Dobrý den, jsem na hlavu, budeš můj kamarád?

Čeští a britští lékaři provedli studii, v níž zkoumali přijetí duševně nemocných jejich okolím. S tristními výsledky. Autorka by se přimlouvala, aby se lékaři nejdříve zkoumali mezi sebou.

Nahodile vybraný, předpokládejme, že duševně zdravý Čech (ať už to znamená cokoliv), dopadl v článku, který v uplynulém týdnu přinesl iDnes.cz, jako pěkný asociál. Jen osm procent Čechů, což zdůrazňuje titulek, by bylo schopno zachovat s duševně nemocným (ať už to ve studii znamená cokoliv) přátelské vazby.

Celkem čtvrtina z nás by byla ochotná strpět blázna na patře. Co by dělaly zbylé tři čtvrtiny partají, to autorka nechce domýšlet.

Z výsledků této zprávy by se měly vyvodit jakési osvětové závěry, říkají shodně odborníci, abychom nebyli tolerantní jako za Ignáce z Loyoly. To bude jistě dobré, myslím, že celostátní kampaň na téma „Obejmi svého blázna“ či „I psychóza je stav mysli. Stejně jako naděje“ v provedení Ministerstva zdravotnictví bude pro reklamní agentury tendrem snů.

Možná by ale napřed měly přestat vycházet podobně vystavěné texty. Anebo by si mohl zdravotnický personál sáhnout do svědomí první.

„A co to je, tendle prášek, co chcete? Já ho v tom katalogu nemůžu najít,“ praví sestra na pohotovosti, kam jsem se před lety uchýlila s nepříjemným záchvatem úzkosti líznuté panikou, a dovolenkovým tempem listuje tlustým sešitem osázeným písmem velikosti 6.

Snažím se tvářit civilizovaně, ale moc to nejde, přeci jenom, bylo potřeba vyrazit k doktorovi. Zopakuji jeho jméno, upřesním skupinu léčiv, a ačkoliv nemůžu dýchat, nejsem si jistá, jestli nebudu zvracet nebo ječet, mám naději, že mi fasáda ještě chvíli vydrží.

„Ty, Májo, pojď mi pomoct, já fakt nevim...“ volá paní na kolegyni. „A na co to máte? Vám je blbě? Co vás bolí? Jak jako nic? Helejte, a kolik toho berete? Nárazově, jo? Já jenom jestli vám to teď napíšu, tak vy mně to někde prodáte, nebo si toho vezmete víc, a co já s tím potom?“ stará se o osud pilulí, jimiž má průměrný Čech natřískanou poličku nad umyvadlem, přesto se tváří, že o změněných duševních stavech, někdy i trvalejšího rázu, nemá potuchy. Syslí si neuroly od tety, xanaxy od kamarádky, něco na uvolnění od strejdy Káji, protože je doktor, ten by ti to nedal, kdyby to bylo nebezpečný... Anebo prostě pije do bezvědomí.

„A z čeho to máte?“

„A z čeho to máte? Vy máte nějakej stres, že jo!“ praví sestra, konečně přišla na to, co mi je. „To nesmíte tak moc pracovat,“ poradí mi, když se jí snažím – pořád ještě neječím, pořád ještě potupně nevrhám do kouta – nastínit genezi tohoto stavu, v němž je nadbytek úkolů na vině jenom zčásti, ale já tuším, že vysvětlení, ke kterému dospěla, působí srozumitelně. O takových těch workoholismech (kterými pochopitelně netrpím) už slyšel skoro každý, dokonce i zdravotník.

„No tak tady to máte, ale řeknu vám, taková mladá, to byste měla spíš honit mužský,“ dostane se mi poslední rady a já konečně mířím k okénku lékárny, kde se mnou pro změnu jednají jako s feťačkou. Řeknu vám, v takové chvíli se přátelské vazby rozpadají samy, a na vině nemusí být ani zabedněný Čech.

Stačí, když narazíte na doktora, který na lehčí psychické obtíže ani „nevěří“, což je zvláště frustrující, pokud nejste ve formě, a jako na potvoru se jim nemůžete pomstít sarkastickou poznámkou. Ale pak zase narazíte na nějakého osvícence.

Zhruba před rokem jsem strávila několik hodin nasloucháním vyprávění bývalého ředitele jisté přední české psychiatrické kliniky. Jeho koníčkem jsou dějiny blázinců, odpustíte-li mi ten pojem; během onoho večera mi poutavě vyložil, jak historie těchto institucí věrně opisují období, kdy na tom bylo lidstvo s civilizovaností lépe (třeba v polovině 19. století, kdy se i tento typ zařízení dával stavět renomovaným architektům a jeho provoz financovali mecenáši), a kdy naopak tragicky, jako třeba v 50. letech minulého století, kdy utrpení a vyloučení lidí, jež se v nich ocitli, bylo tak nesmírné, že i ten dům na sebe vzal odpovídající podobu.

Vyprávěl mi o tom, jak obrovské procento lidí bez domova (hrubě nadpoloviční!) trpí některým druhem vážné duševní poruchy, kvůli které by se měli okamžitě ocitnout v péči lékařů, a obrátil tak na hlavu tradiční výklad bezdomovectví jako příběhu „osobní tragédie/ viny, která skončila pitím, vyhozením z bytu a životem na ulici“.

Za celý večer nepadlo ani slovo o tom, jak jsme my, Češi, jako národ nesnášenliví. Naznačil jen to, že psychiatrické péči u nás chybí koncepce, a pak poukázal na spoustu práce, které se můžeme na různých úrovních věnovat, aby se nám, občasným „poruchám“, i lidem opravdu vážně nemocným, vedlo lépe.

No, a pak tedy můžeme být ti kamarádi.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Petr Litschmann - M.Žižkov

Dobře postavit k nástěnce Pátek, 6.Června 2014, 19:25:25

"Chtěli byste bydlet na patře s introvertním nájemným vrahem? Zde vhoďte anketní lístky. Díky. Váš pronajímatel."
"Kdo z nás to má?," otázal se výminkář místního blázna, který si kupoval noviny..

http://zpravy.idnes.cz/vyzkum-stigma-dusevni-nemoc-dgi-/domaci.aspx?c=A140530_145554_domaci_hv

Km-pasovka0001

Klára Mičkalová - Doma

Soused, co má zvířátka Pátek, 6.Června 2014, 21:44:28

Na zmiňovaném průzkumu mne zarazila vágnost otázky. Na tak blbou otázku snad ani nejde odpovědět jednoznačně. Je to jako ptát se, zda by na patře vadil soused, co má zvířátka. Bez rozlišení, jestli je zvířátkem myšlen kanárek, pes, nebo vši, blechy a muňky. A jak se pak soused k takovým zvířátkům má.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.