sociálního státu. Motivem takového soudu je sice stále prachobyčejný rasismus, ale celá problematika je alespoň nasměrována k otázkám fungování státu a práva na životní minimum.

Imigrant je v tomto „středně rasistickém“ postoji sice stále fakticky horší než my, bílí Evropané, ale na rozdíl od prvního stanoviska je na něj touto optikou nahlíženo přinejmenším jako na bytost stejného druhu.

Tento středně rasistický flow byl v předešlých letech s otevřenou náručí adoptován neoliberální rétorikou, která našla ve stigmatizaci určitých skupin lidí vhodnou záminku k dalšímu epochálnímu útoku na sociální stát: „Sebevražedné muslimofilní tendence zlého Bruselu sice nezastavíme, můžeme se však pokusit odstřihnout všechny nahnědlé vyžírky ze státního vemene tím, že ho řádně přiškrtíme.“

V první řadě to byla neoliberální pravice, která svou rétorikou „umírněného rasismu“ legitimizovala rasismus jako takový, a umožnila tak politicky vyrůst novým explicitně rasistickým hnutím typu Okamurova Úsvitu. Politickou půdu pro otevřeně rasistická hnutí v Evropě však vydatně podpořila i sociální demokracie, která si servilně osvojila neoliberální výklad krize a sama tak tento moderní, spravedlivý, demokratický „rasismus s lidskou tváří“ pomohla legitimizovat.

Za příklad mohou sloužit francouzští socialisté, jejichž ostudné ideové tápání ekonomickou krizí umožnilo Národní frontě charismatické fašistky Marine LePen zvítězit ve volbách do Evropského parlamentu. Stejně jako při poslední velké hospodářské krizi tedy celé politické spektrum selhalo a ruku v ruce asistovalo při ničím nerušeném otevírání Pandořiny skříňky rasismu, za což budou příští generace jistě vděčné.

Takový sled událostí může být důkazem toho, že od holokaustu neudělala Evropa nic zásadního proto, aby podobné katastrofě navždy zabránila. Politika krize je stále stejnou reakční snůškou nesmyslů a sňatkem z moudrosti mezi pragmatickou politikou a nejnižšími pudy. Liberální demokracie si nikdy nedokázala odoperovat svůj fašistický nádor.

Třetí důvod

pro učinění přítrže imigraci je můj nejoblíbenější. Jakkoli se s ním na první dobrou ztotožní snad každý rasista, obsahově z našeho rozcestníku přeci jen poněkud vybočuje.

Podle třetího stanoviska bychom totiž měli zastavit imigraci proto, že imigranti berou Evropanům práci. Pokud se tedy imigrantovi z předchozí kategorie lenochů podařilo přesvědčit vyšší kastu bílých soudců o své pracovitosti, třetí hledisko rasistického rozcestníku je pro něho definitivní KO.

Proč mám třetí záminku pro zpevnění hranic nejradši? Protože nevědomky odkazuje ke skutečným kořenům mezilidských rozporů. Tyto kořeny jsou zapuštěny ve sféře ekonomických tlaků vyvěrajících z napětí mezi prací a kapitálem.

Co to znamená, že nám cizinci berou práci? Toto třetí rasistické kritérium lze interpretovat dvojím způsobem: podle prvního jsou nám imigranti nebezpeční proto, že disponují lepšími pracovními návyky a svou vynikající a pro nás takřka nedostižnou kvalifikací ohrožují už tak problematickou zaměstnanost poněkud lenivějších Evropanů.

Málokterý z rasistů by se však nechal uvrhnout do podobného světla a musel by tak přepnout na druhý, koneckonců pravdě o poznání podobnější výklad. Podle něho nám imigranti berou práci proto, že je jejich existenční situace nutí přijmout pro Evropana nesnesitelné pracovní podmínky, aby co nejdříve získali potřebné finanční minimum k udržení své rodiny před pádem do „neexistence“.

Imigrant od začátku nedisponuje žádnými prostředky, kontakty ani potřebnou kvalifikací. Jeho existenciální situace z něho činí snadnou kořist pro střední a větší zaměstnavatele, kteří jej mohou i na evropské půdě využívat ke stejnému účelu, k jakému jej doposud využívali v montovně sídlící v migrantově domovině: jako levnou pracovní sílu.

Imigrace se tak stává spektáklem, jenž evropským zrakům vyjevuje na scéně dějin skutečné tváře „neexistujících“, tedy špinavých manuálních tvůrců materiální základny oduševnělého konzumního života čistých Evropanů, nevinných vítězů globalizace.

Nicolas Sarkozy se v závěru prezidentské kampaně v roce 2012 pokusil bez většího studu získat na svou stranu xenofobně laděné voliče Národní fronty pečlivě aranžovaným výrokem „Ve Francii je příliš mnoho cizinců“. O neoliberálním primátu v podkuřování rasistům už tu byla řeč, Sarkozyho strategie nijak nevybočovala z evropského standardu; daleko zajímavější jsou důsledky podobného výroku.

Pokud je cizinců ve Francii „příliš mnoho“, znamená to, že problém netkví v cizincích samotných. Výraz „příliš mnoho“ naznačuje, že existuje určité přiměřené množství cizinců, které by nebylo nijak problematické.

Jakkoli xenofobové podobný výrok kvitují, nedochází jim, že v sobě nese odkaz k samotnému jádru celé patálie: cizinci jsou pouze takticky zvoleným referenčním bodem. Problém ve skutečnosti není v imigrantech, ale ve struktuře trhu práce a s ním spojené reakční mašinérie sociálního státu, tedy v choulostivém a pro reprodukci kapitálu zcela nezbytném mechanismu udržování sociálního smíru.

Ospravedlnit v tomto kontextu své přednostní právo na práci před cizincem lze pouze skrze nacionalistickou, potažmo rasistickou notu. A jelikož toto pnutí mezi prací a kapitálem zůstává zfetišizovanému vědomí skryto za rutinou každodenního pachtění, je to právě všudypřítomná rakovina evropské hnědi, která umí využít této skuliny mezi vládnoucí ideologií a s ní rozpornou společenskou praxí.

    Diskuse
    July 21, 2014 v 20.41
    Všichni v jednom pytli
    Házet všechny Evropany do jednoho pytle je stejně nesmyslmé, jako házet do jednoho pytle všechny přistěhovalce.
    Kdo jsou to vlastně ti (rasističtí) "my", Evropané" z Vašeho článku? Češi, všichni Evropané...?
    A kdo jsou to ti Vaši imigranti? Vycházejí mi z tohoto článku jako konstrukt, na kterém ukazujete, jak jsme "my", "Evropané" - "rasističtí".
    Co považujete za rasismus? Nějak mi "rasismus" na Vámi popisované jevy nesedí.

    ad 1
    Evropská tradice, kterou lze postavit proti Jinému - islámu, není ani francouzské suché víno ani anglický suchý humor, ale křesťanský substrát. Jenže tenhle substrát je v různých částech Evropy různě hluboko a různě hluboký. Imigrace má také různou historii a intenzitu v různých částech Evropy. Takže tu máme různé faktory, které ani v té nejvíce xenofobní diskuzi nelze sjednotit napříč Evropu.
    Vzhledem k tomu, že většina Čechů viděla nějakého muslima leda tak na obrázku, nejde v českém prostředí o rasismus, ale čistou xenofobii (strach z neznámého, co neznám, s čím jsem se osobně nesetkal, ale co subjektivně považuji za ohrožující).

    ad 2
    Ekonomické přistěhovalectví existuje, ačkoliv ne každý přistěhovalec "přišel za lepším".
    všimněte si, že ekonomickou migraci etabluje už to "jít za lepším", nikoliv "jít za lepším a využívat sociální systém".
    Ovšem Čechy nejsou primární destinací ekonomických přistěhovalců (kteří by chtěli žít ze státních příspěvků) a zrovna přistěhovalci nejsou hlavními hrdiny zdejších lidových vyprávěnek o zneužívání českého sociálního systému.
    Linie podezírání z ekonomického přistěhovatelství ovšem v Evropě nejde jenom po barvě kůže (není přednostně rasistická), ale po ose Sever-Jih, Západ-Východ. (Čechovi stačí vyjet do Bavorska, Slovákovi do Čech)

    ad 3
    Premisa, že "imigrant Imigrant od začátku nedisponuje žádnými prostředky, kontakty ani potřebnou kvalifikací" také neplatí vždy a všude. Švýcaři se bouří proti přistěhovalcům i z naprosto opačného důvodu: mnozí přistěhovalci jsou kvalifikovanější - a tím berou místním práci, zaujímají vyšší platové pozice a způsobují růst cen nemovitostí. (Tento fenomén lze pozorovat i ve velkých evropských metropolích, Londýn budiž příkladem).

    July 22, 2014 v 13.19
    Není od věci "analyzovat" typy rasistických předsudků, a ...
    ... jako autor dojít k závěru, že jde v konečném důsledku o (ne)rovnováhu práce a kapitálu. Ale pokud čtu či slyším xenofobní projevy, cítím z nich jinou motivaci. Totiž (ne)rovnováhu soutěže (konkurence) a spolupráce, kdy solidaritu, sdílení až altruismus (obětavost) řadím na stranu spolupráce, oproti soutěži. Lidé jsou biologické bytosti. Ekonomika i ideologie jsou jen odrazem jejich boje o přenos genů do budoucnosti. Formy DNA, alely, chtějí žít, až dnešní proteinové tělo bude zase v atmosféře jako plynný dusík, CO2 a vodní pára. Cesty, strategie, jsou různé, a i jako různé mohou být účinné. Konkurence, prostá soutěž, je tou primitivnější, starší strategií. Spolupráce a různé formy symbiózy jsou ale také mnohem starší než lidstvo. A že v mimo-lidské přírodě existuje i obětavost, altruismus, je dokázáno (a teoreticky zdůvodněno Williams-Dawkinsovým The Selfish Gene).
    Mezi principem soutěže a sdílení musí být hledána rovnovážná poloha. Není jedno lepší druhého. Komunisté doufali v druhé (a dnes již vesměs pochopili omyl), neoliberálové v prvé (a časem pochopí omyl), ale mimo čisté ideologie, v reálném světě, jde vždy o polohu mezi. Není jedna univerzální. Na polohu, kde se ustálí společensky přijatelné způsoby konkurenčního boje a společensky akceptovaná míra sdílení a solidarity, působí zajisté vlivy vnější (příkladmo obtížnější klimatické podmínky vyžadují užší spolupráci) ale i vnitřní, biologické (a zde mám na mysli právě genetické zdůvodnění altruismu; uvnitř rodiny, klanu, kmene je intuitivně snazší poskytnout ke sdílení své dosud výluční zdroje).
    Je tedy dobré připustit si, že obecný humanismus je odvozen od biologických podmíněností. Všichni lidé jsou si geneticky příbuzní, ale v různé míře. Ochota ke sdílení směrem od rodiny k "bližnímu" jiné rasy klesá. A současně s klesajícím podílem alel téhož původu (po společném, různý počet generací vzdáleném předku) vzrůstá očekávání primitivnějšího, tj. konkurenčního, soutěžního chování druhého vůči sobě. Odtud xenofobie.
    Silně sdílející či kooperativní soužití ovšem vůbec nemusí být geneticky stejnorodé (viz symbióza zcela různých druhů v přírodě), ale musí překonat onen strach. Podmínkou je (zažitá, potvrzená) důvěra. Jako když pyskoun, "ryba-čistič" může důvodně očekávat, že nebude spolknuta. Ochota k širokému sdílení a k široce pojímané solidaritě vyžaduje důvěru a bezpečí, a zároveň vytváří bezpečí a důvěru, neboť individuální rizika života lze lépe eliminovat uvnitř širšího solidárního společenství. Působí to i opačně: Pocit strachu, nebezpečí, nedůvěry, ohrožení zužuje okruh těch, s nimiž je jedinec ochoten své zdroje sdílet, či dokonce chovat se k nim altruisticky, až na elementární rodinu (nebo ani tu ne, ne každý prožil šťastné dětství).
    Není náhodou, že sociálně vyspělá Skandinávie je současně bezpečná, kde se domy nezamykaly na kde v turistických chatách najdete svetry i spací pytle beze strachu ze zlodějů.

    Rasisté či xenofobové jsou zajisté primitivní, ale jsou především ustrašení, nedůvěřiví. Strach je emoce, nelze ho (účinně) nikomu zakázat. Chceme-li xenofobii postupně mírnit, cesta vede přes rozšíření prostoru důvěry, prostoru bezpečí.

    Tři "typy" rasistů, jak je popsal autor, pak lze spíše vystopovat ke zdroji jejich strachu, ať již reálnému nebo domnělému. Někdo se bojí o holý život, někdo o majetek, někdo o společenskou pozici (komparativní výhoda pro geny potomků - zase ten sobecký gen), a někdo o práci ...

    Pravda, bylo by to snazší, kdyby spolupráce, solidarita i altruismus byly v mainstreamové debatě uznány za zdroj hodnot. Kdyby byla překonána naivní představa, že vše hodnotné vzniklo, vzniká a bude vznikat toliko z konkurence a že spolupráce a solidarita je pouhým kontraproduktivním přerozdělováním, jež z dopuštění soucitných úspěšných mírní jinak nezbytné utrpení neschopných. Ale to je již jiné téma...