Když se řekne „česká politika“, člověku hned naskočí několik charakteristik. Nestabilita, kdy se mění vlády během volebních období několikrát, časté předčasné volby, vysoká frekvence různých voleb vůbec, rozpad standardních politických stran a neschopnost dialogu před tím, než na půdě zákonodárných sborů dochází k politickým střetům nad klíčovými zákony.

Kdybych byl Němec, byl by to termín „česká vesnice“ - který si Češi v duchu takového malého, povoleného národního pokrytectvíčka upravili na „španělská vesnice“ — jež by to vystihl nejlépe.

Sleduje-li člověk aktuální dění na politické scéně, je to i vzhledem k tomu počasí koneckonců termín příhodný.

Skutečnost, že v polovině července, kdy se jedna polovina národa povaluje na plážích v Chorvatsku a druhá o tom v práci za hučení klimatizace přemýšlí, se na půdě Poslanecké sněmovny odehrává debata nad tak závažným zákonem, jako je ten o státní službě, asi není náhodná.

Chtěla-li politická elita ilustrovat svoji odtrženost od zbytku veřejnosti, nemohla si vybrat lepší způsob. Představa, že to lidé ocení, když uvidí politiky v propocených košilích, jak v potu tváře makají, zatímco si oni vychutnávají třebas ouzo pod olivovníkem někde u Jadranu, je sice směšná, ale mohu ubezpečit, že jsem ji — bohužel — už od některých výtečníků slyšel.

↗

Petr Gazdík vysvětlil, že když byl součástí vládní většiny, tak podcenili dialog s opozicí a že teď, když se karta obrátila tak ví, jaká to byla chyba, že by to dělal jinak a proto žádá vládu, aby se dnes jinak chovala. Foto Mirek Czernek, Mediafax

Stejně tak se někteří sociální demokraté domnívají, že když svedou tuto letní bitvu, připraví si pole pro podzimní volební kampaň, z níž mají už dnes oprávněně hrůzu. Chtěli jsme to dělat lépe, ale dopadlo to jako vždycky, soudruzi: vedle toho, že v létě lidé politiku vždy vnímají okrajově, pokud vůbec, se obávám, že nejpozději v září se vynoří jiný příběh, který dá lidem na toto divadlo zapomenout.

A pak tu máme malé trapnosti, které kompletně opět negativně dopadnou na politickou třídu jako celek. Namátkou: Petr Gazdík v přímém přenosu vysvětluje, že když byl součástí vládní většiny, tak podcenili dialog s opozicí a že teď, když se karta obrátila tak ví, jaká to byla chyba, že by to dělal jinak a proto žádá vládu, aby se dnes jinak chovala.

Nebo když gesčního ministra Dienstbiera usvědčí veřejně z toho, že v lepším případě buď obelhává nejen veřejnost, ale i vládu, v horším pak má na svém miniúřadě takový bordel, že se mu tam ztrácí pošta, popřípadě mu ji úředníci zatajují. Zvláště vtipné při schvalování zákona, který má dát úředníkům větší „nezávislost“.

A do toho všeho se ještě naneštěstí přimotá odpovědnost vlády nominovat svého kandidáta na eurokomisaře. Pokud je pravdou spekulace o možném politickém obchodu mezi ČSSD a ANO v podobě nominace Věry Jourové do Bruselu výměnou za kandidáta ČSSD na generálního ředitele státní služby, bude to mít možná i vtipnou dohru.

A to kdyby Jourová dostala portfolio pro administrativu a vztahy mezi úřady, což je přesná kopie fiktivního ministerstva pro administrativní záležitosti z tolikrát připomínaného seriálu „Jistě, pane ministře!“. Českého superúředníka za evropskou superúřednici.