Pětiprocentní hráz proti extremistům?
Jaroslav BicanNarůstající podpora extremistů vyjadřuje problémy, které společnost není schopná řešit. Pětiprocentní hranice problémy jen zamlžuje a oddaluje, rozhodně je neřeší.
V debatě kolem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k pětiprocentní uzavírací klauzuli ve volbách do Evropského parlamentu mě zaujal názor, že je důležité tuto klauzuli držet u všech typů voleb, protože, jakmile by se začala drolit, pustily by se do systému různí extremisté. Je možné pojímat pětiprocentní klauzuli jako hráz proti krajním politickým proudům?
Tvrzení, že pětiprocentní práh má bránit přílišnému rozdrobení daného zastupitelského orgánu a napomáhat zformování vládnoucí většiny, je klasický a srozumitelný argument. V situaci, kdy vznik vlády záleží na koaličním vyjednávání, velké množství stran ve sněmovně zkrátka ztěžuje efektivní vládnutí. V tomto smyslu má uzavírací klauzule oprávnění a je třeba ji respektovat.
Zastávat se ale uzavírací klauzule s tím, že se jedná o obranu proti extremistům, je sporné. První problém tohoto argumentu vidím už v tom, že není tak snadné určit, kdo oním extremistou je, a kdo ne. Myslí se tím jen KSČM na jedné a Dělnická strana sociální spravedlnosti na druhé straně spektra? Nebo i Okamurův Úsvit a Machovi Svobodní?
K politickým stranám, které jsou problematické a v něčem možná i nebezpečné, by se nemělo přistupovat jako k problému ale jako k syndromu toho, že je něco v nepořádku.
Někdo by sem ale možná zařadil i Babišovo ANO 2011. Jiní by namítali, že největší extremista je ten či onen politik působící v ČSSD, ODS, TOP 09 či KDU-ČSL. Navíc, můžeme skutečně tvrdit, že má nepřítomnost některých stran v zastupitelském orgánu vlivem uzavírací klauzule takovou hodnotu, aby vyvážila skutečnost, že se sem zároveň nedostanou jiné strany, které extremistické nejsou?
Ministerstva vnitra a soudy rozhodují o rozpuštění politických stran, které nesplňují zákonné podmínky pro svou existenci. Ke všem ostatním by se ale mělo přistupovat rovně a ne mezi nimi stanovovat speciální kategorii tzv. extremistických stran, se kterými budeme zacházet jinak a kterými budeme argumentovat ve prospěch uzavírací klauzule.
Jediné, co má své opodstatnění, je hájit pětiprocentní práh jako nástroj proti fragmentaci daného zastupitelského orgánu, který podporuje vznik vládnoucí většiny. V případě Evropského parlamentu je však tato role uzavírací klauzule zpochybněná existencí frakcí, do kterých se jednotliví poslanci napříč různými státy sdružují.
K politickým stranám, které jsou problematické a v něčem možná i nebezpečné, by se nemělo přistupovat jako k problému ale jako k syndromu toho, že je něco v nepořádku. Tam, kde argument tříštění sil není tak naléhavý, hájit pětiprocentní klauzuli, protože brání přítomnosti extremistických stran, pouze získává čas a oddaluje zviditelnění příznaků určitého problému. Ten se ale nakonec stejně dříve či později projeví a může to být i horším způsobem, než že jistá strana získá nějaké to křeslo.
Pokud se do reprezentativních orgánů dostávají uskupení typu naší dělnické strany, nesvědčí to o ničem jiném, než že daná společnost má nějaké dlouhodobé potíže, které není schopná řešit. V takovém případě, ale uzavírací klauzule ničemu nepomůže. Její efekt je pouze zamlžovací. Problém ale nezmizí, naopak se možná oddálí jeho řešení.