Koho do politiky?

Milan Smrž se zamýšlí nad tím, koho posílat do politiky. Měli by to být lidé, kteří chápou závažnost současné krize a dovedou ji vnímat v celé její komplexitě, lidé, kteří prakticky osvědčili oddanost veřejnému zájmu, ne však lacinému populismu.

Z těch, co úplně nepropadli skepsi, je nás jistě víc, kdo uvažujeme o jiné politice. Jedno je jisté: v současném trendu nelze pokračovat, nelze donekonečna lepit rozpadající se stavbu soudobého systému, tak jak to dělá dnešní politická garnitura. Ta pravidelně pozůstává z kariérních politiků, kteří jsou mnohdy od mládí na politické dráze.

Od té doby surfují stále na jejích vlnách; stali se praktiky přestupů z jedné politické strany do druhé, manipulace, členy stále jiných politických grémií, naučili se zrazovat původní plány, stali se politickými makléři, hledajícími ne společenský konsenzus či budoucí optimální řešení, ale nejvýhodnější řešení z pohledu vlastní sebestřednosti, prizmatem jedné strany, optikou zájmové skupiny.

Jsem si jist, že se nedali do politiky, že měli veliký nadosobní a nadstranický cíl - třeba jako Hermann Scheer, který během sedmi volebních období v německém parlamentu prakticky z ničeho postavil na nohy nové úspěšné odvětví – obnovitelnou energetiku, a to nejenom v německém, ale i evropském a světovém kontextu. Většina soudobých politiků jsou především oportunisté moci a těžko říci, zda mají vůbec nějakou nosnou myšlenku, či zda jsou jen flexibilní.

Politika ztratila kontakt s realitou, hraje s parametry a snaží se naplňovat čísla a nikoliv smysl. V době globálního ohrožení se stala formální hrou. Ilustrací může být nedávná britská integrace prostituce a drog do výpočtu HDP za účelem jeho zvýšení.

Nově přitahuje ty, kteří přišli z podnikatelského prostředí a chtějí svou praxi a představy (nezapomínejme ale, že zákonným i výsostným důvodem podnikání je tvorba zisku) implantovat do řízení státu. Veřejnost jim fandí, protože se domnívá, že kdokoliv, kdo umí řídit firmu, bude také úspěšný v kruzích politických.

Po krachu pětiletých hospodářských plánů mnohé firmy tvrdí, že není nemožné plánovat výrobu déle jak rok, dva dopředu. Trh je příliš volatilní. Společnost ale není podnik. A jejím hybným motorem má být rovnováha, tak jako je tomu v přírodě. Bez ní se politika stává úřednickou rutinou. Omílá zástupné problémy, zatímco zásadní neřeší, popírá a zesměšňuje.

Stále jsme bombardováni novými zprávami o dramatických změnách na naší Zemi i o nezpůsobilosti lidské společnosti na zásadní výzvy adekvátně reagovat. Rychlost těchto změn předbíhá lidskou schopnost těmto proměnám čelit, s nimi se vyrovnávat a dokonce je i úspěšně modelovat. Někteří vědci navrhují, aby se dnešní geologická perioda nenazývala holocénem, ale antropocénem – geologickým údobím, které je určeno lidskou činností.

Dramatické změny klimatu, kolísající průtoky řek, úbytek půdy, odlesňování a postupující desertifikace, vylovená moře, globální oteplování, snižování pH mořské vody, tání ledovců, úbytek biodiverzity, to všechno je výslednicí bezbřehé lidské chamtivosti, nedostatku spolucítění a dravé soutěživosti, tedy patrně nejnižších lidských vlastností, které soudobá politika neoliberální společnosti postavila na piedestal a povýšila na dynamické faktory rozvoje. Nejvyšší hodnotou bohaté části světa se stala ideologie, která ve skutečnosti vede vyhlazovací válku s přírodou a s chudými této planety a alibisticky tvrdí, že tak činí pro všeobecné blaho.


Stále jsme bombardováni novými zprávami o dramatických změnách na naší Zemi i o nezpůsobilosti lidské společnosti na zásadní výzvy adekvátně reagovat. Foto Mark Garten, UN Photo

Ve skutečnosti ale ani pro blaho, stačí se podívat do obličejů lidí, kteří plní města tvářemi zšedlými starostí, bez jasu v očích, bez úsměvu na rtech, bez kontaktu. Za afrických pracovních cest jsem se na rozdíl od nás setkal s plošnou bídu, ale ani za těch mizerných podmínek jsem neviděl tak málo úsměvů, pusto v tolika očích, nezájem a ignoraci majoritní části veřejnosti jako u nás. Že by nekončící štěstí individualismu?

Každá doba má své dogma: jednou je to dogma o stvoření světa v šesti dnech, pak zas o nadřazenosti jedné rasy nad druhými a nyní hbitým krokem do celého světa vchází zářná myšlenka neomezeného růstu generovaná omezenými politiky, determinovanými klasickou mužskou touhou po měřitelnosti (neměřitelného). Musí mít každá doba svou totalitu?

Prvotně bychom měli definovat fundamentální celosvětové problémy a pak bychom měli říci, jakými prostředky bychom tyto problémy mohli řešit, a co všechno musíme řešení obětovat. Podle širokého konsenzu jsou základními problémy klimatická změna a nespravedlivý ekonomický systém, který privatizuje zisky a komunalizuje náklady.

To, že základní problémy jsou „jen“ dva, nijak nesnižuje jejich význam a ani nenaznačuje, že se jedná jen o malý objem problémů. Oba jsou navíc spojeny pupeční šňůrou. Ekologické problémy akcelerují sociální. A sociální tlak volá po snížení ekologické kontroly a standardů.

Není to ekonomie, která je v krizi, sama ekonomie je krizí, není to práce, která chybí, je to práce, která je přebytečná, a po důkladném rozvažování - to není krize, co nás deprimuje, ale růst, který nás deprimuje“, slovy anonymního francouzského kolektivu autorů „Neviditelný výbor“. Známe různé formy růstu; neregulovaný růst - co naplat - je rakovina, končící často smrtí hostitele.

Kdo nás přivedl na pokraj kolapsu? Byla to ekonomie, která si volbou kriterií a prostředků zajistila výsadní místo na společenském výsluní. Ekonomie sama sebe určila jako míru všech věcí. Dovolila si vyčíslit cenu lidského života, ale na straně druhé ale hodnotu jiných životů nebere vážně.

Co tedy dělat?
Mnohokrát bylo řečeno, že žádný problém nelze vyřešit cestami, kterými vznikl. Existuje veliká skupina lidí, kteří se aktivně zajímají o veřejný prostor a přitom nejsou politici. Jsou tu lidé, kteří aktivně pracují v ekologické a sociální problematice. Pracují v neziskovém sektoru, a prokázali, že oblastí jejich angažmá jsou nejzákladnější problémové okruhy – hrozící globální kolaps ekologické a sociální rovnováhy.

Volíme do čela politických uskupení ekonomy, podnikatele či právníky, protože důvěřujeme jejich profesionalitě. Doufáme, že budou zárukou šťastného vyřešení současných trablů, ba že přinesou novou vizi, jako bychom zapomněli na to, že to byly právě tyto profese a tito odborníci, kteří vytvořili, prosadili a obhájili metody, postupy a společenskou praxi soudobého úpadku. A tak svým rozhodnutím současnou krizi podporujeme a legitimizujeme.

Jejím společným jmenovatelem je osobní profit, osobní prestiž, hromadění prostředků za účelem jejich další akumulace. Metodou je multiplikace zisku, cesta, která nevede nikam, kam bychom se ve skutečnosti chtěli dostat. Růst je exponenciální, a je jenom otázkou času kdy se zcela vymkne realitě, když se již vymknul rozumu. Velká část prostředků, které byly investovány, budou získány zpět a budou reinvestovány.

Pod knutou dnešního paradigmatu nebude nikdy žádná investice poslední, ale vždy bude následována dalším investičním plánem, dalším výstavbou, dalším kácením, dalším betonem… Pakliže tento nesmyslný kolotoč ovšem nezastavíme a nenasměrujeme rozvoj jiným směrem.

Vzpomeneme-li některé (gylanické) staré civilizace /Kréta, Çatal Hüyük, Ladak/, vidíme, že jsou možné i zcela jiné společenské modely. Starost nikoliv o zisk a stálý materiální růst, ale starost o stabilitu a rovnováhu. Více spolupráce místo převahy soutěže. Jako to vidíme v přírodě. Příroda je tu se svou biocenózou déle než my, mnohem déle než tato civilizace a ještě déle než stávající ekonomický systém. Její předností je převažující horizontální uspořádání a kooperace, zatímco kompetice je jen menší částí.

Měli bychom se mnohem hlouběji zamyslet nad tím, koho posílat do politiky. Měli by to být lidé, kteří chápou závažnost současné krize a dovedou ji vnímat v celé její komplexitě, lidé, kteří prakticky osvědčili oddanost veřejnému zájmu, ne však lacinému populismu. Lidé, kteří znají praktická řešení. Zájem o vlastní moc a politickou kariéru by naopak měly diskvalifikovat.

Domnívám se, že to jsou mnozí lidé především z ekologických a sociálních nevládních organizací. Proč? Dlouhodobě stvrdili zájem o základní soudobé problémy: ekologickou a sociální stabilitu. Přesvědčili, že nepracují jenom kvůli penězům.

Proč tedy s nimi nepočítat jako s novou politickou silou? Navíc mezinárodní, protože globální problémy vyžadují globální řešení. Jistě, dalo by to obrovské přesvědčování, protože tito lidé se nebudou chtít stát Mocí. Budou se zaklínat, že jsou z principu apolitičtí. A v tom je právě možná zárodek naděje.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.