Transexualismus, kdo vlastní diagnózu F64.0?

Rad Bandit

Doktorka Fifková pro deník Právo hovoří o těžkém údělu transsexuálů. Do jaké míry k němu přispívá medicína sama? A kdo vlastně diagnózu potřebuje víc, trans lidé, anebo lékaři?

Příběhy se příliš nemění, známe je desítky let a jeden takový další nám doktorka Fifková předložila optikou odbornice před pár dny. Anička se narodila s dívčím jménem i tělem, a jen ona již od mala věděla, že je kluk. Cítila se nepatřičně, okolí jí soudilo. Sexuoložka to říká jasně: Úděl transsexuálů je těžký. Naštěstí je tu pomoc.

Anička, tak jako stovky podobně „postižených“ mužů a žen, mohla o pár let později požádat o podporu odborníků při procesu přeměny pohlaví. Pokud Anička žila v České republice, byla přitom zkoumána, posuzována, diagnostikována, terapeutizována, léčena, operována a v závěru i sterilizována. Na konci tohoto několikaletého procesu jí byla umožněna změna jména a nová občanka s vytouženým M v kategorii pohlaví. To vše, pokud hrála podle pravidel.

Po léta neměnný železný řád, do kterého musí Anička zapadnout, předurčí způsob, jakým na ni bude nahlíženo, i to jak si sexuologové budou vysvětlovat její závadu zvanou F 64.0. Přestože již v roce 1994 byl ve světě termín „transsexualismus“ nahrazen pojmenováním „porucha genderové identity“, do ČR jakoby pokus o zrušení zastaralého stigmatizujícího výrazu „transsexuál“ prostě nedorazil. Přitom právě se sexualitou má genderová identita pramálo společného.

Medicínská optika zkrátka dělí svět na muže/ženy, homo/hetero, anebo maskulinní/femininí. Porucha potřebuje opraváře a genderová identita normalizaci.  Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Stejně tak si stojí i samotný výklad toho, co diagnóza F64.0 vlastně znamená. Při stanovení poruchy genderové identity musí existovat důkaz o silné a dlouhotrvající identifikaci v opačné pohlavní roli, která není touhou po získání kulturních výhod druhého pohlaví. Přetrvávající nepohodlí či pocit nepatřičnosti ve vztahu k biologické pohlavní roli je klíčem k identifikaci „poruchy“. Jak ale vymezujeme pohlavní role? A jak se měří míra nepohodlí? Zde vězí zakopaný pes.

Ukaž, že jsi dostatečně nemocen

Míra nepohodlí onoho člověka není to, čím se lékařství ve skutečnosti zabývá. Více než přání a pocity „postižených“ je pro medicínu určující genderová polarita. „Postižená“ žena se stane mužem a „nemocný“ muž naopak ženou. Medicínská optika zkrátka dělí svět na muže/ženy, homo/hetero, anebo maskulinní/femininí. Porucha potřebuje opraváře a genderová identita normalizaci. Řád světa bude zachován.

Trans lidé tak, aby dosáhli na pomoc, musí svoji poruchu obhajovat před komisí odborníků, ve které kromě psychologa, sexuologů a právníka zasedají také další dva lékaři či lékařky, kteří se jinak na prováděném zásahu neúčastní.

Ponižující praxe, kdy pacienti těmto cizím lidem dokazují, že jsou dostatečně nemocní, má své předem dané vzorce. Na ty lze narazit i na diskusních fórech: Když se tě ptají, jak dlouho to máš, řekni jim, odmalička. Když se tě zeptají, zda bys chtěl/a změnu úředního pohlaví i bez zákroku, řekni „ne“. Až ti budou sdělovat, že zákroky jsou spojeny se značným rizikem, anebo když ti řeknou, že nebudeš mít možnost už nikdy mít děti a dostaneš osteoporózu, nadšeně kývej. „Ano, to přesně jsem si vždycky přál/a!

Nerovný boj, který trans lidé v rukou medicíny podstupují, však s komisí nekončí. Jejich nekritické přijímání nastolené léčby je často spojeno se značným psychickým vyčerpáním před zákroky, i úlevou po nich.

Není proto překvapivé, že pouze minimum z nich po dokončení svého maratonu přeměny vůbec kdy vznesou námitky proti nepovedeným zásahům, nefunkčním penisům a nepěkným kosmetickým vadám, o kterých předem nic netušili. Zatímco jsou operováni, a zatímco je před ně nastolena údajně jediná možná cesta, kterou mohli jít, paralelně se děje ještě něco jiného, podobně podivného.

Požadavky lidí, kteří by si přáli onu úlevu, jimž by jim poskytla pouhá úřední změna jména a kolonky pohlaví, aniž by drastické zákroky podstupovali, zůstávají nevyslyšeny. Stejně tak zůstávají v ČR nevyslyšeny, anebo rovnou odsuzovány žádosti o částečné chirurgické zákroky, které by ono zmírnění stresu a nepohodlí poskytly. Jedná se například o úpravy hrudníků, které tím, že jsou jedním z nejviditelnějších pohlavních znaků, mnohým trans lidem zcela postačí.

A tak zatímco se v ČR osmnáctiletým holkám, které si usmyslí, že chtějí větší prsa, aplikují implantáty na počkání, pro mastektomii musí lidé s trans identitou vyrazit někam na západ od české hranice. „Mladá pani, tady vám to nikdo bez komise neudělá, to by bylo zohyzdění, a jestli nechcete bejt muž, tak k tý komisi stejně ani nechoďte,“ dozvíte se třeba od zdravotní sestry na telefonní lince vyhlášené pražské sexuologické ordinace.

Že vám je pětatřicet a máte volební právo, to nikoho nezajímá...“ Mýtus krásy a uhlazený genderový řád mají zkrátka navrch. A tak se praxe, odborné texty i léčba křečovitě drží představy, že výsledkem musí být za každou cenu osoba, která alespoň vypadá jednoznačně jako žena, nebo muž, ať to stojí, co to stojí.

Trans lidé nejsou uvěznění ve svém těle, jak se o nich někdy hovoří. Více než cokoli jiného jsou uvězněni v medicínském kolotoči, kdy je rozhodováno o nich a bez nich. Nakonec, víme z Argentiny, že by to šlo i bez diagnózy. Pokud se jí však čeští lékaři nehodlají vzdát, ať si ji klidně nechají. „Postiženým“ se alespoň dostane zákroků, které nepochybně potřebují.

Avšak uzurpovat si pro sebe, co ta diagnóza znamená a udržování neměnného postupu léčby bez dialogu s pacienty a bez schopnosti nahlédnout rozmanitost genderových identit, představuje praxi, která, tak jako léčba pijavicí, patří do propadliště dějin.

    Diskuse
    IR
    July 17, 2014 v 8.50
    Souhlas
    Naprosto souhlasím. Akorát mi není jasné, co vlastně ten údaj o tom, že jsem žena, v úředních dokumentech znamená. Prý pohlaví, ale v takovém případě je na místě otázka, proč na základě něj musím mít za každou cenu genderově ženské jméno a koncovku "-ová", když jsou tyto záležitosti čistě genderové. Mrzí mne, že jsou u nás pohlaví a gender smíchávány.

    Například na mé škole, University College v Londýně, platí pravidlo sebeurčení - jestliže se člověk cítí být mužem, ženou, případně jinou genderovou identitou, je mu umožněno se za ni prohlašovat, ačkoliv má v úředních dokumentech něco jiného. V Británii jsou naštěstí pravidla mírnější než v ČR (není vyžadována operace), ale stejně se taky musí chodit před komisi.
    MK
    July 17, 2014 v 14.20
    Předně musím napsat jednu věc: Nemyslím si, že by měli lidé chodit z legrace pod kudlu. Takže pokud musí před komisi, která posoudí, zda si skutečně uvědomují, do čeho jdou a skutečně to potřebují, mi přijde naprosto logické. Naopak mi přijde divné, že "osmnáctiletým holkám, které si usmyslí, že chtějí větší prsa, aplikují implantáty na počkání" .

    S tou otázkou "úřední změny" je to složitější. Nechci nikomu bránit v tom, aby měl nějakou genderovou identitu, ani aby ji případně změnil, ale taky nejsem schopen dívat se na gender jako na národnost, tedy něco, co může člověk měnit podle toho, co má k obědu. Koneckonců, drtivá většina mužů (p) jsou muži (g) a drtivá většina žen (p) ženy (g), takže spolu ty dvě charakteristiky úzce souvisí.
    Je pochopitelně nesmysl, aby např. muž sportoval v ženské kategorii, ať už se cítí čím chce. Takže by se skutečně mělo jednat spíš o pohlaví.
    A když si vezmeme, že existují osoby, které částečně či zcela popírají své lidství, a přesto jsou z právního hlediska lidmi, nepůsobí napojení právních otázek na charakteristiku řekněme objektivní, a nikoli tu identifikační, vůbec podivně.
    July 17, 2014 v 17.42
    Transexualismus není nemoc
    Souhlasím s Michaelem Kolaříkem. Posouzení a dlouhodobá spolupráce s odborným týmem, kde sedí sexuolog, psycholog, právník, psychiatr a další lékaři, je velmi důležitá. V praxi lze totiž vidět i tzv. transexuály, kteří ve skutečnosti trpí diagnózou poruchy osobnosti hraniční (F60.31). K té patří celková porucha identity, která se může vyznačovat i měnlivými pochybnostmi o své orientaci nebo pohlavní identitě. Operativní změna v takovém případě může znamenat trvalé poškození člověka.

    Autorka píše jakoby zasvěceně, přitom ani neví, co je v našem právním řádu a ve forenzní psychiatrii považováno za duševní nemoc. Duševní nemocí není transexualita, pyromanie, transvestitismus ani specifická porucha osobnosti nebo fobie. Jsou to jen duševní poruchy.

    Moc nerozumím tomu, proč autorka píše o sterilizaci. Nucená sterilizace u nás neexistuje, dobrovolná jen u společensky nebezpečných sexuálních deviací. A tu nám v Británii, která se snaží být v oblasti lidských práv papežštější než papež, jen závidí.

    Pokud jde o názvosloví (změna názvu na poruchu genderové identity) zná psychiatrie (mezinárodní, nejen ta česká) spoustu příkladů vymizelých a zvulgarizovaných názvů (hysterie, psychopatie, debilita). Je vždy jen otázkou času, kdy zvulgarizují i ta nová korektní označení.

    Na muže/ženy a hetero/homo/bi nedělí primárně medicínská optika, ale realita současné společnosti. Medicína ji a její proměny jen odráží ve své odbornosti bez ohledu na to, jestli si někdo do ní potřebuje kopnout a ulevit si od své frustrace.
    IR
    July 17, 2014 v 18.00
    @David Unger
    "Moc nerozumím tomu, proč autorka píše o sterilizaci. Nucená sterilizace u nás neexistuje, dobrovolná jen u společensky nebezpečných sexuálních deviací."

    Paní Hetmánková nejspíš myslí operativní změnu pohlaví, při které nevyhnutelně ke sterilizaci dojde (odebrání vaječníků nebo varlat a sekundárních pohlavních znaků).
    July 17, 2014 v 21.52
    Rad Hetmánková dr. Fifkové křivdí
    když jí vyčítá "udržování neměnného přístupu léčby bez dialogu s pacienty". U nás dnes fungující model přístupu k translidem z dialogu s pacienty vznikl. Nesoulad vnitřního přesvědčení o genderové identitě a genderem, který byl člověku přisouzen podle tělesných znaků, lze čistě hypoteticky řešit buď změnou toho vnitřního přesvědčení nebo změnou těla. Právě dialogem s pacienty medicína dospěla k tomu, že vnitřní přesvědčení translidé měnit nemůžou a především nechtějí. Začala tedy nabízet možnost změny těla, které v nějaké míře tělo přibližují vnějším znakům opačného pohlaví. Byla to cesta špatným směrem? Pro někoho asi ano, pro jiné ne.

    Dialog může pokračovat. Pro transgenderové osoby, které si myslí, že nejde o poruchu, je zde možnost medicínu vynechat a snažit se o uznání možnosti změny matrikového pohlaví dialogem se zákonodárci a veřejností.

    Pokud by ovšem diagnoza F64.0 byla ze seznamu Mezinárodní klasifikace nemocí vyškrtnuta, přišli by ti trangenderové, kteří medicínsky navozené tělesné změny chtějí, o možnost jejich financování ze zdrojů nemocenského pojištění. Homosexualita ze seznamu nemocí zmizela, ovšem homosexuálové žádnou specifickou medicínskou péči nepotřebují a nechtějí.

    To, zda je možná změna biologického pohlaví a kdy nastává, je otázka konstrukce reality. Rad Hetmánková zmiňuje „nefunkční penisy“. Pochybuji, že v době důrazu na informované souhlasy i při banálních zákrocích by někdo v nedávné době nebyl informován o tom, že plně funkční sexuální orgány chirurgicky vytvořit nelze. Pokud mu tato informace unikla, tak proto, že ji slyšet nechtěl.

    Pokud bychom biologické pohlaví definovali geneticky, tak ho není možno změnit vůbec vůbec, protože Y chromozom nelze do těla ani vpravit ani z něho odstranit ani teoreticky aniž by vznikla úplně jiná osoba.

    Zatím je to u nás skutečně tak, že příslušné úřady změnu matrikového genderu umožňují jen, pokud jsou tělesné změny dovedeny do stadia, kdy dochází k nezvratné ztrátě fertility. To by se mohlo změnit. Žádný zákon na to ostatně není, ta oblast je jen vágně legislativně upravena.

    Dovedu si i představit, že by gender byl zcela volitelný a byla by i volba gender nemít (u dětí je to již možné v Německu). Překážkou není medicína, ale to, že skoro všichni lidé se s tou či onou genderovou identitou identifikují, jak správně připomíná pan Unger. Je daleko těžší přesvědčit o změně genderu vlastní příbuzné včetně rodičů než sexuologa.